Příhody a zkušenosti z Thajska

Thajsko – země úsměvů

Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!

Úsměv nebo maska?

V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?

Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.

„Tuk-Tukem“ levně i draze

Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.

První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.

Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.

Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!

Thajští „holubáři“

Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.

Taxíkem po ostrově Ko Chang

Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.

Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.

Thajsko – země úsměvů

Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!

Úsměv nebo maska?

V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?

Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.

„Tuk-Tukem“ levně i draze

Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.

První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.

Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.

Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!

Thajští „holubáři“

Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.

Taxíkem po ostrově Ko Chang

Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.

Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.