administrator Déšť mohl zhatit mé plány. Někde nepříliš daleko od tohoto tábora měl ležet ještě nejméně jeden další. V něm jsem chtěl podniknout stejný sčítací průzkum jako tady. Venkované z Ndélé mi sice byli schopni dát některé informace – například zrovna tu, že v pralese na Bodingué se pohybují dvě skupiny, s nimiž se občas dostanou do styku – ale jinak mi moc platní nebyli. To, že Dongo znal cestu k jednomu z táborů, bylo nakonec největším přínosem.
Při svém počítání chýší a jejich obyvatel jsem už našel Pygmeje, ochotného mě a Donga dovést k svým soukmenovcům. Není divu, že o druhém táboru věděl. Byl mladý a pravděpodobně si od pralesních sousedů jednou přivede nevěstu. Ke styku s nimi mu mohly sloužit vzájemné návštěvy, ale i vzkazy na dálku. Sousední skupiny Pygmejů se totiž jsou schopny dorozumět bubnováním. Na jakou dálku? O tom, že by se pralesem nesl nějak skvěle zvuk bubnů, jsem měl a dosud mám pochybnosti, takže ke zprávám o neuvěřitelných tamtamových telegrafech, jaké jsem objevil v populárních článcích o Pygmejích ve francouzských časopisech, chovám značnou skepsi.
Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je Kniha Konga, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku.
Co jsem měl už poměrně dobře ověřeno, byl fakt, že pro Pygmeje znalost lesa a všeho, co se v něm pohybuje, je asi stejnou samozřejmostí jako pro rodilého Pražáka znalost jeho čtvrti. Najde-li například Pygmej strom s hnízdem lesních včel, nejenom že si nemusí od něj značit cestu do tábora. Je ještě schopen vysvětlit umístění stromu ostatním lidem svého klanu tak, že každý z nich se ke stromu může najisto a bez doprovodu vypravit.
Moje spontánní, nearanžované ověření orientačního mistrovství Pygmejů se odehrálo mezi vůbec prvními Pygmeji, které se mi podařilo ve Středoafrické republice navštívit. Jednalo se stejně jako zde v pralese na Bodingué o skupinu Aka, jenže k oněm mým prvním Pygmejům se nevycházelo z Ndélé, nýbrž z nesrovnatelně snáze dostupné vesnice Bagandou na pravém břehu řeky Lobaye. Pro odlišení o nich zde budu mluvit jako o Pygmejích z Lobaye, protože tak se navíc jmenuje i prefektura, v níž leží Bagandou.
V lese na místě, vzdáleném necelý kilometr od pygmejského tábora, ale zcela mimo hlavní stezku, po níž mne a mého přítele László Konvalinku přivedl černošský průvodce z vesnice Bagandou, jsem fotografoval náhodně potkanou ženu. Prováděla svou každodenní práci, tedy sběr jedlých rostlin a malých živočichů, a měla s sebou děvče, jemuž nebylo jistě ani deset let.
Až za dvě hodiny nato jsem v pygmejském táboře zjistil, že mi schází jeden z objektivů. Vzpomněl jsem si, že jsem ho měnil právě před záběrem ženy na sběru, protože jsem v tmavém prostředí potřeboval objektiv s větší světelností. A taky jsem věděl, že v rychlosti, aby mi žena neutekla, jsem položil objektiv k nohám s tím, že do brašny ho umístím potom.
Náš průvodce z Bagandou jménem Mboto prokázal tlumočnickou zdatnost. Nejprve jsme našli ženu, která se mezitím vrátila do tábora. Vyndal jsem z brašny jiný objektiv. Mboto řekl ženě na mou žádost něco jako: „Pamatuješ si, kde se u tebe zastavil tenhle bílý člověk a hrál si s takovouhle věcí?“
Žena k sobě zavolala holčičku a poslala ji s Mbotem do lesa. S nimi šlo ještě pár výrostků. Za půl hodiny byli zpátky s objektivem. Mboto uměl dobře francouzsky a řekl mi potom: „Šla tam tak najisto, jako když já jdu navštívit souseda u nás v Bagandou.“
Úryvek z knihy Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)
