Vysoká bílá skála s puklinou a několika otvory v dolní části je opředená legendami a stále v sobě ukrývá mnohá tajemství. Jméno Býčí Skála, které souvisí patrně s kultem býka si jeskyně vysloužila dávno předtím, než zde byla v roce 1869 nalezena soška bronzového býčka. V letech 1871-1873 zde byl dr. Jindřichem Wankelem odkryt tzv. Halštatský pohřeb spojený s lidskými oběťmi. Okolo tohoto nálezu je stále mnoho spekulací. K Býčí skále se také váže mnoho pověstí a dodnes je dějištěm mnoha záhad.
Jeskyně je původním výtokem Jedovnického potoka, který se propadá v Rudickém propadání a tvoří rozsáhlý jeskynní systém s jeskyněni rudického propadání. Tento systém byl po velkém úsilí propojen až v roce 1991. Jedovnický potok totiž tvoří několik sifonů, který bylo nutné překonat. Narozdíl od jeskyň Rudického propadání není v Býčí skále rozsáhlá krápníková výzdoba. Jedovnický potok vytéká nyní severně od Býčí skály kousek od silnice.
Prvních 320 metrů jeskyně bylo přístupných starou výtokovou chodbou a takzvaným oknem, kterým se po nánosech štěrku dalo sestoupit do Předsíně. V této Předsíni byl nalezen halštatský pohřeb, kovárna a většina dalších předmětů. Starší nálezy ze starší doby kamenné se nacházeli poněkud dále v Jižní odbočce chodby vedoucí k Šenkovu sifonu, který uzavíral volně přístupnou část až do jeho odčerpání.
Býčí skála měla i přes svůj obrovský historický význam poněkud nešťastný osud. V Předsíni se nejprve těžil písek pro potřebu sklárny. Již během této těžby zde byly nacházeny úlomky kostí a nádob. Za tímto účelem byl rozšířen původní výtok. Prostory Předsíně byly také rozsáhle upravovány, nejprve zde byl prostřílen nový vchod – patrně před návštěvou císaře Františka II a císařovny Marie Terezie v roce 1804. V období 2. světové války se zde začala stavět jedna z podzemních továren, při které byla Předsíň rozšířena a podlaha vybetonována.
Je možné, že se pod vrstvou betonu v Předsíni skrývají další nálezy, které by mohly objasnit některé záhady. Stejně tak je možný nález pod Pohanskými kameny, které se nacházejí v chodbě k Šenkovu sifonu. Jejich uspořádaní připomíná zhroucený dolmen a jejich přesný původ není také objasněn – nejsou to odpadlé části stropu. V těchto místech zatím neprobíhá archeologický ani speleologický výzkum, aby zůstala zachována. Speleologové ale stále objevují nové jeskyně a návaznosti na jiné jeskynní systémy v zadní části jeskyně, která nebyla nikdy osídlena.
Co se zde opravdu událo je stále předmětem spekulací, ale je pravda, že zde bylo nalezeno mnoho částečně spálených lidských kostí, bronzových i železných předmětů a další poklady. Původ těchto předmětů byl z různých a někdy u velmi vzdálených míst. Nejznámější nález – soška býčka patrně souvisí s kultem býka, který byl rozšířen v Mezopotámii, Egyptě a na Krétě. Kromě bronzových předmětů spojujících nálezy z halštatskou kulturou, zde byly nalezena kovárna a železné sekery Skytů. Nejznámější Wankelova teorie hovoří o krutém pohřbu s lidskými oběťmi (viz okénko), další teorie o rodové válce, či vyhlazení kultovního místa, nebo přepadení a pobití obchodníků.
Jindřich Wankel – Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti
Část úvodní kapitoly:
Krajina již nebyla osamělá, v údolích panoval čilý ruch a rovněž i na kopcích. Tam nahoře v lesích u Rudice a Habrůvky bylo za dne viděti sta kouřových sloupů stoupat vzhůru, zatímco za noci zářil les četnými ohni, kolem nichž se čile pohybovaly temné postavy; byli to horníci a taviči železa, kteří v Sudetech bohatých na rudy a v jejich výběžcích, v Silva luna Římanů, vyhledávali železnou rudu a tavili, aby ji jako železnou lupu posílali po blízkých obchodních cestách do širého světa. Avšak nejen v lesních výšinách, nýbrž i v roklích bylo živo; i odtud zaznívaly tlumené rány kladiv, nahoře sotva zachytitelné a šel-li kdo po zvuku, dovedl jej k jeskyni Býčí skála, v jejichž předsíni démonické postavy podobny Kyklopům kovaly při sršícím žáru železo vyrobené nahoře v lese. Pracovaly zde asi dlouho v nerušeném klidu, když jednoho dne byly nečekanou událostí vyrušeny a zahnány. – Dlouhý a slavnostní průvod se pohyboval osamělým údolím, pomalu táhl neupravenou cestou, až dosáhl jeskyně. Byl to pohřební průvod! Na dřevěném voze okutém bronzovým plechem a železem, taženém dvěma oři, ležela mrtvola. Následovali ozbrojení muži, kteří ve svém středu vedli četné ženy a dívky. Byly krásné, mladé, v drahocenném oděvu, ozdobeny pestrými perlami ze skla a z jantaru, se zlatými a bronzovými šperky; bohatý vlas byl vtěsnán do zlatých spon, na rameni se skvěla spona třpytící se zlatem a paže i nohy byly obepjaty zlatými a bronzovými náramky a kruhy. Truchlivě vykračovali a sledovalo je velké množství lidí se zásobou obilí, s obětními nádobami a se zvířaty určených k porážce, aby dali plody polní práce a hospodářští milovanému náčelníkovi do hrobu. Před jeskyní se průvod zastavil. V předsíni, magicky osvětlené spoře vnikajícím denním světlem, byla přichystána hranice polen a vedle ní kamenný oltář, pak byla mrtvola i s vozem položena na hranici, která byla podpálena. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil tmavou jeskyni téměř denním jasem; osvětloval hrůzyplnou a úděsnou scénu, která nyní následovala.
Ženy s čeledí byly zavlečeny dovnitř, zbaveny svých ozdob a usmrceny, některým byly useknuty ruce, jiným rozťaty hlavy a vraždilo se neúnavně, dokud nebyly úplně všechny oběti zabity; i koně byli rozsekáni na kusy a jejich údy rozsety po jeskyni. Nádoby s obětními dary byly navršeny na jednu hromadu a na vše bylo rozestřeno zuhelnatělé obilí. Když bylo po pohřební hostině, navalilo množství lidu obrovské balvany na mrtvoly i na celou předsíň jeskyně a nasypalo na ně štěrk s pískem, aby bylo posvátné místo uchráněno před zneuctěním a byly zastřeny stopy po bývalé kovárně. Byl to pohřeb náčelníka, jejž musely jako v zemi Skytů následovat do hrobu i jeho ženy, čeleď i koně. Vzpomínka na tento příšerný pohřeb se uchovala jistě dlouho; naznačují to chmurné pověsti o slavnostních průvodech a podobné jiné, které ještě dnes kolují mezi lidem. Místo však zůstalo posvátné a mýty je zasvětili bohu Svantovítovi, jemuž – jak se praví – byly přinášeny lidské oběti.
Jaký to byl lid, který uspořádal onu pohřební slavnost v jeskyni Býčí skála, nelze říci s určitostí. Starožitnostmi, které byly nalezeny, vykazují velkou shodu s norickými a poukazují na dobu 500-400 let před Kristem; kolem této doby však zde v zemi žili podle dějin Bójové, kteří určitě nebyli ani Kelty ani Germány.
(z originálu Bilder aus Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit – 1882 přeložil Vratislav Grolich 1988)
Pokud se chcete o tomto místě dovědět více, doporučuji přečíst knihu: Záhada Býčí skála, aneb jeskyně plná otazníků, kterou napsali Antonín Přichystal a Miroslav Náplava. Pokud se chcete do jeskyně podívat, tak neváhejte – letošní mimořádné vstupy začínají tento víkend.
