Vaclav
Ještě předtím, než Kryštov Kolumbus ostrov v roce 1493 pojmenoval San Juan Bautista a než Juan Ponce de Leon později přehodil název ostrova a hlavního města na dnešní Portoriko, nazývali tento ostrov původní obyvatelé Boriken. Dnes se jedná o ostrov naplněný 4 milióny lidí, kteří dodnes tvoří jakousi zvláštní směs potomků Evropanů, tradic Indiánů Taino a dovezených Afričanů. Historie je bohatá a přes dlouhou španělskou kolonizaci, značnou snahu o nezávislosti a časté půtky s Angličany a Holanďany, nakonec převládla podivná rovnováha a oboustraně výhodné, byť často nepříjemné, spolužití s velkým bratrem v podobě Spojených států.
Těm de facto Portoriko od roku 1898 patří a místní jsou od roku 1917 americkými občany s většinou práv. Nutno ale zdůraznit tu „většinu“, nemohou totiž třeba volit prezidenta, i když ten je může a s oblibou také povolává do války. Stejně tak nejsou plnohodnotným státem americké Unie a všechny jejich práva existují jen díky vyjádření amerického Kongresu, který je může kdykoliv zrušit. Status quo se po desetiletí nemění, zastánců samostatnosti (byť značně hlasitých) je minimum, na druhé straně se ale americká vláda k nějakým dalším výhodám nehrne. Díky minimálním daním pro velké firmy se z Portorika stala jedna velká továrna a severovýchodní část ostrova tak rozhodně za návštěvu nestojí. Velké zisky se ale do životní úrovně obyvatel nijak mimořádně neodrazily, koncerny si peníze úspěšně přesouvají do dalších zemí. Zvětšila se sice zaměstnanost (Portoriko bylo ještě v době války jednou z nejchudších zemí Karibiku), ale platy zůstaly na minimu. Proto je to takové ošemetné soužití – pro Američany jsou Portorikánci nižší kastou, Portorikánci zase mluví o samostatnosti, ale nic pro ni nedělají, protože představa platit federální daně se jim moc nezamlouvá.
Proč přijet
Důvodů je pochopitelně celá řada. Někdo už celý Karibik procestoval a Portoriko mu chybí do sbírky. To ale většina turistů takhle nemá, proto se zaměří spíše na pamětihodnosti San Juanu (a že jich tam není málo), další třeba na zajímavé pláže a ti prožranější zase na to, co dobrého mohou na ostrově slupnout. Někdo sem potom jede za rumem. Prakticky pro všechny potom bude důležité vědět, že mimo San Juan se s angličtinou domluví jen velice obtížně a často vůbec ne. O drobnostech, jako dopravní značky ve španělštině ani nemluvím. A jelikož směr je často označován americkým způsobem Východ či Západ, nebude na škodu si pár slovíček předem nastudovat. Jinak se nám může stát, že vyrazíme opačným směrem.
S gastronomií je to jednoduché, se špatným jídlem jsem se nesetkal. Je ale nutné zvyknout si na značnou jednostrannost a po dvou týdnech zatouží po změně každý, kdo se na ostrově nenarodil. Pokud vynecháme pětihvězdičkové restaurace, kde dostaneme jídla z celého světa a nic zajímavého očekávat nemůžeme, zbytek bude velice kulinářsky příjemná směs vlivů ze všech koutů bývalého španělského impéria. Jídelníčku kralují kuřata a vepřové maso, bez všelijak zpracovaných speciálních banánů plantain a kreolské rýže se neobejdeme. A všechno je pečené na sádle. Zdravé to rozhodně není, spíše to připomíná cholesterolovou bombu na talíři, ale chuť je božská, ať už jíme v rodině, v běžné restauraci nebo jestli jsme si oběd koupili v levném kiosku na rohu. Tam je to snad nejlepší, navíc v ceně, která nezatíží kapsu. A jelikož žroutů je víc než dost, jídlo je zaručeně čerstvé. V řadě míst se navíc stánky druží do celých řad, a potom je na nás, který se nám bude zdát zajímavější. Vybrat si podle toho, kde je nejvíce domorodců, bývá zárukou úspěchu.
A co rum
I přesto, že Portoriko patří v produkci rumu mezi největší producenty, překvapivě není nákup rumu nijak zajímavý. V krámech je nabídka dost mizerná, místní pijí ty nejlevnější značky a ty dostanou v každém kiosku. Pro turisty je spíše hrstka obchodů v přístavu San Juanu. Z Portorika pochází celá řada světově známých rumů, zejména Bacardi, následovaná značkou Don Q, Don Barillito a Kapitán Morgan. I to je ale poněkud komplikovanější, nežli se na první pohled zdá.
