Nordkapp – (téměř) nejsevernější mys

Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.

Vítr, co rve stany

Jak vlastně Nordkapp vypadá? Je to holá kopcovitá pláň bez jediného stromu. To znamená, že vichr, který tu vane snad pořád, nemá žádné zábrany a nabírá na pořádné síle. Na síle, která se tu často láme až ve vichřici, co rve čímkoliv volným a pevně neuchyceným. Je znám nejeden příklad, kdy vítr neopatrnému turistovi roztrhal stan. Proto mě pobavila poznámečka v průvodci zájezdem od naší CK: „Berte raději samonosné stany, odpadá problém se zatloukáním kolíků.“ Teď jsme nosili na hromádku kameny, kterými jsme přidávali zátěž na několik metrů do dálky natažené šňůry. A přesto jsme se báli, že se v noci vrátíme a stan tu nebude, že prostě uletí. Naštěstí zůstal na svém místě a my jsme do něj rádi zalezli, protože poskytoval alespoň iluzi jakéhosi tepla. Na náš noční výlet, pozorovat půlnoční slunce, jsem se vybavila svetrem, zimní bundou a čepicí a stejně jsem se při návratu do stanu okolo půlnoci třásla zimou.

Konečně pořádná zima!

Nordkapp leží na 71° 10′ 21″ severní šířky a 25° 47′ 40″ východní délky. Člověk by řekl, tak vysoko, nějakých 500 km od polárního kruhu, to už tady musí být pořádná zima. Je fakt, že celá naše expedice se zatím nesla v téměř parném počasí. Na polárním kruhu jsme chodili kolem soch Santy Klause v tričkách a kraťasech a připadali si jak někde na Havaji. Stačí však zajet o pár set kilometrů dál a člověk začíná z nejspodnějších zákoutích kufru vytahovat to, čem byl doma přesvědčen, že využije daleko jižněji.

Pohledět tak dolů, na vlny tříštící se o strmé útesy…

…se vám podaří jen tehdy, pokud si zaplatíte docela vysoké vstupné do místního muzea. Je to vlastně takové centrum, sídlící naštěstí v do okolí dobře zapadající stavbě, kde je kromě muzea i kaple, kinosál, obchod se suvenýry, vyhlídková terasa či nejsevernější evropská pošta. Kousek od budovy je také umístěno sousoší vytvořené dětmi při jedné soutěži. Zastavila bych se u kinosálu. Krásné pohledy na severskou přírodu a flóru v kombinaci s nádhernou hudbou mě uchvátily natolik, že jsem se přišla do „kina“ podívat dvakrát. Neplatí se nic, vše je zahrnuto v ceně celkového vstupného. Po nezbytné fotce u symbolu Nordkappu – kovového glóbu, jsem se dychtivě otočila k moři a čekala na západ pozdního slunce. Trošku to zkomplikovaly mraky, které ale nakonec vytvořily půvabnou scenérii, kdy se paprsky prodíraly mezerou volného nebe těsně nad Severním ledovým oceánem… A potom už honem zpátky, do spacáku, u kterého prodavač horlivě sliboval odolnost do –5°…

Největší problém? Kam na záchod

Ráno se hrabu ze spacáku (a jde mi to při mých třech či více vrstvách včetně rukavic a čepice opravdu ztuha) a pociťuji neodbytnou potřebu jít tam, kam každý z nás občas musí. Při výlezu ze stanu je mi však jasné, že tak jednoduché to nebude. Kam se podívám je holá, širá pláň bez jediného úkrytu. Můj panoramatický pohled se zastavuje na pahorku posetém skřítky z kamenů, které tu vystavěly hravé ruce turistů. Někteří skřítci (nebo trollové, abych byla v Norsku přesná) jsou opravdu vysocí a rozložití, kousek země skryté před zraky ostatních by se za nimi snad našel… Nastává můj úprk směrem k nim a návrat vycházkovým tempem. Nebylo to nic extra, ale měla jsem krásný výhled na moře…

Tak tedy až na sever

Na Nordkappu trávíme ještě jeden den, kdy se vydáváme na mys ještě o kousek severnější – na Knivskjellodden (71° 11´ 08´´ severní šířky). Je to docela tůra po nehostinné tundře, ve větru a zimě. Doma jsem si slibovala, že se zde vykoupu – ale vzdala jsem to, bylo to o hubu (nebo spíš o zápal plic). Přesto si to jeden náš cestovatel vyzkoušel – v plavkách, rukavicích a čepici dělal na kameru silácká gesta, ale pak do vody na chvilku opravdu vlezl. Můj rekord tedy zůstal o pár desítek kilometrů jižněji. Na tom nejúplnějším severu vlastně nic moc zajímavého není. Jen pěkný výhled na útes Nordkappu a na široširé moře, táhnoucí se až na obzor. Odpoledne jsme se hned stočili a vrátili se zpátky k těm pravým norským nádherným fjordům. Nejsevernější místo Evropy není tak přímočaře krásné. Jen má v sobě zvláštní drsnou severskou poetiku, která se hluboko usídlí v srdcích všech, kdo sem přišli vzdát hold severu.