Wrangell – St. Elias

0
225

Jak milý příteli již víš, museli jsme se s Aljaškou definitivně rozloučit. Nemůže, ale vymizet z naší paměti a vzpomínek a zde je jedna z nich.

Dne 14. května 1991, jsme téměř u cíle několik tisíc kilometrů dlouhé cesty ze Salt Lake City v Utahu. Poslední přenocování před cílem. Přejeli jsme hranici z Yukon Territory v Kanadě a jsme na Aljašce a o cestě jsem tehdy napsal: Nepřehlédnutelná dřevěná deska u cesty oznamuje, že se blížíme ke vjezdu do „Campground Deadman Lake“. Jako všechny předešlé i tento je sice otevřen, ale mimo provoz, na turistickou sezonu je příliš brzo.

Jsme zde sami, jen podle stop v písku lze soudit, že zde již někdo byl. K velké vodní ploše lze sjet autem a na hladinu spustit člun. Dnes plují po hladině jen vodní ptáci, plaše odplouvají a mizí v rákosí.

Je bezvětří, hladina je klidná a v dálce se v ní zrcadlí jedno z nejmohutnějších pohoří severní Ameriky, Wrangellovy hory. Úpatí hor není z této dálky vidět, zakrývá ho zelený pás tajgy a nad ní se tyčí oslnivě bílý pás čtyřtisícovek. …Začíná dlouhý, polární podvečer. Slunce září dlouho do noci, klesá k obzoru, obloha se zbarvuje do červena a červenorůžově září i daleký pás velehor.

Večerní pohled na Wrangellovo pohoří, růžové ve světle zapadajícího slunce byl jedním, na které se nezapomíná. Tak začíná mé povídání o skryté touze, tehdá ještě nevyslovené, nebylo ale odsouváno do zapomnění, aniž byla v dohledu čas k jeho naplnění.

Wrangell-St.Elias. V průběhu let se rozmnožil počet map Aljašky. Vracel jsem se k nim, putoval nad nimi po známých cestách a promítal si je v duchu, důvěrně známé, se všemi jmény míst, jezer a našich zastavení. Nalézal jsem jen málo cest a míst nám neznámým, dosažitelných autem.

Mezi nimi jedna oblast zůstávala mým bílým místem na mapě. Ona, která se objevila onoho 14. května 1991, růžová ve světle zapadajícího slunce, daleko za hladinou Deadman Lake. Ona věčně sněhem a ledovci pokrytá oblast čtyřtisícovek, do které lze jen obtížně proniknout. Tam nevedou žádné cesty do nitra hor. Ledovce vyplňují údolí mezi bílými velikány. Z hor a horských sedel stékají jen ledovce, žádná řeka nevyhloubila údolí, kterým by bylo možné putovat do nitra hor. Jen ze dvou stran se lze k ledovcům přiblížit, ze severu, kde ledovec napájí říčku, jméno obou je Nabesna a taktéž se jmenuje indiánská vesnice, ke které vede prašná cesta v zimě zasněžená.

Na opačné straně, kde tekou k jihu ledovce Kenncote, Cates a Root a spojeny končí v Mc Carthy u toku Nizina River.

Nabesna, nebo McCarthy? Místa neznámá a musím mezi nimi rozhodnout. Obě u čela ledovce, jedno méně, druhé hlouběji v horách a to se stává rozhodujícím, vítězí do budoucna McCarthy. Je vzdálenější, cesta k němu vede podél pásu hor s nejvyššími vrcholky na dohled.

Nad tímto vysněným, tajným přáním plynul čas. Byl bohatě naplněn, splnila se jiná přání s poznáním dalekých zemí a kultur. Nic se ale nezměnilo na touze po cestě k ledovcům. Mnozí by neuchovávali tak tvrdošíjně při životě své touhy po překonání překážek.

Tak uplynulo dlouhých šest let a my se opět ocitli na Aljašce. Má přání nalézala vždy pochopení a cesta k McCarthy do Wrangell-St.Elias National Park se otevřela.

Vyjíždíme z Fairbanksu – Golden Heart City of Alaska a Tanana River nás bude provázet podél Richardson Highway do Delta Junction. Řečiště Tanany má již méně vody, vyschlé části koryta jsou šedé usazeným ledovcovým prachem. Cestou míjíme North Pole, sídlo St.Clause a v Deltě křižujeme Alaska Pipeline. V Deltě končí Alaska Highway, ale my odbočujeme k jihu, k nejmohutnějšímu pásu hor, k Aljašskému pohoří, přes které před sto lety žádné cesty nevedly. Vpravo nás vítá Mt.Hayes, 4 200 m vysoký, bílý velikán, střežící cestu k Isabel a Summit a Paxon Lake.

Je pozdní odpoledne a je rozhodnuto přenocovat v Glennallen. Stanování je zamítnuto a o půlnoci, kdy moskyti nepřestávají útočit uznávám, že nocleh v hotelu je příjemnější. Je již čas, kdy slunce se večer pouze kloní k západu a teprve k půlnoci se setmí. Na východě, snad 40 km daleko, ničím nezakrýván, září ve světle nízko nad obzorem putujícího slunce, 3 660 m vysoký, rozložitý vrchol Mt.Drum. Bílé, sněhem a ledem pokryté stěny vzplanuly červení planoucího slunce. Jen moskyti neberou toto přírodní divadlo na vědomí a nutí mne k ústupu.

