Odlesky

0
216

Jezero leží v temně modrém světle
A v jezeře – ten zázrak! – na hlavě
si stojí sloupky bílé, zelené:
společnost vzácná stojí na hlavě,
na hlavě pije, píše na hlavě,
na hlavě plují plachty šatů jim,
na hlavě stojím tam i já, Li Po,
a z porculánu malý pavilón.

Pavilón z porculánu
Li Po (701 – 762)
Zpěvy staré Činy – přebásnil
Boh. Mathesius

Pro dnešní putování nepotřebujeme, můj milý příteli, bezmračné nebe ani sluneční jas. Naopak je vítaný pošmourný den, kdy slunce sice zazáří, ale nezahřeje a častěji zmizí za mraky. Je to čas žloutnoucího listí, padajícího na zem a na vodní hladiny. Zvu Tě, můj milý příteli, na toulku v této roční době. Chtěl bych Tě nechat nahlédnout do podivuhodné říše odlesků, která žije tiše a téměř nepozorovaně vedle nás.

Neobávej se, nebudeš muset odpovídat na všetečné otázky. Budu Ti pouze vyprávět o podivném světě, někdy ponořeném hluboko a jindy plovoucím po povrchu vod. Než se ale vydáme na společnou toulku, povím Ti jednu vzpomínku.

Byl slunečný, podzimní den. Na východní frontě zuřily boje a německá města byla zničena nálety. Starobylé garnisoní město Postupim a nedaleké zámky Sans Souci byly ještě nepoškozené. Toulal jsem se městem, protkaným říčními kanály. A tam jsem opět spatřil onu tajemnou říši odlesků. Téměř stojatá voda kanálu vytvořila iluzi světla se světem zcela neskutečným a přece téměř na dosah ruky. Zůstal jsem stát a opřen o kovové zábradlí jsem ve vodní hladině spatřil ponořené koruny stromů, jejichž holé větve byly ozdobeny žlutým listím spadaným na vodní hladinu. Mezi korunami se občas jako stín mihnul odlesk přelétajícího ptáka. Domy ponořené do hladiny neztratily nic ze své měšťanské výstavnosti, jen každý nepatrný závan větru roztančil jejich ztrnulost a jejich přímkám, římsám a okenním rámům dal tvar barokní oblosti. Každý padající list se ohlásil, vyslal po hladině kola k sousedním listům, jejichž let vzduchem navždy skončil a tak jen přijímali další a další do svého bratrstva malých, plovoucích korábů. Naklonil jsem se přes zábradlí a dole v říši odlesků se pohnuly kontury hlavy a ramenou , torza bez tváře, vetřelce do říše, ve které pohyby podléhaly jiným zákonitostem. Odlesk vetřelce, jehož zmizení bylo dílem okamžiku. Zmizení z říše, která zůstala beze změny.

Nic nebylo dosti vysoké, aby se nedalo ponořit do vodní hladiny. Malé i velké, strom i jeho každá větev, dům i most, daleká oblaka, vše postavené na hlavu a ponořené do úzké hladiny kanálu. Tento svět ve vodě kanálu nelze zničit. Hozený kámen či proplouvající loď mohly odlesky pouze roztančit, roztočit do kol a vln a přec se dříve či později vrátily do ticha odlesků.

Milý příteli, to byly okamžiky, kdy poutník postál, aby vyslechl neznámou melodii, kterou kdosi vykouzlil ze zvonků na chrámové věži, snad pro svoji radost, že jsou ještě chvíle, kdy nekvílí sirény, nepadají bomby a nehynou v troskách domy a vše, co se ještě nedávno odráželo ve vodní hladině. Na kalendáři byl podzim roku 1943.

A kam se vydáme dnes? Kamkoli podél řeky, kde podél břehů rostou olše, jejichž větve jsou nakloněny nad hladinou a vytváří kulisu, pozadí odleskům, plujícím po povrchu. Můžeme se zastavit u stojaté vody rybníka, kde u břehu rostoucí sítina se k hladině kloní a v odlesku pokračuje po vodní ploše, křehký odraz světa nad vodou.

Je po dešti a tak se můžeme zastavit u každé kaluže. Všechny jsou zrcadlem oblohy, mraků, torz domů, stromů a postav, které se zastavily a zahledí se na obraz v rámu těch nejfantastičtějších tvarů. Každý obraz jiný, je možné je obcházet a z každého místa nalézat jiný, neopakovatelný pohled na okolní svět, zakletý do vodní plochy.

Daleká oblaka, stromy na břehu, rákos rostoucí z rybníka, vážka na stvolu a vodomil, vše, vzdálené i blízké leží na hladině, na dosah a přece neuchopitelné. Obraz křehký jako sen, žijící za bezvětří a klidu a mizící při každém závanu větru čeřícím hladinu.

Milý příteli, svět odlesků je svět tichý, trochu tajemný, často o něco temnější, než ten skutečný. Ne každému se otvírá a dovoluje do něj nahlédnout. Není uzavřen na žádnou závoru, neodmítá nikoho, jen v tichu žije svůj život v každé vodní ploše.

Pokus se, milý příteli, pohledět na tento svět. Projdi se po břehu vod, zklidni svoji mysl a pátrej očima po tomto poselství z tajemného světa, který nelze uchopit a přece je na dosah. Vstoupíš do světa, který Ti navíc otevře bránu do říše Tvé vlastní fantasie, Tvých přestav o tajemnu ukrytém v tom nepolapitelném, chimérickém obrazu neskutečné reality.

Jednou mi, můj příteli, možná povíš, co jsi objevil.

Buď zdráv a na shledanou.

Dne 11. ledna 1997

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno