Paraguayská smlouvačka

0
226

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Předchozí článekIndonésie – Jáva
Další článekIsland – země ohně i ledu
Ahoj, jsem z Ceske Trebove, nyni na nějakou dobu sídlím v Praze Rád sportuji - kajak a kolo jsou moje oblíbené inštrumenty, rád cestuji - Jižní Amerika je moje oblíbená destinace, občas dokonce i pracuji S magazínem Cestovatel.cz pomáhám hlavně tak, že čas od času přispěji nějakým tím článečkem, ale jinak hlavně hledám cesty k tomu, aby byl časopis úspěšný a to, s naším rozpočtem, není žádná legrace Turisti se baví na salaši s bačou: "Tak co, bačo, jak se mají ovce?" "No, černé dobře." "A co bílé?" "No bílé taky dobře." "A zdravé jsou, bačo?" "No černé jsou zdravé." "A co bílé?" "No bílé jsou taky zdravé." "A dojí dobře, bačo?" "No černé dojí, dojí dobře." "A co bílé?" "Ale aj bílé dojí dobře." "Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a na bílé?" "No černé jsou přece moje." "A co bílé, bačo?" "No ty jsou taky moje..."