Kapitán Morgan, tvářící se jako jamajský rum, ve skutečnosti pálí a míchá destilovna Serralles, která se jinak mnohem víc věnuje vlastnímu rumu Don Q, který je ovšem určen jen pro místní trh. Destilovna navíc turisty nepřijímá a zájemcům nabízí pouhé firemní „muzeum“ v přístavu. Moc se toho o rumu sice nedovíme, zato ale můžeme v baru popíjet dle libosti a navíc zdarma. A když nám to začne být trapné, o pouhé dva vchody dál má portorická informační kancelář další bar. A také zdarma.
Ještě zajímavější je rum Don Barillito. Ve skutečnosti se jedná o nejstarší destilovnu na ostrově, vždyť otec-zakladatel Fernando Fernandez začal pálit rum již v roce 1880. A jelikož měl pocit, že rumu bude nejlépe v malých soudcích, nadšení zákazníci mu značku přejmenovali na Barillito. Rodina je značně nacionalistická, proto ve firemních sklepích je od roku 1942 přechováván sud s rumem, který má být ve chvíli, kdy Portoriko získá samostatnost, vyvalen na náměstí a panák nabídnut každému, kdo bude mít chuť. Destilovna dnes už vlastní rum nepálí, kupuje od Bacardi a věnuje se jen míchání a stárnutí.
Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku, rodina Bacardi z Kuby odešla úplně. Uniknout návštěvě destilovny může jen málokterý návštěvník Portorika, cestovní kanceláře sem turisty nahánějí po plných autobusech. Parkoviště je uvnitř celého komplexu, odkud si nás v malém vláčku odvezou do muzea Bacardi. Zde je informací víc než dost, včetně reprodukce kanceláře, ve které dlouhé roky řídila kubánskou firmu rodina Bacardi. Kdo umí španělsky, odnese si z ní mnohem víc, protože k dispozici jsou stovky originálních dokumentů a dopisů. Dál už to je s informacemi horší, v baru nám sice barman vysvětlí rozdíl mezi Colou s rumem a Cuba Libre, ale to bude tak asi všechno. Ostatní uvidíme už zase z vláčku – budovu, sebechvalně nazývanou Katedrála rumu, místo kde se destiluje 490 000 litrů rumu denně, další budovy, kde se to ukrutné množství rumu dostává do lahví. Dovnitř ani náhodou.
A co památky?
Samozřejmě ani ti, kteří se o rum či jídlo moc nezajímají, se nebudou na Portoriku nudit. Hlavní historickou atrakcí je samozřejmě San Juan, zejména jeho historické centrum. Úzkými uličkami se dostáváme od jednoho náměstíčka k druhému, na každém je buď zajímavý kostel nebo nějaká fontána. Panující vedro nás ale brzy donutí k hledání stínu a ze svižného kroku se záhy stane unavené ploužení.
Návštěvu pevnosti El Morro je vhodné vykonat dopoledne, jinak si toho moc nenafotíme a všechno zajímavé bude proti slunci. A to nemluvím o tom, že se pořádně projdeme a v odpoledním parnu to nebude nejpříjemnější. Památka patřící do fondu UNESCO ale za návštěvu rozhodně stojí. Není divu, začátky stavby pocházejí z roku 1540, takže se té historie skrývá dost a dost. Na pevnosti si vylámal zuby i slavný Francis Drake. Dnes je pevnost prázdná a mimo turistů se v ní pohybuje tak akorát vítr. Fotograficky vděčné jsou malinké strážní budky „garitas“ vyčnívající z vnější zdi opevnění, které jsou jedním ze znaků San Juanu a dostaly se i na poznávací značky aut. Pokud si důkladně prohlídneme i druhou pevnost Fort San Cristobal, můžeme najít i ďáblovu garitas, o které se dlouho tvrdilo, že z ní strážné odnáší sám ďábel. Pravou bylo spíše to, že si z ní strážní odskakovali za místní seňoritou, ale legenda je to krásná.
Pro milovníky přírody stojí za návštěvu tropický deštný prales, bydlet v něm ale příliš doporučit nemohu, protože místní žáby jsou natolik hlasité, že se nevyspíme. Zajímavější je proto spíše jižní strana ostrova s hlavním centrem Ponce. Dešťů pramálo, o to více krásných pláží. A Ponce si navíc ponechalo ospalý ráz provinčního centra minulých časů.
Ať už se na Portoriku vydáme kamkoliv a s jakýmkoliv cílem, zklamáni nebudeme. Díky značnému počtu obyvatel ale s nějakou mimořádnou samotou počítat nemůžeme.
