Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.

Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.

{{reklama()}}

Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.

Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.

Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.

Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.

Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.

Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.

{{reklama()}}

Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.

Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.

Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.

Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.

Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.

Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Protože se množí zajímavé zápisky v našich cestovatelských zápisnících bude redakce vyhlašovat zápisky měsíce (nikoliv nutně v měsíčním intervalu) a takové zápisky hodnotit menším finančním obnosem (300–500 Kč).

Cestovatelský zápisek měsíce

Prvním ohodnoceným je Honza Staněk. Hned na úvod ale začneme trochu netradičně a nevybereme jediný konkrétní zápisek, ale rovnou celý blog. Honza se totiž se železnou pravidelností každý týden hlásí a píše své zážitky z kraje, kde lišky dávají dobrou noc. V jeho případě tedy spíš psi Husky. Jeho zápisky můžete sledovat na adrese:

www.cestovatel­.cz/blog/honza-stanek

Finsko je převážně rovinaté a tak kopce vysoké 500 – 700 m jsou pro Finy velké hory…

Vydávám se na kole k horskému hotelu Kiilopää, tam kolo nechávám a jdu pěšky k jezeru Luulampi, což je asi 6 km cesty celkem náročným terénem. Jezero Luulampi jsem v minulých letech několikrát viděl při mých trecích přes zdejší národní park Urho Kekkonen a mám touhu ho znovu spatřit a vidět tak stará známá místa a trochu zavzpomínat na ony cesty, které jsem tu vykonal. Naposledy jsem šel kolem jezera v roce 2006 na podzim.

Cesta z Kiilopää k Luulampi vede ve vyšších nadmořských výškách, kde už ve zdejším tuhém klimatu nepřežije les a proto jdu většinu cesty po nehostinných pláních tundry. Cesta mi trvá něco přes hodinku, chvíli se zdržuji u jezera Luulampi a zdejšího stejnojmenného, pro turisty volně přístupného, srubu a pak se vydávám zpět, už je pokročilý čas, pomalu se začne šeřit a budou vylézat medvědi…