Martin Stiller Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.
Port Augusta
Tento přístav byl po skoro měsíci prvním větším městem na naší cestě. Než jsme ale do něj dojeli, byli jsme přivítání tzv. pricles, kterým se také říká “3 corner jacks”. Hned ráno před Port Augustou jsme totiž zjistili, že máme gumy plné desítek těchto trnů a duše propíchané na několikrát. Nezbývalo tedy nic jiného, než to vše vytrhat, vyčistit a zalepit.
Byla to pěkná piplačka. Ve městě jsme museli poté nakoupit potraviny na plánovanou cestu na Uluru (Ayers Rock). Dohodli jsme se, že zkusíme 1–2 stopovat i s koly směrem na sever a když to nepůjde, otočíme kola k jihu a Uluru vzdáme. Na výpadovce z města směrem na sever k Uluru jsme tedy začali zkoušet štěstí. Během celého odpoledne zde ale projelo úplně minimálně aut. Pár nám jich zastavilo, ale nejdále jel jeden cca 300 km a na Ayers Rock by to bylo pak ještě dalších 1000 km. My jsme si ale řekli, že buď pojedeme s někým na jeden zátah nebo že to radši vzdáme. Rozkouskovávat se nám to nechtělo, bylo by to velmi komplikované a problematické a hlavně nejisté. Na sever ale téměř nikdo nejel a nebo byl plný. Sezóna už je pryč, v tuto dobu se už na Uluru nejezdí, je pozdě a začínají tam šílená spalující horká. V opačném směru nám zastavil jeden chlapík vracející se právě z vnitrozemí a říkal nám o vedrech 46 stupňů, která tam právě zažil. To byla další věc, která nás odrazovala tam jet. Holt jsme sem dorazili pozdě díky cca 1500 extra kilometrům v Západní Austrálii. Kolem 18. hodiny večer se zvedl silný vítr a přišla písečná bouře. Z pouště a buše to přineslo ohromné množství prachu a měli jsme co dělat, abysme se dostali zpět do města do bezpečí. Měli jsme ale kliku. Kontaktovali jsme jednoho horolezce, na kterého jsme dostali telefon asi o 300 km zpátky od jeho kamarádky. Steven nás ihned bez rozpaků vzal k sobě domů. Byla to záchrana.
Během noci později přišel ještě déšť a blesky. U Stevena a Kerry jsme strávili parádní večer, nabaštili se, dali si teplou sprchu a krásné se vyspali. Ráno už bylo krásné a my mohli vyrazit dále. Jenže…opět trny v kole a plno der. To jak ta vichřice přitáhla trny z buše až do města… Hrůza, zase opravování. Ale co, i to patří k životu cyklisty. Nejsou jen krásné chvíle…! Když to viděl Steven, místní horolezec a cyklista, jen se pousmál a řekl: „Welcome to Port Augusta“. Co dodat…
Pozor na „pricles“ alias „three-corner-jacks“
Jedna se o nebezpečné trny, které sem do Austrálie byly přitažený díky velbloudům někde a Asie. Prvním přístavem, kde velbloudí přistáli, byl právě Port Augusta a okolí. Tyto trny mají tři ostře hroty každý na jinou stranu a proto jsou tak zrádné. Mnohdy s nimi mají problémy i velké džípy. A co potom my cyklisti. To je úplná katastrofa. Není se čemu divit, že místní cyklisti se tomu musí nějak bránit. A už i nám prozradili různé triky. Tak například hodně zesílené tvrdě duše nebo tvrdý plastový pásek vloženy do pláště či zelený gel (green slime), který skrz ventilek natlačí do duše. Gel potom při píchnutí ihned zacelí díru a vzduch tak neuniká. Dle rady prý bývá nejlepší kombinace dvou věci. My jsme si tedy řekli, že vyzkoušíme každý něco. Já jsem si koupil ty speciálně tvrdě duše a Renče jsme naplnili obyčejné duše tím zeleným gelem.
Tak uvidíme, jak to bude fungovat. Od některých cyklistů jsme se ještě dozvěděli, že když jezdí hodně do terénu v buší, vkládají do pláště ještě navíc starý sjetý seříznutý plášť či novou duši ještě navléknou do staré duše, aby se nejvíce zabránili možnému proseknuti. Opravdoví koumáci. Není se ale čemu divit, pricles tu jsou opravdu všude!
Na Uluru nejedeme!
U Stevena jsme se rozhodli, že stopovat na Uluru už nebudeme a cestu ke slavnému monolitu tak pro tentokrát vzdáme a necháme na jindy. Důvodů pro to je více – na 1300 km není nic kromě Uluru a Coober Pedy k vidění, už tam začínají silná vedra a sebralo by nám to hodně času, který radši strávíme někdy jinde. Udělali jsme si tedy několik dalších plánu, kam jet místo Uluru. Bude to pohoří Flinder Ranges, ostrov Kangaroo Island a Tasmánie.
Flinders Ranges
Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha, v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasné veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo.
