T. G. M.

0
279

Údery tympánů z Radůze a Mahuleny zněly nepřetržitě z reproduktoru onoho kalného rána dne 14. září 1997. Tklivé, pochmurné akordy zarývající smutek do srdcí milionů znamenaly jediné. Zemřel. Zdálo se, že se zastavil čas, že není proč se stydět za slzu na tváři ženy i muže. Odešel muž, ztělesněný symbol – taková byla slova nekrologů po úmrtí T. G. Masaryka.

Byl ctěn i nenáviděn. Měl býti vymazán z povědomí národa. Diktatura proletariátu se jeho myšlenek obávala, neuměla je potřít, mohla je jen zakázat a tím potvrdit jejich hloubku a oprávněnost.

T. G. M. zanechal nespočet dědiců, ovlivnil svojí filosofií a názory myšlení nejen elity národa, ale i prostých lidí. Čapkovy Hovory jej přiblížily statisícům čtenářů.

Je ráno dne 14. září 1997. Šedesát let uplynulo od onoho „kalného rána“ Vzpomínám na ony údery tympánů a Seifertovy verše. Oči mám zavřené, vybavuji si ony dny, byl jsem již dosti stár a vrací se mi mnohé, celé defilé z mozaiky vzpomínek. Na pozadí všech je ale jedna jediná.

Obraz v jednoduchém rámu. Po mnoho set dnů, možná jich bylo více než tisíc jsem denně ne jen jednou, třebas jen běžně, bezmyšlenkovitě zaletěl zrakem na postavu v rámu.. Černobílý obraz, rytina, téměř fotografická, postava vysokého, stojícího muže s cvikrem na očích, hledící vážně na diváky. Několik let jsem měl tuto postavu před očima. Vysoko na stěně, vlevo od černé tabule, mezi oknem a katedrou. Za ony stovky dnů se ta stojící postava v dlouhém kabátě, s olivovou snítkou v pravé ruce a se sevřenou levou rukou lehce opřenou o roh stolu otiskla do paměti. Za ona léta a stovky dnů se tento portrét muže s vážnou tváří vryl tak hluboko do podvědomí, že i nyní po letech jednoho dlouhého lidského věku stačí nechat oči zavřené a postava T. G. M. vyvstává téměř tak ostře, jako jsem ji vídával ze školní lavice na stěně mezi oknem a černou tabulí.

Můj mladý příteli, odpusť mi, že dnešní rozhovor zůstane pouze monologem.

Dne 14. září 1997

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno