Radka Zounková Není to tak dávno, co výraz rumunská silnice byl v mém slovníku nahrazen výrazem albánská silnice. Příhoda, o které se chystám psát, se stala v době, kdy největší dobrodružství bylo jet po rumunské silnici a jezdit stopem bylo otázkou cti.
Po dvou týdnech strávených v horách jsme scházeli do údolí. Bylo to ten rok, co se v rumunských horách dalo pozorovat zatmění slunce a my jsme před davy okupujícími Paring utekli do hor Căpăţini – Nekonečných hor. Poslední noc na hřebeni nás obšťastňovala pořádná karpatská bouřka, nebyli jsme si úplně jistí, jestli je to jedna bouřka čtyřikrát nebo čtyři bouřky po sobě.
„…takovej psí čas, že do svojí boudy i náš vlčák Johny hned zalez‘ se skrejt…“ zpívali jsme si, protože spát jsme nemohli.
Náš vlčák se jmenoval Mučača a byla to fenka, která se k nám přidala někdy, nikdo přesně neví kdy, živila se sojovým masem a ovčími bobky a svým psím šarmem nás zachraňovala před ostatními rumunskými divokými psy. Její bouda bylo naše tropiko. Zalezla dovnitř a odmítala se posunout byť jen o deset centimetrů, takže noc byla veselá po všech stránkách. Následující den byl okořeněn prasením* mokrou trávou, mokrou kosodřevinou a bahnem, přelézáním padlých stromů a obcházením čvachtavých míst. To ale není ten způsob cestování nahánějící hrůzu, o kterém jsem chtěla psát. Už mě od něho dělí jen další propršená noc strávená na kraji cesty mezi kaluží a potokem, protože jinde nebylo místo. Po této noci jsme všichni byli krásně tečkovaní, protože pod tropiko sice nepršelo, ale kapky si našly svoji vlastní cestu. Inspirovaly se přitom kulečníkem, jenže po odrazu od země už to nebyly kapky vody ale kapky bláta.
A teď to přijde. Uplakané dopoledne, všichni jsou unavení, bolí je kolena od včerejšího sestupu a před sebou máme vyhlídku na několik desítek kilometrů po rumunské silnici do nejbližší civilizace. Silnice je to ovšem luxusní. Široká víc než jeden náklaďák, žádné velké kameny ale poctivá šotolina, za každou zatáčkou čekáme ten buldozer, který ji právě opravuje. Najednou řev motoru, uhýbáme do svahu po pravé straně silnice, někteří skáčou po hlavě doleva do řeky. Po pár desítkách metrů náklaďák zastavuje, vysoko nad našimi hlavami (tak vysoko to zas být nemohlo, ale znáte to, i kopce byly dřív prudší) se otevírají dveře a takový snědší pán se nám pravděpodobně rumunsky pravděpodobně snaží vysvětlit, že nás jako vezme. Kolik marek za to bude chtít, tomu už rozumíme. Odmítli jsme. Dál šlapeme pěšky, znovu začíná pršet, a pan řidič to dobře ví. Čeká na nás za zatáčkou. Tentokrát je nabídka poloviční. Prší víc. Cena se ustaluje na přijatelných dvaceti markách za devět lidí a Mučaču. Lezeme jsme na korbu, šéf výpravy se usazuje na sedadle vedle řidiče. V téhle chvíli mu ještě závidíme, že na něho pršet nebude. Auto se pomaličku rozjíždí, motor řve, párkrát to poskočí, motor řve ještě víc, a jedem. Chvílemi sedíme na batozích, chvílemi skáčeme půl metru vysoko a snažíme se při dopadu trefit na korbu. Silnice se klikatí. Jak už to u takových silnic v horách bývá, po jedné straně je kolmá stěna nahoru, po druhé sráz dolů a dole řeka. A přes řeku most. Za mostem zatáčka a stoupání. Jak už to u takových aut bývá, nemá tohle úplně v pořádku převodovku. Do třetice jak už to u takových řidičů bývá, nemá tenhleten až tak úplně v pořádku hladinu alkoholu v krvi. Přejíždíme most. Vjíždíme do zatáčky, začínáme stoupat. Řidič se pokouší zařadit jedničku. Převodovka řve, nedaří se. Zastavujeme. Další pokus, couváme pár metrů zpátky k mostu. Ještě jednou. Řidič úspěšně zatáčí na most, řadí dál. Couváme, točíme. Už jsme na mostě, točíme dál. Jenže most už je rovně!
Stojíme u druhého kraje korby a hlavou nám běží: Skočit či neskočit? Marťas v kabině zoufale hledá kličku, kterou se otvírají dveře. Zadní kola jsou asi tak půl metru od kraje mostu značeného jen několika vyvalenými patníky. A pod mostem dobrých patnáct metrů… Teď! Převodovka si to rozmyslela a zabrala. Na korbě hlasitě zadunělo osm šutrů z hercny** a Mučača začala zuřivě štěkat. Nepřestala, dokud jsme v nebližší vesnici neseskákali z korby a nevysvětlili panu řidiči, že on si klidně může dát čtyři piva, ale my že dál nejedem. Zbytek cesty jsme šlapali přes nízký hřeben zahalený párou, co se po dešti začala vypařovat ze země a z lesů, a labužnicky si užívali bolest každého svalu a puchýře.
Na začátku městečka Baile Olanesti jsme prošli bránou do lázeňského parku – jakousi vrátnicí se závorou a domečkem. Znovu začínalo pršet. Pomalu nás to přestávalo bavit, těšili jsme se domů, do sucha. Mučača pochopila, že tady už další práci mít nebude, zalezla do domečku a odmítala vylézt. Snad se o ni pan závorník dobře postará, než si najde další vandráky, se kterými se „sveze“ přes hory zpátky. Škoda, už se s námi nemohla podívat, jak v parku po schodech teče vodopád.
První autobus nás odváží k nejbližší vlakové stanici ve městě Vilçea. Vzpomínka na korbu náklaďáku pomalu bledne, jen při zaskřípění převodovky všichni nadskočíme a naježí se nám chlupy na zádech. Některým z nás to ježení už zůstalo…
