Svatá cenota

0
488

Milý příteli, děsí Tě pohled na krvavou ránu, jímá Tě hrůza z lidské oběti? Neboj se, nic podobného Tě nepotká. Mám kouzelný, opojný nápoj, který-jsem Ti již jednou nabídl a opět Ti číši nabízím. A jako ve snu Tě přenesu daleko do minulosti, jeątě jednou do země, kterou jsme pojmenovali barevné Mexiko.

Probouzíš se z omámení či ze sna, jsi neviditelný, stejně tak i já, Tvůj průvodce. Jsme na prvých kamenných stupních, stoupajících strmě jednou ze čtyř stěn pyramidy, na jejímž vršku skupina kněží obklopila chrám. K nebi stoupá dým, i dole před pyramidou zapálili kněží vonné byliny. Bůh Kukulkán má býti touto obětí přivolán a příznivě naladěn. Je dnes vyjímečný den, zasvěcený nejmocnějšímu z bohů, který ovlivňuje běh lidských osudů, vítězství v boji i bohatou úrodu.

Všichni kdoľ mohou, staří i mladí, všichni ozdobeni peřím, tyrkysy, jantarem a barevnými pásy jsou již připraveni poklonit se kněžím a oběti, zasvěcené Kukulkanovi. Mnozí přijímají dnešní slavnostní den se skrytým ulehčením, nepadl na ně los, státi se obětí bohům. Kněží sice stále opakují, že je to nejvyšší ctí a vyznamenáním býti obětován, ale nikdo nechce umírat.

Prostranství před pyramidou se již zaplnilo, všechna čtyři schodiště jsou lemována kněžskými novici. Na jedné straně schodiště devadesát jedna mladíků s červenou čelenkou, u protější zdi tentýž počet s čelenkou modrou. Čtyři schodiště dokola, tři sta šedesát čtyři červených a tři sta šedesát čtyři čelenek modrých, před vstupem do chrámu na vršku pyramidy stoji jeden s červenou a jeden s modrou čelenkou. Tři sta šedesát pět každé barvy ze všech čtyř stran, nesmí jich býti více ani méně. Tolik je dnů jedné roční éry, jak spočítali kněží z pohybu hvězd a díky bohu Kukulkanovi. Přízeň boha je zato nutné vykoupit opět dnes lidskou obětí.

Na vrcholku pyramidy zazněly bubínky, vzduch rozřízl zvuk píšťal a po západním schodišti začíná sestupovat zástup slavnostně oděných kněží, v jejich středu dívka. Pohybuje se trochu nejisté, dva z kněží ji podpírají. Dívka dostala v chrámu omamný nápoj, její obětování musí boha uspokojit, dívka se nesmí bránit, až bude kráčet širokou lesní cestou k posvátné cenotě, kruhové propadlině s hlubokou vodou.

Dav mužů, žen i dětí se rozestupuje, všichni ztichli, prožívají již po mnohé tento krutý ceremoniál, jehož vyvrcholení končí v bezedné vodě cenoty, do které bude dívka svržena.

Doufám příteli, že můj nápoj zpřetrhal myšlenky poutající Tě k životu, naše snové putování ještě nekončí. Skupiny bubeníků a pištců se střídají, cesta ke svaté cenotě je dlouhá, les tlumí jejich zvuky, řady lidí ztichly, ztichl i les, ptáci vyděšení zvukem bubínků a píšťal zmlkli. Řady lidí houstnou, mnozí již dlouho čekají kol dokola cenoty, jen obětiště, velký, plochý kámen těsně u okraje srázu je prázdný. Na tento kámen se upírají zraky mužů a žen kolem cenoty. Tam již brzo bude stát dívka, ze které sejmou háv ozdobený peřím papoušků, kněží rozdmýchají vonné koření v hliněných pohárech.

Ceremoniál již nelze prodlužovat, již se rozeznívají všechny bubínky a pištci nasadili nejvyšší tóny, jejich zvuk musí přehlušit výkřik dívky, svržené z obětního kamene do hloubi cenoty. Bubínky i pištci neustávají, dívka dole se zdá probírat z omámeni, neumí plavat, těžké ozdoby na její šat připevnili kněží pevně, mají urychlit marný boj oběti, stahují dívku pod hladinu, ani ona stejně jako desítky předešlých nevynese nahoru poselství boha. Potápí se, ještě se krátce vynořují ruce a pak se kruhy na hladině ztišují, doráží ke stěně cenoty a klidnější vodní hladina opět odráží zrcadlení kmenů a korun stromů. Ztichly i bubínky a píšťaly a přihlížející stojí bez dechu, jakoby omámeni.

Zástup se zvolna začíná vlnit, zazní cosi jako hluboké oddechnutí, kněží se řadí k odchodu, bubínky opět doprovází pištce, jen rytmus a melodie zní veseleji.

Neúprosný čas vsunul již mezi přítomnost a minulost klín zapomínání — vždyť ještě žijeme a budeme se radovat, že bůh oběť přijal.

Milý příteli, naše cesta do minulosti je u konce a navracím Tě do přítomnosti. Zmizeli Mayové, odešli neznámo kam a zanechali po sobě mrtvé město. Jejich obydlí se rozpadla, chrámy a pyramidu pohltil deštný prales. Obrostl budovy z kamenných kvádrů, mezi kořeny se zachytil prach a hlína a po staletích se z nekonečného moře vrcholků stromů vynořovalo několik obrostlých pahorků. Zdálo se, že zaniknou všechny stopy těchto kultur, ale nastala nová doba, hledající stopy minulosti. Cesty pralesem byly prosekány a chrámy a pyramidy byly vysvobozeny, keře a stromy vykáceny, trosky odstraněny a já Tě, milý příteli, probouzím z dávné minulosti ve stínu stromu před velkou pyramidou.

Nezůstala ani stopa po barvách, jen šedé a bílé kamenné stavby, upravená travnatá plocha, několik postav a skupinek turistů z různých končin světa a my dva, sedící pod košatým stromem. Zůstaneme ještě mlčky odpočívat a ještě jednou se pokusíme vyvolat sen, představu o barevném životě v mayském městě před mnoha sty léty.


Cenota – vápencová proláklina (závrt) v Chichén Itzá – zaniklém majském městě v Mexiku.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno