administrator Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.
Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.
Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.
Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.
Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.
Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.
Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.
Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.
Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.
Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.
Autorka Michaela A. Erbanová vjela na krátkodobý projekt (workcamp) v Maďarsku, přes občanské sdružení INEX-SDA.
Vystudovala fyziologii zvířat a po pěti letech práce ve vědě se rozhodla pro změnu a vycestovala jako dlouhodobý EVS dobrovolník do Ruska. V rámci projektu působí i dnes na konzulátu v Nižném Novgorodě a zabývá se výukou českého jazyka.
Maďarský venkov? Co může nabízet? V popisu workcampu byl uveden denní kontakt se zvířaty a práce na farmě ve vesnici ležící u chorvatských hranic. Takže jsem si našla na webu mapu, „progooglila“ Maďarsko a zjistila, že o této zemi nevím absolutně nic. Ačkoliv od nás leží téměř co by kamenem dohodil, mé znalosti se omezovaly jen na všeobecně známé věci, jako jsou tokajské víno, Balaton, klobásy a pálivá paprika.
Cesta do Budapeště byla ve znamení deště a všude viditelných stop po záplavách. Pršelo už několik týdnů a teploty odpovídaly přelomu března a dubna, nikoliv začátku června. Ranní Budapešť, šedá a mokrá, mě také moc nenadchla, takže má očekávání nebyla moc optimistická.
Na autobusovém nádraží se seznamujeme. Je nás sedm – Hamzah (Jordánsko, vedoucí našeho workcampu), Rita (Portugalsko, druhá vedoucí campu), Reet a Viljo (Estonsko), Alicja (Polsko), Bálint (Maďarsko, náš důstojník pro snazší komunikaci) a já. Nastoupíme do autobusu a po přestupu v Pécsi se dostáváme do vesnice Drávafok. Zjišťujeme, že s námi farmář Tamás nepočítal, protože mu maďarská organizace sdělila, že se workcamp pro nízký počet účastníků nekoná. Ubytujeme se v 200 let starém zámečku a před námi je víkend, který je ve znamení odpočinku, seznamování se, komárů (kteří nás neopustí ani na okamžik a budou našimi souputníky až do chvíle, kdy nastoupíme do zpátečního autobusu – náš denní kontakt se zvířaty), hraní ping-pongu, dvou výletů do okolí, tří návštěv místní hospody, hraní hry s názvem UNO a stříkání se repelentem. V pondělí přijel Tamás, náš farmář, a zadal nám práci – posekanou trávu okolo zámečku shrabat. Plocha, na které byla tráva posekána, byla asi jako deset fotbalových hřišť.
Déšť ustal s naším odjezdem z Budapeště a vystřídalo jej slunce. Chtělo zřejmě dohnat to, co zanedbalo v předchozích týdnech, takže jsme měli po celou dobu workcampu 45 °C na slunci. To nás donutilo přejít na systém známý z jižních zemí, tj. pracovat po ránu a pak až večer.
Trávu jsme hrabali dva dny. Během těchto dnů se také stačilo ukázat, jaký má kdo vztah k práci a představy o workcampu. Náš campleader Hamzah, který nám měl být příkladem, vydržel pracovat každý den půl hodiny – 15 minut ráno a 15 minut odpoledne. Zbytek času buď spal, nebo, jak tvrdil, připravoval jídlo. Jeho přístup k práci dost narušoval atmosféru ve skupině, což bylo důvodem našich rozepří.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Ve středu přijela Tamásova manželka Ibolya, která se nás ujala a zadala nám práci ve vedlejší vsi, kde bydleli. Část skupiny hrabala trávu a část bourala starý dům. „Bourat“ znamenalo hezky cihličku po cihličce, protože ty se pak mohou prodat. Byla to neuvěřitelně těžká práce za stálé přítomnosti komárů (denní spotřeba asi tři repelenty na skupinu), slunce a vysokých teplot. Občas nám přišli pomáhat i místní, ale většina práce byla na nás. Zjistili jsme, že tým ve složení Maďar, Estonci a Češka je docela dost výkonný a sehraný. Výsledkem bylo, že jsme za čtyři dny stihli zbourat víc, než si Tamás původně představoval. Náš campleader se ukázal spíš jako přítěž celého týmu. Vůbec neměl představu, že by i on měl pracovat, takže kdykoliv to šlo, práci se vyhýbal – simulací nemocí nebo opuštěním pracoviště a spaním ve stínu. Na toto téma jsme s ním měli několik rozhovorů a konflikt, který vznikl, bravurně vyřešila Rita, druhá vedoucí. Smekám před ní klobouk! Hamzah, první vedoucí, po pár dnech workcamp opustil s odůvodněním, že mu chybí internet.
Protože jsme pracovali hodně a stihli toho víc, než se předpokládalo, domluvili jsme se s naším farmářem, že z Drávafoku odjedeme již v neděli. Zbylý čas jsme chtěli využít k poznávání Budapeště. Ukázalo se, že to byl velice dobrý nápad, a v Budapešti jsme toho spoustu zažili.
Budapešť, maďarský venkov i samotní Maďaři si mě naprosto získali a musím říct, že se tam budu velice ráda vracet, je to přece z Česka pouze sedm hodin cesty. Stejně tak i lidé z workcampu zůstanou dlouho v mých vzpomínkách. Navázali jsme naprosto unikátní přátelství, která neskončila odjezdem, ale pokračují. Také jsme uspořádali několik postworkcampových výletů – do Krakova, Vídně, Bratislavy, k Balatonu a do Prahy, abychom mohli být i nadále spolu. Sice už ne všichni dohromady, ale i tak se snažíme vídat.
Až příště budete přemýšlet, na jaký workcamp jet, nenechte se odradit zdánlivou neatraktivitou místa. Lidé, se kterými se zde setkáte, ve vás vytvoří naprosto nezapomenutelnou stopu, která při každé vzpomínce zahřeje a pohladí po srdci.
