Martin Lejsal Rozsvícený panel autorádia signalizoval devátou hodinu ranní. Je sobota 2.12.2006. Většina ostatních lidí ještě buď spí, nebo jen pozvolna vstupuje do nového dne. Sobotní rána patří k těm nejkrásnějším. Celý pracovní týden je za námi a víkend nás ještě teprve čeká. Kdo by si nechtěl užít trochu toho slastného lenošení.
Když jsem se v týdnu dozvěděl, že o víkendu a zvlášť v sobotu má být na horách slunečno, bylo rozhodnuto. Je sice pravděpodobné, že bude zima, ale sluncem ozářené hory jsem si nechtěl nechat ujít. Však budou za krátko na delší dobu opět pouze jednobarevné a tak jsem chtěl využít jednu z posledních příležitostí je spatřit v barvách pozdního podzimu.
Kdopak by si s takovou předpovědí od televizních rosniček dopřával slastného lenošení. Vystupuji z auta a po několika málo vteřinách si uvědomuji, že nápad přibalit do batůžku kulicha a rukavice, nebyl až tak špatný. No jasně, na internetu sice psali něco o téměř deseti stupních, ale co je psáno, už dávno nemusí být dáno.
Plný síly jsem poskakoval okolo auta a s bojovným, ba téměř dobyvačným pohledem jsem pozoroval vrcholky Jizerských hor. Byly jako bojovníci ztrácející se v mlze a snažící se odradit nepřítele od útoku. Posilněn dobrou snídaní, novým oblečením do drsných podmínek a pevným odhodláním zdolat vytčený cíl, jsem se vydal na cestu. Místem startu sobotního výletu se stal Bedřichov u Jablonce nad Nisou. Pokud se sem vydáte a nebudete chtít své auto nechat celý den stát na placeném parkovišti, asi budete mít stejný problém jako já. Kam s ním? Ale po chvíli jsem nakonec malé místo k jeho zaparkování našel a mohl se spokojeně vydat po stopách mizejícího podzimu.
Očekávané slunce svítilo jak blázen, ale mezi mnou a jím, byla silná vrstva oblak a mlhy. Drobný detail. Komu by ale vadil a dokázal zkazit čirou radost z blízkého lesa a samoty, uprostřed zamlžených vrcholků.
Pln očekávání a slastného pocitu ze svobody, kterou příroda dává, vstupuji do lesa. Po pár krocích za sebou nechávám civilizaci se všemi svými zvuky a i já se ztrácím v mlze. Cesta na Novou Louku uběhla tak nějak sama. Obdivuji každý kámen porostlý mechem, vřesoviště klesající pod tíhou mlhavého vlhka a syrový vzduch, který mne drží při vědomí, abych zmámen tou krásou neztratil vědomí. Pro kluka z města je prostě každé stéblo zašlé trávy divem světa. Ale ono to nebude tím městem, ono tím divem skutečně je. Sníh ještě nestačil skrýt poslední zbytky podzimních barev a ani mlha není tak všemocná. Slunce sice krásu přírody znásobuje, ale pro duši romanticky založenou, je i ona nádhernou kulisou. A když po chvíli spatříte v mlze ukryté obrysy zámečku Nová Louka, skoro máte chuť se k němu rozběhnout.
Jindy přeplněné turistické trasy zejí prázdnotou a vzdychají opuštěností. Skoro aby se v té prázdnotě člověk bál. Jen zvuky lesa a zažloutlých mýtin doléhají k osamělým uším. Zpěv letních ptáků je natolik nezvyklý, že nejde přeslechnout. Cesty, které bývají buď prašné, nebo zasněžené, jsou blátivé a nutí Vás k tolika skokům a úhybným manévrům, že po chvíli se prostě smíříte s jejich přítomností na svých botách.
Kristiánov se hlásí nádherným lesním hřbitovem. Pod korunami vysokých smrků zde odpočívají unavení skláři, jejichž práce nás proslavila po celém světě. Sem tam potkáte cyklistu či turistu, ale setkání je to natolik ojedinělé, že se téměř ostýcháte podívat se navzájem do očí. Josefův Důl je už z dálky cítit. Plynové, či elektrické topení sem ještě asi nedorazilo. Tak, jak jsme si pamatovali atmosféru zimních horských vesnic z dětství, plné dýmu valícího se z kouřících komínů, tak je to i dnes. Veškeré možnosti zimních radovánek jsou již připraveny, stačí jen málo. Trochu sněhu. Ale ta opuštěná a krásná místa se v okamžiku zaplní tisíci lyžaři a z romantických hor se stane Václavské náměstí.
Nejhezčím úsekem mé cesty, je výstup z Josefova Dolu na Maxovský hřeben. Cesta je sice značena dost sporadicky a občas jsem se musel kousek vrátit, ale ten správný směr se dá najít vždy. Nádherná a romantická krajina, prosta všech výletníků končí za Slovankou a kousek před Královkou. Početné skupinky turistů se na cestu jen stěží vejdou a tak se rozlévají i mimo ni. V nohách mám dvacet kilometrů a docela s povděkem usedám k horké kávě v restauraci na Královce. Venku se zvedá silný vítr a na krajinu pozvolna padá tma. Čeká mě ještě krátký sestup do Bedřichova k autu, ale tady už není kde zabloudit.
Dálnice do Prahy je nezvykle plná. Kdybych nemusel, nevracel bych se. Ostatní ale asi také ne. Každý má své důvody. A svá přání. To mé je úplně jednoduché. Abych příští sobotu, až bude panel od mého autorádia opět oznamovat devátou hodinu ranní, mohl z plných plic nasát ten omamný vzduch některých z našich hor.
Pokud si chcete do Jizerských hor udělat delší výlet, nádherné ubytování najdete například v Albrechticích.