Vody Copper River vyhloubily za tisíciletí údolí, kterým druhý den, doprovázeni touto řekou, jedeme dále. Chitina a Wood Canyon, tam končí pohodlné cestování a silnice, odbočující do nitra hor se mění v prašnou roletu. Trpíme všichni, auto se otřásá a více než sebe lituji auto, musíme k cíli cesty překonat vzdálenost 100 km. Oblak prachu již z dálky prozrazuje protijedoucí a blížící se vozidlo, stejně tak za námi víří neprůhledná stěna prachu. Jedeme s jediným přáním, míti tuto cestu za sebou. Konečně se tajga rozestupuje, objevují se prvé domky a u silnice tabule s nabídkami BaB. Cesta má i zde End of the Road, zde na břehu řeky, tekoucí od čela ledovce.

Včera i dnes se nám postupně představily Mt. Sandorf 4 950 m, Mt. Wrangell 4 310 m, Mt. Blackburn 4 997 m. Hory se vynořovaly a mizely v oblacích, připomínajíce, že zde stojí od pradávna a tak tomu bude po věky. Mohu je obdivovat z dálky, k nim žádné cesty nevedou. To vše by ale bylo příliš málo, připutovat sem z opačného místa zeměkoule a nepodniknout nic víc.

Po snídani přejdeme řeku, odjedeme taxi-minibusem k někdejšímu dolu, k nejbohatšímu nalezišti mědi a za ním, v úbočí jdeme dále. Pod námi je již ledovec, zde ještě šedý, pokrytý prachem, hlínou a kamením, unášeným do údolí z úbočí skal.

Úzkou stezkou vstupujeme do divočiny. Nikdo nás nenásleduje, všichni „turisté “ zůstali v Kennicottu. Ledovec pod námi se zužuje, protilehlý, skalnatý hřeben zakrývá pohled na Kennicott Glacier a cesta v úbočí vede jen nad Root Glacier. Ledovec je již bílý s černošedým pruhem při okraji. Několikrát se zastavuji, fotografuji keříčky květů. Až náhle si uvědomuji, že jsem přece tam, kam směřovala po šest let skrytá očekávání, že jsem opět doputoval k cíli, že mohu hledět vlevo na Mt. Blackburn, bez několika metrů pětitisícovku, přede mnou Regal Mtn., z jehož levého sedla teče ledovec pode mnou. Z cesty ale vidím jen vzdálené sedlo, svah ledovce je ukryt za hřebeny, přetínající moji stezku.

Pokračuji jednotlivé hřebeny, jdu již sám, rychleji, pokud to občas zarostlá stezka a balvany dovolují. Na cestě nacházím medvědí stopy, doufám, že žádného medvěda neočekávaně nepotkám. Mezi balvany stále trsy horských květin. Ideální slunečný den, plný pohody, jen má netrpělivost narůstá. Jeden hřeben střídá další, vlevo září zalit sluncem Mt. Blackburn, přede mnou Regal Mtn. A sedlo, pode mnou bílý ledovec, ale pohled na celé bílé panorama je stále zakryto dalším a dalším žebrem. Jsem v této pustině sám, téměř u cíle jednoho z mých snů, i když jen na okraji Wrangellova národního parku. Čas již pokročil, nemohu se zastavovat, mám-li překonat několik dalších žeber až tam, kde se ledovec pode mnou spojí se svahem a sedlem, na kterém je jeho počátek.

Nepočítal jsme žebra, která jsem překonal. To další je mohutnější, bez zeleně, jeho hranu ostře ohraničují balvany. Je to poslední překážka. Ledovec se spojil se sedlem, došel jsem k cíli, usedám na jeden z balvanů, pode mnou na suť, přiletěl černý pták, nic neruší ticho, na bílé stěně občas zajiskří odraz slunečního paprsku, nebe je sytě modré a já jsem doputoval až sem jsa si vědom, že osud je mi stále příznivě nakloněn. Jako bych cestou setřásl svá léta a došel sem nesmrtelně mlád.

Musím se ale rozloučit. Ticho nenaruší ani uzávěrka fotoaparátu, jen kdesi dole náhle padá z žebra kámen, snad až na ledovec.

Neuvažuji zde o tom, že se sem již nikdy nevrátím. Cíle mých cest si navlékám jako korálky růžence, kterými se budu do konce mého věku probírat a tak jako zrnka růžence propadají mezi prsty věřícího, tak já je propouštím vzpomínkami. Tento růženec vzpomínek je mým bohatstvím.

Vracím se, ani nyní nepočítám, kolik žeber musím překročit. V údolí teče bílý ledovec a pohled zpět se opět uzavřel. Dole potkávám rodinu, manželé a dvě dívky a pak dostihuji Věru a Evu. Je pozdní odpoledne, je čas se posilnit, z terasy hotelu poslední záběry kamerou, nasednout do auta, postavit stan na břehu Silver Lake a zakončit den.

A dále? To by bylo již jiné povídání o cestě horami, o vodě, ve které se třou lososi, kde na větvi sedí orel bělohlavý, kde vyschlé řečiště kvete červenofialově a obzor lemují čtyřtisícovky Mt. Hayes a Mt. Deborah.

Milý příteli, daleká Aljaška se nám stala blízkou a nemohu zapírat, že do každé vzpomínky se vždy vloudí i trochu smutku, že Aljašku již nikdy neuvidím.

Dne 7. května 2000

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno