Věroš Kaplan Strašně rád poslouchám, když někdo vykládá, jak daleko se dostal stopem. Před časem jsme s kamarádem přemýšleli, že bychom se také někam podívali, ale narazili jsme na problém. S naší vizáží nám asi moc lidí nezastaví…
Když mi jednou ujel vlak, tak jsem zkoušel stopovat z Brna do Hradce Králové, vzal jsem si na to dokonce čisté ponožky, ale nikdo mi nezastavil. Jako správný turista jsem tedy nahodil batůžek na záda a vyrazil kupředu, před sebou něco málo pod 200 km. Mám-li být mluvit pravdu, musím přiznat, že jsem tu vzdálenost jel asi na šestkrát (z toho pětkrát po dvou kilometrech) a ušel jsem asi 20km pěšky.
Poučeni touto zkušeností, začali jsme vzpomínat na triky obvyklé i méně obvyklé. Jeden kamarád s dlouhými vlasy stopuje tak, že se za vlasy skrývá a řidič zjistí, že jde o kluka, až poté co zastaví. Tato metoda pro nás bohužel není použitelná, protože ani jeden z nás nemá dlouhé vlasy – alespoň v létě ne.
Pomineme-li metody na hranici trestního zákona (červená plácačka) či za ní (lepidlo, rýsováčky na silnici), zůstává už jenom jedna metoda a to práce s návnadou.
Člověk si s sebou na cesty vozí pěknou dívčinu coby návnadu. Problém je pouze v tom, že takových je velký nedostatek a většinou už jsou zadány. Vzpoměli jsme si pouze na jednu a to na moji vlastní sestru. Což o to, sestra je vcelku dekorativní, ale má to jeden háček. Patří k těm lidem, co by si na pusu měli pořídit zbrojní pas. Řešením by bylo zalepit jí pusu kobercovou náplatí, ale poté zase nevypadá tak dekorativně.
Já se snad do světa nepodívám jinak než na tom kole.
