O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.

Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.

Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.

Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.

Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.

Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.

Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.

INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.

Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.

Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.