Michael "Myšák" Doležal Poměrně dlouho jsem rozvažoval, zda tento článek vůbec napíši. To proto, že na webu cestovatel.cz jsem převážně četl články pozitivně laděné, optimistické, opěvující krásu přírody nebo velikost lidského umu a ducha. Odvahu mi dodalo až vyprávění pana Kylara „Památník Vojna u Příbrami – komunistický koncentrační tábor“, které zmiňuje i temné stránky lidské historie. Já přidám zážitek ještě více ponurý.
V loňském roce jsem strávil několik dní v hlavním městě Litvy – Vilniusu. I když jsem neměl mnoho času, byla mi doporučena návštěva „Muzea obětí genocidy“, které mapuje jednu tragickou kapitolu v historii tohoto malého pobaltského národa. Muzeum je umístěno na ulici Auku str. 2 ve velké kamenné budově, která se oku náhodného chodce ničím neodlišuje od ostatních domů. Je v autentických prostorách, neboť na daném místě až do roku 1991 mělo sídlo velitelství KGB. Zakladatel a provozovatel muzea – Centrum výzkumu genocidy a hnutí odporu – tvrdí, že je jediné tohoto druhu ve státech bývalého Sovětského svazu.
Lze říci, že muzeum je rozděleno do několika ucelených částí. První, patrně nejrozsáhlejší, je část zachycující dokumentárním způsobem období od roku 1940 do roku 1991. Období prosperity 30. let bylo násilně přerušeno v červnu 1940, kdy Sovětský svaz obvinil Litevce z porušení dohody o přátelství, zemi napadl a okupoval až do doby, kdy Litvu obsadila v roce 1941 německá vojska. Během této krátké etapy „sovětské bratrské pomoci“ byly stovky lidí uvězněny, zastřeleny nebo v lepším případě deportovány na Sibiř. Po osvobození v roce 1944 (je diskutabilní, zda slovo osvobození lze v tomto kontextu užít) pokračovala krvavá nadvláda až do roku 1991. Zvláštní část výstavy je věnována bojovníkům za svobodu z období 1944 – 1953, tedy partyzánům, kteří po devět let vedli boj za znovuobnovení nezávislosti Litvy. Že to byl boj marný, není třeba dodávat, z tisíců se stávaly stovky, ze stovek desítky a z desítek jednotlivci, kteří nakonec podlehli mnohočetné přesile. Nejsem odborník na partyzánskou válku, soudím však, že geografický charakter Litvy bez hor a jiných přirozených úkrytu bojovníkům příliš do karet nehrál. Exponáty představují historii boje, přehled polovojenských jednotek, publikace, rukopisy, fotografie, zbraně a osobní věci. Bohužel celkový dojem byl zkažen příchodem povykující skupiny pubescentů, kteří zhola neměli žádnou úctu ke generaci svých dědů a otců.
Pod výstavou v suterénu se nachází vězení s celami, taktéž ve stavu, jak jej v roce 1991 opustili komisaři KGB. Muzeum prošlo v poválečných letech přestavbou, počet cel byl původně 50, nyní jich je jen 19. V některých celách bylo odhaleno až 18 vrstev nátěrů, kterými byly překrývány nápisy, co v v těchto ponurých místech zanechali trvalí či dočasní obyvatelé. Blízko u vstupu do vězení jsou „krabice“, malé temné komory, které sloužily pro umístění podezřelých, zatímco vyšetřovatel ve službě prohlížel jejich dokumenty. Pak je tu místnost, kdy byly nově příchozí fotografováni a kde jim odebírali otisky prstů. Následuje strážnice (kde probíhala politická školení pro personál) a místnost důstojníka ve službě. Z cel je asi nejsmutnější místnost, kde probíhaly výslechy – stěny jsou pokryty tlustou vrstvou tapecírunku, aby nebyl slyšet nářek mučených. Obdobně nehostinná je i místnost, která měla taktéž za cíl zlomit lidi – je to v podstatě nora s „brouzdalištěm“, kde nešťastnici stáli bosky ve studené vodě či v zimě na ledu. Bohužel v muzeu je zákaz focení a „děžurná“ na každém rohu, takže mé fotografie z těchto míst nejsou příliš kvalitní.
Poslední je popravčí cela, ke které se jde dlouhou chodbou z vězení. Když jsem tudy scházel po železném schodišti, tak mi běhal mráz po zádech. Nízká klenutá místnost fungovala od roku 1944 do poloviny 60. letech a přišlo zde o život více jak tisíc lidí. Původně byla cela přepažena dřevěnou zástěnou, aby se kulky neodrážely a nezranily vykonavatele rozsudku, za přepážku pak uložili mrtvé a ty potajmu v noci odváželi náklaďáky – neznámo kam… Dosud byl nalezen jen jeden masový hrob, předpokládá se, že v okruhu 30km od Vilnusu je jich ještě několik. Exponáty jsou poskládány z vykopávek z místnosti, vykopávek z hromadného hrobu v Tuskulenai, fotografií a dokumentů – a rozhodně to tu není pro slabší povahy!
Shrnuto – je to místo se smutnou historii, plné bolesti a zmaru, ale zároveň poučné, které rozhodně nutí k tomu, abychom nezapomínali! Kdo se chce dozvědět více, může se podívat na webové stránky muzea v anglické verzi www.genocid.lt
