Poselství minulosti

0
479

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Skřínka dnes v sobě uchované okamžiky ze života postav z nichž najednou jsem poznal. Okamžiky – fotografie –některé již zažloutlé, starší než sto let.

Ptáš se, milí příteli, jaké poselství mi tyto tváře rodinných předků posílají? Bohužel, to je ona nejistota, která mně trápí. Každá tvář, úsměvná či vážná, není jen odrazem reality tehdejší ho okamžiku, ona chvíle zvěčnění byla vždy obklopena myšlenkou, poselstvím, nevysloveným, ale říkajícím, pohleď, to jsem JÁ. Má tvář je v klidu, můj pohled tě ale dostihne, nechť jsi kdekoliv, vždy když pohlédneš na moji tvář.

Mám zde, milý příteli, nejednou tutéž tvář, kterou navzájem dělí léta. Jaké myšlenky se skrývaly za jejich čelem ve vzdálených etapách jejich života? Je to vždy tatéř tvář a přece odráží cosi jiného, někdy moudrost, zkušenost, jindy rozmar, vzrušení či výzva říkající, pohleď to jsem já, až sem jsem dospěl, takový je můj úspěch.

Jak vidíš, příteli, je možné s těmito tvářemi i dnes rozmlouvat. Říkají nám víc, než na prvý pohled tušíš. Snad jen za dětské tváře hovoří někdo druhý, dospělý. Pohleď a ono děvčátko. Píše se asi rok 1910. Světová válka je ještě daleko a s děvčátka vyzařuje víc než její vlastní klidná pohoda. Odráží podobu své doby, kdy osoby i věci měly své místo a svůj řád. Tak byla připravena k zvěčnění.

Dne 2 května 1903 – usmívající se tvář patnáctileté dívky, kterou osud zavál do Vidně. Vkročila do života s úsměvem. Úsměv ji nepřestával provázet všemi peripetiemi života a úsměv je jejím poselstvím, které je nesmrtelné, dosahuje až k nám, aniž co vypovídá o jejím vážném handicapu. Její pohled hledí do budoucnosti, není ještě zatížen tíhou obtíží a přece se nemohu ubránit dojmu, že i v tomto úsměvném pohledu je míra odhodlání, se kterým později zvládala vzestupy i pády. Hledí později, bez ohledu na věk přímo, hrdě, nestáčí pohled stranou, vždy zasahuje diváka. V životě mnoho získávala i ztrácela, ale s jejich očí a úsměvu přichází poselství říkající, že jejím vědomím bylo, že nejdůležitější je žít.

Tři portréty jedné ženy, které navzájem dělí desítky let. Ne to není omyl, vskutku desítky let, vždyť třetí tvář má v sobě vrytu zkušenosti bez mála jednoho sta let. Všechny tři spojuje zasněný pohled, rozvážný klid, kterým neotřese žádný náraz osudu. Pohled mírný a otevřený a takové bylo její poslání.

Rok 1853 je rok narození muže, který na nás hledí v pěti etapách života. Zemřel dříve než jsem se narodil, jeho poselství je skryto pouze v jeho tváři a pohledu. Prvá, mladá tvář ve věku 22.let, poslední před smrtí ve věku 64.let. Klenuté obočí, oči hluboko vsazené, plné rty s mírně pokleslými koutky. Tvrdý, přísný pohled upřený pevně na bod v prostoru. Jeho očím bylo těžké vzdorovat, byla v nich síla osobnosti. Stačila ale síla ducha, intelekt a pevná vůle, k cestě vzhůru, vysvobození ze života na venkově? Střední léta vyzařují rozvážný klid, ale pohled je stále až příliš vážný a uzavřený. Na límci jeho uniformy jsou opět tři hvězdičky. Byly ale tím vším co očekával a toužil získat? Pak poselství jeho skoro tvrdého pohledu končí, začíná se nad ním vznášet zklidnění. Jaké vlivy na začátku století způsobily, že se mění výraz tváře, co mělo vliv na osud muže, snad nepohodlného národovce? Postavil dům, sedm dětí poslal na zkušenou do světa. Oči nepřestávají vyzařovat myšlenky rodící se za vysokým čelem. Z přísné tváře nelze vyčíst zklamání a přece je v pohledu více mírnosti. Co ještě, milý příteli, nacházíš v tomhle posledním, trochu zádumčivém pohledu? Máš pravdu, jeho pohled je již upřen do minulosti, k úvaze co bylo a nebylo splněno.

Není vždy snadné vyčíst z tváře a pohledů něco osudového. Mohou budit zdání a svést na nepravou stopu. Mohou zastírat skutečnost, ale zcela zalhat nemohou.

Osm portrétů muže jej zachycuje na křižovatkách života. Mladý muž v císařské Vídni v době, kdy tomuto městu vládly omamné melodie. Přišel do metropole na Dunaji s odhodláním, dobýt své místo na slunci. Vědom si svého lákavého zjevu vstupuje do života sebevědomě a trochu dandyovsky, pečlivě oblečen dle současné módy. Je jisté, že jeho zjev mu pomáhal, Evropa byla otevřená a možnost uplatnění přijatelná. Cesta jej vede přes Švýcarsko do Francie. Tato suchá fakta jsou nutná, neboť i pro něj nejsou bez významu. Prvá světová válka, společenský život skončil, je nutné se rozhodnout a o tomto kroku nemáme svědectví. Válka trvá, z mladíka je muž v uniformě, francouzskou vyměnil za legií a tvář je již jiná. A přece, přes zkušenosti z bojů a z dotyků ze smrtí a zmrzačením, v ní není napětí, ani tvrdost, spíše vědomí povinnosti. Konec války je návratem do klidných vod, ve tváři i v očích je mír. Svět je dobyt a přichází léta pohody.

Milý příteli, jsou tváře, z nichž bychom se sami pokoušeli vyčíst více než očekávání a odevzdanost tomu, co život přinese. Jsou některé tváře a oči, ze kterých se neodhodlám vypátrat tu nejmenší myšlenku. Netroufám si ani v nejmenším představit si tyto tváře v okamžicích, kdy je katané posílali na smrt. Také tyto tváře mne obklopují a smutná vzpomínka stahuje hrdlo…

Ukončeme tento náš výlet do minulosti, kterou jsme se pokusili vyčíst z očí a tváří na starých fotografiích. Chtěl jsem Ti jen ukázat, že staré portréty k nám mohou, až magicky vyprávět, věnujeme-li jim více, než běžný pohled. Jsem Ti vděčen, milý příteli, že jsi byl tak trpělivý, provázel mne a přispěl k poodhalení pohledu do minulosti. Rád s Tebou promlouvám, imaginární příteli, a těším se na některé další křižovatce potkáme.

Dne 2. prosince 1996

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno