administrator
Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní bahenní lázně.
Obě situace mají svá pozitiva. Za pěkného počasí vám denní etapu zpestřují výhledy na okolní krajinu, takže se ani nenadějete a 60 kilometrů je za vámi. Za deště nejsou výhledy tak velkolepé, ale zato nehrozí, že špatně odbočíte. Blátivé stopy jasně ukazují směr, kterým se prohnalo stádo cyklistů před vámi. Jako bonus navíc můžete po návratu ze zájezdu přehánět v hospodě, že jste pokořili ukrajinské blátivé peklo.
Už i na Ukrajinu dorazily sprchy
Podobovec a Pilipec jsou nejvýznamnější horská střediska na úbočí poloniny Boržava. Míst, kde se můžete najíst nebo složit hlavu je tady díky tomu dostatek. Nám se nejvíc osvědčila hospoda U Leva a proslavená turbáza Podobovec 2000. Vyznavači extrému sice nejspíš ohrnou nos nad každodenní hygienou, ale pokoje bez teplé sprchy už prakticky nejsou k mání. Zato pivo tady vyjde zhruba na dvacet korun.
Z Podobovce můžete vyrazit nejen nahoru na Borźavu, ale i směrem na sever, kde je spousta nižších hřebenů a rozeklaných údolí. Čas se ve zdejších zapadlých vesničkách zastavil už hodně dávno. Jízdu po asfaltu si užijete jen na hlavní silnici, ostatní cesty jsou jen bláto a kamení.
Vůbec nejlepší pohled na poloniny si užijete z hraničního hřebenu mezi Zakarpatskou oblastí a bývalou Haličí. Dosahuje výšky okolo tisíce metrů a je hrbolatý jako hřbet velblouda. Nikdy nejedete déle než pět minut jedním směrem. Nahoře se před vámi otevře výhled na nekonečné jehličnaté lesy Karpatského podhůří. Oko středoevropana zvyklého na obydlenou českou krajinu marně hledá pevný bod, na němž by mohlo v klidu spočinout.
Medvědy prolezlý Siněvir
Na Ukrajině není jiné místo s takovou koncentrací chlupáčů jako v Siněvirském národním parku. Pobíhá jich tady údajně přes 600. Ukrajincům to ale nejspíš nestačí a rozhodli se zde vybudovat ozdravovnu pro vysloužilé medvědy z cirkusu. Učí je tomu, jak znovu začít žít v přírodě a děsit nebohé turisty. Člověk ale musí mít pořádné štěstí, aby alespoň jednoho potkal. Medvědi se nejprofláklejším turistickým místům vyhýbají.
Mezi taková místa patří i Siněvirské jezero. Cyklistu, který má v nohách dvě a půl hodiny jízdy, právě překonal desetikilometrové stoupání přes stejnojmenný průsmyk, dojel do stejnojmenné obce, možná překvapí fakt, že stejnojmenné jezero je ještě 15 kilometrů daleko. Nemá cenu se vztekat Lidí, kteří naletěli zdejším místopisným hříčkám už bylo hodně. Rozhodně to ani není důvod proč propadat zoufalství. Právě zde totiž vjíždíte do jedné z nejkrásnějších částí Karpat.
Cesta vede zalesněným údolím, kde nebudete vnímat nic než vůni smrkového dřeva a hukot peřejnaté řeky Terebly, Divoká krása zdejších hor ohromila i Jaroslava Foglara, který sem zavítal ještě v dobách první republiky. V údolí nedaleké říčky Ozerjanky se údajně měl zrodit námět pro knihu Hoši od Bobří řeky.
Samotné jezero je ledovcového původu a leží ve výšce okolo 900 metrů. To znamená, že od dolní brány je to ještě pořádný krpál nahoru. Po zaplacení 10 hřiven jste vpuštěni dovnitř a můžete si vybrat z asfaltové cesty a krkolomné boční stezky, kde je menší frmol. Koupání i rybolov jsou zde bohužel zakázány. Můžete si ale půjčit vor nebo si dát něco k obědu v blízké restauraci.
Začátek konce světa
„Dej mi vodku!“ „Celou flašku!“ haleká vesničan na obsluhu v zatuchlé nálevně… Jsme ve vesnici Sloboda a tento dialog asi nejlépe dokresluje životní styl zdejšího obyvatelstva. Právě tady pomyslně končí civilizace. Dál nasleduje asi 30 kilometrů hor a lesů a pak končí i turistická mapa. Jestli vám ukrajinské vesnice připadaly zaostalé, tak tady si budete připadat jako ve skanzenu. Těch 5 kilometrů navíc od jezera za to poznání stojí.
Loupeživá Koločava
Pokud v Siněviru neodbočíte k jezeru, ale pojedete dál po hlavní, tak dřív nebo později dorazíte do Koločavy. Ta je zářným příkladem toho, že negativní reklama je nejlepší způsob propagace. Kdyby tu Nikola Šuhaj nezastřelil několik českých četníků a Olbracht o tom nenapsal knihu, nikdo by této vesnici utopené v horách nevěnoval větší pozornost.
Dnes se ale v Koločavě střídá jeden český autobus za druhým. Hlavním centrem turistiky je hospoda Četnická stanice vlastněná místní učitelkou Natálkou, která má na starosti i Olbrachtovo muzeum v místní škole,
Koločava má také štěstí v tom, že jeden z místních rodáků dnes sedí v Kyjevském parlamentu a štědře dotuje rozvoj obce. Na jeho účet dokonce opravili silnici a provozují 10 muzeí. Z nich je nejzajímavější právě muzeum Ivana Olbrachta, dřevěný kostelík sv. Ducha a koločavský skanzen, ve kterém najdete všechno od roubených chalup až po lokomotivu a obrněný transportér.
Na hřbitov jedině přes plot
Brána od místního hřbitova je opatřena solidním zámkem, který se odemyká jen při zvláštních příležitostech. Ukrajinci to vyřešili tak, že přes plot postavili něco jako průměrně vratké štafle. Návštěva hrobu samotného Šuhaje tudíž vyžaduje jistou dávku fyzické zdatnosti.
Po této anabázi je nalezení loupežníka už hračka. Stačí dojít do spodní části hřbitova a hledat kříž s modrým kýblem. Zde leží Šuhaj. Pochován je sám, daleko od ostatních, neboť jako zločinec a hříšník nepatří mezi slušné lidi. Můžete se ještě pokusit najít hrob Eržiky, který je situován trochu výše, mezi ostatními náhrobky.
Nebo zkuste zapadnout do hospody a počkat na večer. Rody známé z Olbrachtových knih v Koločavě žijí i po 90 letech. Když budete mít štěstí, tak si můžete dát panáka s opravdovým Šuhajem.