Ještě předtím, než Kryštov Kolumbus ostrov v roce 1493 pojmenoval San Juan Bautista a než Juan Ponce de Leon později přehodil název ostrova a hlavního města na dnešní Portoriko, nazývali tento ostrov původní obyvatelé Boriken. Dnes se jedná o ostrov naplněný 4 milióny lidí, kteří dodnes tvoří jakousi zvláštní směs potomků Evropanů, tradic Indiánů Taino a dovezených Afričanů. Historie je bohatá a přes dlouhou španělskou kolonizaci, značnou snahu o nezávislosti a časté půtky s Angličany a Holanďany, nakonec převládla podivná rovnováha a oboustraně výhodné, byť často nepříjemné, spolužití s velkým bratrem v podobě Spojených států.
Těm de facto Portoriko od roku 1898 patří a místní jsou od roku 1917 americkými občany s většinou práv. Nutno ale zdůraznit tu „většinu“, nemohou totiž třeba volit prezidenta, i když ten je může a s oblibou také povolává do války. Stejně tak nejsou plnohodnotným státem americké Unie a všechny jejich práva existují jen díky vyjádření amerického Kongresu, který je může kdykoliv zrušit. Status quo se po desetiletí nemění, zastánců samostatnosti (byť značně hlasitých) je minimum, na druhé straně se ale americká vláda k nějakým dalším výhodám nehrne. Díky minimálním daním pro velké firmy se z Portorika stala jedna velká továrna a severovýchodní část ostrova tak rozhodně za návštěvu nestojí. Velké zisky se ale do životní úrovně obyvatel nijak mimořádně neodrazily, koncerny si peníze úspěšně přesouvají do dalších zemí. Zvětšila se sice zaměstnanost (Portoriko bylo ještě v době války jednou z nejchudších zemí Karibiku), ale platy zůstaly na minimu. Proto je to takové ošemetné soužití – pro Američany jsou Portorikánci nižší kastou, Portorikánci zase mluví o samostatnosti, ale nic pro ni nedělají, protože představa platit federální daně se jim moc nezamlouvá.
Proč přijet
Důvodů je pochopitelně celá řada. Někdo už celý Karibik procestoval a Portoriko mu chybí do sbírky. To ale většina turistů takhle nemá, proto se zaměří spíše na pamětihodnosti San Juanu (a že jich tam není málo), další třeba na zajímavé pláže a ti prožranější zase na to, co dobrého mohou na ostrově slupnout. Někdo sem potom jede za rumem. Prakticky pro všechny potom bude důležité vědět, že mimo San Juan se s angličtinou domluví jen velice obtížně a často vůbec ne. O drobnostech, jako dopravní značky ve španělštině ani nemluvím. A jelikož směr je často označován americkým způsobem Východ či Západ, nebude na škodu si pár slovíček předem nastudovat. Jinak se nám může stát, že vyrazíme opačným směrem.
S gastronomií je to jednoduché, se špatným jídlem jsem se nesetkal. Je ale nutné zvyknout si na značnou jednostrannost a po dvou týdnech zatouží po změně každý, kdo se na ostrově nenarodil. Pokud vynecháme pětihvězdičkové restaurace, kde dostaneme jídla z celého světa a nic zajímavého očekávat nemůžeme, zbytek bude velice kulinářsky příjemná směs vlivů ze všech koutů bývalého španělského impéria. Jídelníčku kralují kuřata a vepřové maso, bez všelijak zpracovaných speciálních banánů plantain a kreolské rýže se neobejdeme. A všechno je pečené na sádle. Zdravé to rozhodně není, spíše to připomíná cholesterolovou bombu na talíři, ale chuť je božská, ať už jíme v rodině, v běžné restauraci nebo jestli jsme si oběd koupili v levném kiosku na rohu. Tam je to snad nejlepší, navíc v ceně, která nezatíží kapsu. A jelikož žroutů je víc než dost, jídlo je zaručeně čerstvé. V řadě míst se navíc stánky druží do celých řad, a potom je na nás, který se nám bude zdát zajímavější. Vybrat si podle toho, kde je nejvíce domorodců, bývá zárukou úspěchu.
A co rum
I přesto, že Portoriko patří v produkci rumu mezi největší producenty, překvapivě není nákup rumu nijak zajímavý. V krámech je nabídka dost mizerná, místní pijí ty nejlevnější značky a ty dostanou v každém kiosku. Pro turisty je spíše hrstka obchodů v přístavu San Juanu. Z Portorika pochází celá řada světově známých rumů, zejména Bacardi, následovaná značkou Don Q, Don Barillito a Kapitán Morgan. I to je ale poněkud komplikovanější, nežli se na první pohled zdá.
