Zapomenutý ráj Kuna Yala

0
337
Kdyby se soutěžilo o nejklidnější hraniční přechod, Capurganá vyhraje.

Hned za kolumbijsko-panamskou hranicí, na karibském pobřeží, navštívili jsme autonomní území národa Kuna – Kuna Yala (známé také jako Islas de San Blas). Nevěděli jsme, do čeho jdeme, většina turistů mezi Panamou a Kolumbií stále ještě létá, nebo se nechává převážet na jachtách (Cartagena – Panama City).


Donedávna zapovězená trasa podél pobřeží nechvalně známého Darienu se však otevírá turistům s neuvěřitelnou rychlostí. Nám se podařilo vychytat ten velmi krátký okamžik mezi tím, kdy kolumbijským územím v oblasti okolo města Turbo procházeli jen ti nejotrlejší dobrodruzi a tím, kdy celou tuto oblast zalije vlna turistů cestujících mezi Jižní a Střední Amerikou.


Z Turba motorovým člunem do Capurganá, kde je imigrační, chvilku pobýt, protože si to malebné karibské městečko zaslouží, pak další loďkou do Puerto Obaldía, prvního panamského městečka, zašedlé vojenské a policejní posádky, kde se po vybalení všech věcí z batohu a sehnání dvou fotokopií pasu dostane panamské razítko. Jsme tu a cesta na Kuna Yala může začít.

Čekáme v restauraci, kde došlo snad úplně všechno, venku prší a rozhodujeme, co dál. Potřebujeme se dostat na dvě hodiny vzdálený ostrov Caledonia, čtvrtý ostrov v pořadí, ze čtyřiceti obydlených ostrovů na více než třistakilometrovém pobřežním pásu. Lodní doprava tu moc nefunguje, je spíše nahodilá a dnes ráno právě odjela jedna loď. Ostatních pár turistů, co taky přijelo z Kolumbie, nasedá do letadla a letí do Panama City. Padá na nás lehká deprese. Co tu budeme dělat? Nezbláznili jsme se? Puerto Obaldía, ač Karibik, není místo, kde by člověk chtěl zůstat déle než pět minut.


V průběhu dne se vyhlídky na nějakou loďku ještě zhoršují. Největší otrava je to, že nikdo nic neví. Prostě pořád chodíme po městě, ptáme se, ověřujeme, čekáme. Nakonec přespáváme u jednoho pána v rodině. Patří mezi národ Kuna Yala a my se tak s jejich kulturou poprvé setkáváme. Dozvídáme se třeba, že čas od času na ostrovech týden bůhvíco kouří při jakýchsi rituálech ve velkých společenských chýších a pak další týden nedělají vůbec nic, žádná škola, žádná práce, nic.

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy a kapitán je ochotný pasažéry svést, za 15 dolarů na osobu. Než však vyřídí všechny formality a prodá, co prodává, a nakoupí, co nakupuje, „stopujeme“ si člun s kolumbijskými výletníky mířící právě tam, kam chceme. Na ostrov Caledonia.


No a tady začíná ten zapomenutý ráj. Cestou nás doprovází delfíni a létající ryby. Pak vystupujeme na ostrově, kde žije nahečmaných tisíc velmi milých lidí v jednoduchých chýších většinou bez elektriky. Základy turistické infrastruktury byly položeny, na ostrově je jedna chýška pro cizince a jedna restaurace. Jsme jediní hosté. Zůstáváme několik dní, potápíme se, jezdíme po okolí ve vydlabané kánojce, jíme ryby a děláme šašky místním dětem.

Odjíždíme jen velmi neradi. Další ostrovy jsou blíže a blíže civilizaci, přibývá televizních antén, zděných budov, ale lidi jsou pořád stejně milí a spokojení se svým klidným ostrovním životem.


Kuna Yala získalo svou autonomii v roce 1930, každý ostrov má svého starostu (stařešinu, představeného), který má největší slovo.

Lidé Kuna se živí rybolovem, sběrem a exportem kokosových ořechů do Kolumbie a prodejem artesanie – uměleckých předmětů. Cestují často do Panama City, vzdělávají se a nejsou žádným zapomenutým ostrůvkem divochů. S nadšením udržují své zvyky a vychutnávají svůj způsob života.









Hned za kolumbijsko-panamskou hranicí, na karibském pobřeží, navštívili jsme autonomní území národa Kuna – Kuna Yala (známé také jako Islas de San Blas). Nevěděli jsme, do čeho jdeme, většina turistů mezi Panamou a Kolumbií stále ještě létá, nebo se nechává převážet na jachtách (Cartagena – Panama City).


Donedávna zapovězená trasa podél pobřeží nechvalně známého Darienu se však otevírá turistům s neuvěřitelnou rychlostí. Nám se podařilo vychytat ten velmi krátký okamžik mezi tím, kdy kolumbijským územím v oblasti okolo města Turbo procházeli jen ti nejotrlejší dobrodruzi a tím, kdy celou tuto oblast zalije vlna turistů cestujících mezi Jižní a Střední Amerikou.


Z Turba motorovým člunem do Capurganá, kde je imigrační, chvilku pobýt, protože si to malebné karibské městečko zaslouží, pak další loďkou do Puerto Obaldía, prvního panamského městečka, zašedlé vojenské a policejní posádky, kde se po vybalení všech věcí z batohu a sehnání dvou fotokopií pasu dostane panamské razítko. Jsme tu a cesta na Kuna Yala může začít.

Čekáme v restauraci, kde došlo snad úplně všechno, venku prší a rozhodujeme, co dál. Potřebujeme se dostat na dvě hodiny vzdálený ostrov Caledonia, čtvrtý ostrov v pořadí, ze čtyřiceti obydlených ostrovů na více než třistakilometrovém pobřežním pásu. Lodní doprava tu moc nefunguje, je spíše nahodilá a dnes ráno právě odjela jedna loď. Ostatních pár turistů, co taky přijelo z Kolumbie, nasedá do letadla a letí do Panama City. Padá na nás lehká deprese. Co tu budeme dělat? Nezbláznili jsme se? Puerto Obaldía, ač Karibik, není místo, kde by člověk chtěl zůstat déle než pět minut.


V průběhu dne se vyhlídky na nějakou loďku ještě zhoršují. Největší otrava je to, že nikdo nic neví. Prostě pořád chodíme po městě, ptáme se, ověřujeme, čekáme. Nakonec přespáváme u jednoho pána v rodině. Patří mezi národ Kuna Yala a my se tak s jejich kulturou poprvé setkáváme. Dozvídáme se třeba, že čas od času na ostrovech týden bůhvíco kouří při jakýchsi rituálech ve velkých společenských chýších a pak další týden nedělají vůbec nic, žádná škola, žádná práce, nic.

Další den vypadá úplně stejně beznadějně, přestože hlídkujeme v přístavišti už od šesti ráno. Kdo počká, ten se dočká. Brzo přijíždí kolumbijská obchodní loď vykupující na ostrovech kokosy a kapitán je ochotný pasažéry svést, za 15 dolarů na osobu. Než však vyřídí všechny formality a prodá, co prodává, a nakoupí, co nakupuje, „stopujeme“ si člun s kolumbijskými výletníky mířící právě tam, kam chceme. Na ostrov Caledonia.


No a tady začíná ten zapomenutý ráj. Cestou nás doprovází delfíni a létající ryby. Pak vystupujeme na ostrově, kde žije nahečmaných tisíc velmi milých lidí v jednoduchých chýších většinou bez elektriky. Základy turistické infrastruktury byly položeny, na ostrově je jedna chýška pro cizince a jedna restaurace. Jsme jediní hosté. Zůstáváme několik dní, potápíme se, jezdíme po okolí ve vydlabané kánojce, jíme ryby a děláme šašky místním dětem.

Odjíždíme jen velmi neradi. Další ostrovy jsou blíže a blíže civilizaci, přibývá televizních antén, zděných budov, ale lidi jsou pořád stejně milí a spokojení se svým klidným ostrovním životem.


Kuna Yala získalo svou autonomii v roce 1930, každý ostrov má svého starostu (stařešinu, představeného), který má největší slovo.

Lidé Kuna se živí rybolovem, sběrem a exportem kokosových ořechů do Kolumbie a prodejem artesanie – uměleckých předmětů. Cestují často do Panama City, vzdělávají se a nejsou žádným zapomenutým ostrůvkem divochů. S nadšením udržují své zvyky a vychutnávají svůj způsob života.









Předchozí článekBulharsko – Sinemorec a řeka Veleka
Další článekCo nevynechat na Kokořínsku
Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace Turisti se baví na salaši s bačou: "Tak co, bačo, jak se mají ovce?" "No, černé dobře." "A co bílé?" "No bílé taky dobře." "A zdravé jsou, bačo?" "No černé jsou zdravé." "A co bílé?" "No bílé jsou taky zdravé." "A dojí dobře, bačo?" "No černé dojí, dojí dobře." "A co bílé?" "Ale aj bílé dojí dobře." "Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?" "No černé jsou přece moje." "A co bílé, bačo?" "No ty jsou taky moje..."