Jedna se o horský pas táhnoucí se zhruba od severu k jihu nedaleko Port Augusty. My jsme se rozhodli navštívit přírodní horský amfiteátr Wilpena Pound a vylézt na nejvyšší vrchol St.Máry Peak. Zvolili jsme si tady nejdelší okruh s výstupem na vrchol v délce 22 km a k tomu si ještě přidali 6 km do soutěsky Edowie Gorge. Při prostupu buší k této soutěsce jsme se dvakrát ve spleti husté buše ztratili. Cesta je zde neznačená a bylo to celkem nepříjemné. Naštěstí jsme ale vždy našli cestu zpět. To ráno jsme zažili úžasný východ slunce, skály zbarvené do červená, prostě euforie. Celá túra se nám moc líbila. Dalo nám to ale hodně zabrat. Nejsme přece jen teď poslední měsíce zvyklí ťapkat pěšky, když sedíme celé dny na kole. Krajina byla ale tak krásná, že i přes velké puchýře na mých nohách jsme dorazili do cíle. Ten den jsme ušli asi 28 km pěšky a najeli k tomu ještě asi 29 km na kole. Byl to tedy hodně náročný, ale krásný den. V celém národním parku je obrovské množství klokanů a emu. Tolik na jednom místě jsme jich ještě nikde neviděli.
V tomto národním parku jsme též navštívili jeskyně Yourambulla caves, kde jsou k vidění prapůvodní aboriginské kresby na skalách. Bylo to velmi zajímavé.
Konečně jsme si pohladili klokany
Při návratu z túry jsme narazili na nebojácně klokany hned poblíž vstupu do národního parku. Byli zvyklí na lidí a nechali se i pohladit. Byli jsme z toho nadšení a chtěli je za to odměnit kouskem chleba. Když Renča ale vytáhl pytel s chlebem a chtěla jim jeden krajíček dát, jeden z klokanů neváhal a rozhodl se, že získá celý pytel. Postavil se na zadní a tváří v tvář Renče. Oba byli tak najednou stejně velcí. Renča se snažila chleba ubránit a utéct, ale klokan furt za ní. V jednu chvíli se Renča už dost lekla, spadla, upustila chleba a klokan zvítězil. Rozcupoval pytel a začal se ládovat. Potvora jedna! Takže už teď víme, že si na ne musíme dávit bacha. Oni můžou být i nebezpeční. Nejednou se prý již stalo, že rozpárali člověka mohutným ostrým drápem, který mají na zadních tlapách. Na každé noze vždy jen jeden.
Na kole do Aligátoři soutěsky
Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc a to do 12 km vzdálené Aligátor Gorge. Mysleli jsme si, že tam tak za 45 min budeme. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla šíleně do kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmě sjezdy a zase stoupání. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Šíleně jsme se tady nadřeli. Už jsme museli i kola tlačit ve dvou lidech, jak to bylo neskutečně strmě. Zvládli jsme to ale a stalo to za to. Soutěska je otevřena jen o víkendech, neboť během týdne se rekonstruuje právě ta šílená silnice. No a my do soutěsky vjeli právě v neděli večer. T znamená, že druhý den v pondělí byla soutěska jen naše, žádný jiná turista, nikdo se tam nedostane. Plně vyčerpání jsme v neděli večer uprostřed „džungle“ usnuli a druhý den ráno se vydali na 4 hodinový průzkum červené skalní soutěsky.
Prolézání korytem potoka s cca 30 m vysokými červenými stěnami určitě stalo za to. Na okraji rokle jsme zahlédli také obrovského ještěra, asi 150 cm velkou gonnu! Fantastický pohled. Už nám bylo jasné, proč to tady někdo kdysi mylně nazval Aligátoři soutěska.
Setkání s Nicolaiem
Na dánského dálkového cyklistů Nicolaie jsme narazili v Port Auguste. Tento mladík je prvním dánským cykloturistou, co jede kolem světa. Něco jako nás Víťa Dostál před 13 lety. Nicolai plánoval a vyjel na expedici se svým kamarádem, ale ten to po necelém roce vzdal a vrátil se. Od té doby šlape Nicolai sám. Zajímavé a neuvěřitelně celkem je, že z dálkovou cykloturistikou neměl předtím kromě 2 týdny v Maroku žádné zkušenosti. A přesto se vydal na takové dobrodružství. Nyní už má za sebou cca 25 000 km. Během dvou dní jsme se potkali v P.A. několikrát a následujících pár km jeli společně směr na Adelaide. Pak jsme se rozdělili, neboť my měli v plánu Flinder Ranges ještě navíc a on přímou cestu. Co nás hodně překvapilo bylo, že Nicolai je kompletně sponzorován několika firmami, které ani často nemusel hledat, sponzorství mu nabídli sami. To je u nás v Česku věc nevídaná, aspoň tedy v cykloturistice. Další prostředky získává Nicolai formou článku pro cestovatelský deník. Výše honoráře 150,– EUR za jednu stránku A4 nás též šokovala. Z toho se dá opravdu úžasné cestovatelský vyžít. Domluvili jsme se s ním, že se ještě po cestě párkrát potkáme, máme totiž stejný směr Adelaide, Kangaroo Island a pak Melbourne a Tasmánii. Tak uvidíme, zda to dopadne. Nicolai je opravdu velmi fajn kamarád.
První technické problémy
A hned dva naráz. Lehce se mi už nějakou dobu vikle zadní kolo na náboji. Už jsme to jednou dotahovali u Mička a Moniky na farmě, ale začalo teď znova. Podařilo se to doladit opět v Claře, snad to bude OK. Horší je to ale s nepříjemným lupáním někde ve středu kola. V jediném servisu po cestě si s tím nevěděli rady a tak to musím trpět dál. Nečekaně je, že to ale nebude kde v opravit. Všechny servisy kol jsou teď zavřené, i tady v Adelaide, neboť za měsíc jsou vánoce a všichni mechanici byli povolání do obchodu skládat a prodávat kola, jak nám v několika cykloshopech řekli. No, uvidíme, co dál… Zkusím s tím jezdit a hledat po cestě nějaký servis.
Další gurmánská specialita
Konečně jsme ochutnali klokana! A to zrovna ve vyhlášené staré pekárně ve Stone Huť. Jedna se o tzv. „pies“ s klokaním masem. Byl to takový košík z listového těsta plněny právě masíčkem z chlupatých potvůrek. Celkem nám to ale chutnalo.
Ve vedlejším městečku, přímo ve výrobně, jsme ochutnali vyhlášenou zmrzlinu Golden North.
Komáři opět útočí!
Dlouho dlouho jsme teď žili bez komárů, jak jsme projížděli vyprahlými krajinami. Jak se ale přibližujeme k zeleni, je komárů více. Úplně nálety stovek komárů a kousavých minimušek jsme zažili severně nad Adelaide. Bylo to strašné.
Adelaide
Je čtvrtým největším městem v Austrálii, a to po Sydney, Melbourne a Brisbane. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti.
My dorazíme do Adelaide od severu, část cesty jedeme po parádní cyklostezce zbudované na původním železničním náspu. Zbytek k městu jedeme už po velmi frekventovaných cestách, což je pro cyklistů velmi nepříjemné. Už jsme úplně, za ty poslední dva měsíce bez velkých měst, zapomněli na to, co je to doprava, zácpy, smrad z aut atd.
V Adelaide jsme se rozhodli strávit tak 3 dny a udělat si delší odpočinek po více než půlce expedice a 4800 najetých km. Bydlíme u Dennyho a Brigitte Nicových, mých strašně vzdálených příbuzných, se kterými se nám podařilo před roky asi po 40 letech obnovit kontakt. Poprvé se tedy setkáváme osobně. Jsou to strašně fajn lidí, velmi pohostinní a Brigitte je výborná kuchařka. Do Austrálie odešli ještě jako děti s rodiči před 50 lety. V domácnosti mluví míchanou angličtinou a němčinou, neboť Denny žil v Česku jen 5 let a dalších 12 ve Vídni. Brigitte je rodilá Rakušanka a v Austrálii je od svých 10 let. U Nicových máme tedy parádní zázemí v hezkém domečku v klidně zóně na okraji města. Máme tedy dostatek prostoru udělat kompletní údržbu kol a všeho vybavení, vyprat a vyčistit všechny věci atd.
Prohlédli jsme si také město a jeho zajímavosti. Centrum je celkem malé a je celé obklopené zelenými parky. Parádně navržené.
U Mikuláše v Československém klubu v Adelaide
V Adelaide jsme na pozvání generálního konzula České republiky pana Víta Koláře navštívili československou komunitu, která právě v neděli 2.12. uspořádala pro děti mikulášskou nadílku. Bylo to moc fajn odpoledne, kde jsme se dozvěděli spoustu věci o československé komunitě žijící v Adelaide a okolí. Prý je tu asi na 3000 Čechoslováků a je moc fajn, že stále drží při sobě, scházejí se a pořádají akce. V 15 hodin přišel i Mikuláš, čert a anděl a rozdávali se dárečky. Posezení s generálním i honorárním konzulem bylo velmi zajímavé a informačně přínosné. Popovídali jsme ještě s několika krajany a navečer jsme se odebrali do centra, kde jsme se znovu už jen ve třech setkali znova s generálním konzulem České republiky v Sydney Vítem Kolářem, který nás pozval na večeři. S panem Kolářem už jsme v pravidelném spojení hned od začátku expedice a velmi si vážíme jeho velkého zájmu o naší cestu a vyjádření podpory a záštity nad naší cykloexpedici. Velmi příjemné bylo posezení v australské hospůdce u steaku a dobrého pití. Nebýt nachlazení a ztráty hlasů, určitě bysme si povídali ještě déle. Už teď se těšíme na další setkání za cca 2 měsíce v Sydney, na kterém jsme se domluvili.
Závěrem
Z plánovaných 3–4 volných dní v Adelaide je nakonec téměř týden. Nějak se nám odsud nechce. Je tu krásné prostředí, dobře jídlo, pohoda. Ale na druhou stranu lenošit se nám už také nechce a těšíme se na další dobrodružství, která nás čekají. Zítra zajedeme ještě pohladit si koaly do Clealend parku a ve středu už hurá do sedla obtěžkaných kol.
Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!