Kapitán Morgan, tvářící se jako jamajský rum, ve skutečnosti pálí a míchá destilovna Serralles, která se jinak mnohem víc věnuje vlastnímu rumu Don Q, který je ovšem určen jen pro místní trh. Destilovna navíc turisty nepřijímá a zájemcům nabízí pouhé firemní „muzeum“ v přístavu. Moc se toho o rumu sice nedovíme, zato ale můžeme v baru popíjet dle libosti a navíc zdarma. A když nám to začne být trapné, o pouhé dva vchody dál má portorická informační kancelář další bar. A také zdarma.
Ještě zajímavější je rum Don Barillito. Ve skutečnosti se jedná o nejstarší destilovnu na ostrově, vždyť otec-zakladatel Fernando Fernandez začal pálit rum již v roce 1880. A jelikož měl pocit, že rumu bude nejlépe v malých soudcích, nadšení zákazníci mu značku přejmenovali na Barillito. Rodina je značně nacionalistická, proto ve firemních sklepích je od roku 1942 přechováván sud s rumem, který má být ve chvíli, kdy Portoriko získá samostatnost, vyvalen na náměstí a panák nabídnut každému, kdo bude mít chuť. Destilovna dnes už vlastní rum nepálí, kupuje od Bacardi a věnuje se jen míchání a stárnutí.
Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku, rodina Bacardi z Kuby odešla úplně. Uniknout návštěvě destilovny může jen málokterý návštěvník Portorika, cestovní kanceláře sem turisty nahánějí po plných autobusech. Parkoviště je uvnitř celého komplexu, odkud si nás v malém vláčku odvezou do muzea Bacardi. Zde je informací víc než dost, včetně reprodukce kanceláře, ve které dlouhé roky řídila kubánskou firmu rodina Bacardi. Kdo umí španělsky, odnese si z ní mnohem víc, protože k dispozici jsou stovky originálních dokumentů a dopisů. Dál už to je s informacemi horší, v baru nám sice barman vysvětlí rozdíl mezi Colou s rumem a Cuba Libre, ale to bude tak asi všechno. Ostatní uvidíme už zase z vláčku – budovu, sebechvalně nazývanou Katedrála rumu, místo kde se destiluje 490 000 litrů rumu denně, další budovy, kde se to ukrutné množství rumu dostává do lahví. Dovnitř ani náhodou.
A co památky?
Samozřejmě ani ti, kteří se o rum či jídlo moc nezajímají, se nebudou na Portoriku nudit. Hlavní historickou atrakcí je samozřejmě San Juan, zejména jeho historické centrum. Úzkými uličkami se dostáváme od jednoho náměstíčka k druhému, na každém je buď zajímavý kostel nebo nějaká fontána. Panující vedro nás ale brzy donutí k hledání stínu a ze svižného kroku se záhy stane unavené ploužení.
Návštěvu pevnosti El Morro je vhodné vykonat dopoledne, jinak si toho moc nenafotíme a všechno zajímavé bude proti slunci. A to nemluvím o tom, že se pořádně projdeme a v odpoledním parnu to nebude nejpříjemnější. Památka patřící do fondu UNESCO ale za návštěvu rozhodně stojí. Není divu, začátky stavby pocházejí z roku 1540, takže se té historie skrývá dost a dost. Na pevnosti si vylámal zuby i slavný Francis Drake. Dnes je pevnost prázdná a mimo turistů se v ní pohybuje tak akorát vítr. Fotograficky vděčné jsou malinké strážní budky „garitas“ vyčnívající z vnější zdi opevnění, které jsou jedním ze znaků San Juanu a dostaly se i na poznávací značky aut. Pokud si důkladně prohlídneme i druhou pevnost Fort San Cristobal, můžeme najít i ďáblovu garitas, o které se dlouho tvrdilo, že z ní strážné odnáší sám ďábel. Pravou bylo spíše to, že si z ní strážní odskakovali za místní seňoritou, ale legenda je to krásná.
Pro milovníky přírody stojí za návštěvu tropický deštný prales, bydlet v něm ale příliš doporučit nemohu, protože místní žáby jsou natolik hlasité, že se nevyspíme. Zajímavější je proto spíše jižní strana ostrova s hlavním centrem Ponce. Dešťů pramálo, o to více krásných pláží. A Ponce si navíc ponechalo ospalý ráz provinčního centra minulých časů.
Ať už se na Portoriku vydáme kamkoliv a s jakýmkoliv cílem, zklamáni nebudeme. Díky značnému počtu obyvatel ale s nějakou mimořádnou samotou počítat nemůžeme.
