Portugalsko: Na konci světa

0
244

Jihozápad Pyrenejského poloostrova – červenec 2003..

Jedeme po dobře udržované silnici od pobřeží Atlantiku do vnitrozemí. Po obou stranách silnice míjíme sklizená pole. Mnohá z nich jsou černá od vyhořelé slámy. Z některých polí ještě stoupá šedý dým. Není to důsledek požárů ale záměrného vypalování slámy. Farmáři ji sami po sklizni zapálí, aby tímto způsobem zničili škodlivý hmyz. Tento způsob péče o pole je pak každoročně příčinou mnoha požárů.


Blížíme se k městu Silves, které bývalo za vlády Arabů hlavním městem maurské říše. Projíždíme městem ke starému maurskému hradu, který se vypíná na kopci nad městem. Před branou stojí veliká bronzová socha portugalského krále Alfonsa III, který se významně podílel na porážce Arabů. Vcházíme mohutnou branou do hradu, jehož zdi jsou vystavěny z červeného pískovce. Po chodníku vedoucím po širokých hradbách obcházíme celý hrad. Míjíme kamenná sila na obilí. Na nádvoří hradu je podzemní cisterna zadržující dešťovou vodu. Nádrž je dodnes funkční. Díky ní byli obránci hradu nezávislí na venkovním zdroji vody. Na nádvoří probíhá archeologický průzkum. Přes část nádvoří je natažena síť z provazů vymezující jednotlivé sektory, ze kterých archeologové odkrývají nánosy zeminy. Z hradu se vydáváme ke gotické katedrále, která je rovněž postavena z krásného červeného pískovce. V katedrále je hrobka krále Jana II . a známá jaspisová socha Panny Marie. Opouštíme město.

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů. Silnice prudce stoupá v mnohých zatáčkách až na vrcholek Foia, který je se svou výškou 902 metrů nejvyšší v celém pohoří. Vystupujeme na nevelkém parkovišti. Na vrcholu stojí restaurace a televizní vysílač. V restauraci je pro nás připravena ochutnávka místních vín a likérů. Po ochutnávce jdeme na vyhlídkovou terasu, která je nedaleko vysílače. Je odtud krásný výhled do širokého okolí. Máme štěstí, že je dobrá viditelnost. V lehkém mlžném oparu před sebou vidíme modré vody Atlantiku a jeho pobřeží. Nedaleko od břehu se rýsuje město Portimao a vpravo od něj jsou dobře patrné obrysy přístavního města Lagos.


Sjíždíme z vrcholu po klikaté silnici dolů k oceánu. Pobřeží je zde většinou skalnaté a příboj na mnoha místech vytvořil ve skalách bizarní útvary. Zastavujeme na jednom takovém místě a na loďkách se vydáváme na prohlídku skalisek. Proplouváme kolem osamocených skal vystupujících z moře. Mnohé ze skal byly vytvarovány mořem do roztodivných podob, připomínajících různá zvířata a předměty. Postupně rozeznáváme slona, psa a další. Na některých místech voda vytvořila ve skalách jeskyně. Muž řídící člun bravurně proplouvá mezi skalisky a vede nás hluboko do jedné jeskyně. K našemu velkému překvapení vidíme v jeskyni nahého člověka, skrývajícího se před našimi pohledy. Vyplouváme z jeskyně a na kamenitém břehu vedle ní vidíme ležet další naháče. Je zde totiž nudistická pláž. Blížíme se k přístavu. Ještě míjíme pevnost Forteleza de Ponto střežící záliv a loď připlouvá ke břehu. Nacházíme se ve městě Lagos. Vydáváme se na prohlídku města. Procházíme starobylými úzkými uličkami kolem sochy krále Sebastiána, jehož vojsko bylo ve druhé polovině šestnáctého století poraženo při dobyvačné výpravě do Maroka. Kolem památníku Jindřicha Mořeplavce přicházíme k domu, ve kterém byl umístěn nejstarší trh s otroky v Evropě. V zamřížovaném podloubí stáli otroci a zájemci si je přes mříže vybírali. Vcházíme do kostela sv. Antonína. Kostel s bohatou pozlacenou výzdobou je zvláštní tím, že zde nejsou žádné lavice. Věřící sem totiž mohli vjíždět na koních. Z kostela míříme do muzea, kde jsou vystaveny různé rarity. Vedle mnoha jiných předmětů můžeme pozorovat i vypreparované telátko se šesti nohama. Malebnými uličkami se vracíme do přístavu, odkud se vydáváme na další cestu.

Vyjíždíme z města a po silnici lemující pobřeží jedeme na západ k jednomu z nejodlehlejších míst Evropy, k mysu sv. Vincenta. Jedeme nyní po skalnatém výběžku, který se táhne daleko do moře. Silnice končí před bránou malé pevnosti s majákem. Pevnost stojí na šedesát metrů vysokém skalním útesu. Vstupujeme branou dovnitř a procházíme po kamenném chodníku, který vede po okraji útesu. Při pohledu přes kamenné zábradlí do šedesátimetrové hloubky se nám tají dech. Vstupujeme do domu pod majákem. Je zde byt strážce majáku a místnost, ze které vedou schody nahoru na maják. Máme štěstí, strážce nás zve na prohlídku majáku. Otevírá těžké dveře vedoucí na schody. Pět lidí, kteří se právě nachází v místnosti může vstoupit. Stoupáme po točitém schodišti, jehož stěny jsou obloženy světlým keramickým obkladem. Přicházíme do patra, ve kterém je umístěn zdroj elektrického proudu pro maják. Všude je čisto a pořádek. Stoupáme dál po schodech až ke stropu místnosti. Prolézáme průchodem a pokračujeme dál. Přicházíme do nejvyššího poschodí majáku. Uprostřed je umístěn reflektor, jehož světlo v noci upozorňuje lodi na nebezpečí. Reflektor je tvořen křišťálovými hranoly trojúhelníkového průřezu o straně asi pět centimetrů. Reflektor má tvar duté koule o průměru kolem čtyř metrů. Uprostřed koule jsou umístěny dvě veliké elektrické výbojky. Celé zařízení je otočné. Každou noc se světlo automaticky zapne. Světlo z majáku je viditelné na vzdálenost až sto kilometrů. Stojíme u okna majáku a díváme se na nekonečný oceán. Kam až oko dohlédne, je jen masa modrozelené vody. Ani se nedivíme, že lidé toto místo před objevitelskými cestami považovali za konec světa. Vracíme se po schodech zpátky dolů. Správce se s námi loučí a žádá od nás odměnu za prohlídku majáku. Každý mu dáváme pár eur a odcházíme. Mysleli jsme si, že si správce neoficiálními prohlídkami krátí dlouhou službu, nyní vidíme, že si tak i přivydělává. Na zpáteční cestě se zastavujeme v restauraci ležící nedaleko majáku. Vydávají se zde certifikáty pro návštěvníky mysu sv. Vincenta, jako doklad o tom, že navštívili nejjihozápadnější cíp Starého kontinentu. Certifikát jsme bohužel nedostali, neboť je sobota a o víkendech se doklady nevydávají. Trochu zklamáni z toho, že osvědčení nemáme, se vracíme zpátky. Vzpomínka na návštěvu majáku na „konci světa“ však navždy zůstane vryta do naší paměti.