Jezdívala jsem na ni už jako malá holka a vesele a nespoutaně poskakovala z kamene na kámen. Byly hladké, bílé a horké, když se do nich opíralo slunce. Ráda jsem je hladila malýma buclatýma ručkama. Řeka se mi zdávala divoká, kameny mohutné a z okolních trampských osad býval slyšet zpěv a smích. Prostě vzpomínky krásné a romantické a tak jsem se tam vypravila po letech znovu jako dospělá s manželem a dětmi. Zjistila jsem, že řeka je stále divoká, vyčnívající kameny stejně monumentální, jen jako dítěti se mi zdávaly ještě větší a ty trampské osady zmizely.
Vydra je jedna ze šumavských řek. Není dlouhá. Její vody protečou 23 kilometrů a sto metrů, než se potkají s Křemelnou vznikne Otava. I tak plocha jejího povodí zabírá 146,2 km2 a průměrný roční průtok hned nad soutokem činí 4,13m3/s. Pramen Vydry najdeme u státní hranice s Německem na severozápadním svahu Luzného, 1215 m nad mořem (v Luzenském údolí jsou po obou stranách potoka velká rašeliniště). Na svém horním toku je nazývána Luzenský potok, po soutoku s Březnickým potokem Modravský potok a po soutoku s Roklanským potokem v osadě Modrava se teprve jmenuje Vydra.
Určitě stojí za pozornost také přítoky Vydry. Z přítoků horního toku (nad Modravou) je známý pravostranný 5,0 km dlouhý Ptačí potok, stékající ze severních svahů Malé Mokrůvky (1330 m) a Mrtvého vrchu (1254 m) a 4,1 km dlouhý Černohorský potok, pramenící v Černohorském močálu mezi Čertovým vrchem (1244 m) a Černou horou (1315 m). U Modravy ústí 4,5 km dlouhý Filipohuťský potok, který odvádí vody z Tetřevské slati. V Modravě ve výšce 978 m n. m. přijímá Vydra z levé strany svůj největší přítok – Roklanský (starší název Mlýnský) potok, dlouhý 13,9 km. Asi 2 km pod Modravou z Vydry odbočuje Vchynicko-tetovský plavební kanál. Pod Antýglem přitéká zprava 9,1 km dlouhý Hamerský potok. Tady jsem se tak na hodinku utábořila, poponášela stativ z místa na místo a cvakala záběr za záběrem, je to jedno z nejkouzelnějších míst na focení vody v Čechách vůbec. Hamerský potok pramení v Mezilesní slati, jeho cesta je krátká, ale vede překrásnými horskými rašelinnými loukami přes Kvildu. Ve středověku se na něm rýžovalo zlato.
U Turnéřské chaty ústí pravostranné přítoky Popelný potok (Povodňový, 3,1 km) a Zhůřský potok (3,6 km) – oba pramení na svazích Břemena (1156 m). Dalším pravostranným přítokem je krátký Luční potok (1,9 km). Posledním větším přítokem Vydry je zleva přitékající Hrádecký potok (7,2 km), který pramení na severovýchodních svazích Oblíku (1225 m) a propustí protéká přes Vchynicko-tetovský plavební kanál – stejně jako jeho největší přítok, levostranný Studený potok (3,9 km). Je známé, že pravostranné přítoky jsou prudké a krátké, levostranné přítoky mají menší sklon.
My jsme se pro začátek vydali naučnou stezkou Povydří, která se právem nazývá nejkrásnější a je proto nejnavštěvovanějším místem Šumavy. Šli jsme po červené turistické značce, která je pouze pro pěší a to od Antýglu do Čeňkovy pily. Cestu je ale možno jít i v opačném směru (parkoviště pro auta i stanice autobusů jsou na obou stranách) a trasu zvládnou bez problému i malé děti nebo starší lidé. Na trase je pro ně také několik míst pro odpočinek a po celé trase jsou zastavení s informačními tabulemi. Cesta od Antýglu k Čeňkově pile klesá a line se nádherným kaňonem řeky, která je známá svým velmi kamenitým korytem.
Antýgl, vzdálený asi 30 km od Sušice, má název původně od německého ein Tiegel – pánev, původně byla na tomto místě sklárna, kde se vyrábělo duté sklo a pateříky, skleněné korálky do růženců našich prababiček. Později byl původní královácký dvorec upraven na zájezdní hostinec a ještě později na autokemping. Jako autokemp a tábořiště slouží dodnes. V králováckém dvorci nepřehlédnete zvoničku a kapličku., bývalý dvorec je skupinou roubených i zděných stavení.
Zhruba 2 km za Antýglem jsme došli k rozcestí se žlutou značkou. Poznáte ho i podle můstku přes Vydru. Za ním jsou z druhé strany řeky ještě vidět zbytky nedávno zbořené Hálkovy chaty. Kdysi, před rokem 1938 to bývala jediná turistická chata v Povydří. Toto místo je zajímavé tím, že je zde možné vidět v řečišti Vydry právě ty největší balvany z celého jejího toku. Západně je viklan Panna. Kdo by chtěl jít po žluté, dojde přes Hrádky do Srní. My se ale vydali dál stále po červené a po zhruba dalším kilometru došli k Turnerově chatě, je asi tak v polovině naučné stezky a dá se tam nejen občerstvit, ale i ubytovat. Když tudy půjdete, tak pár desítek metrů před chatou nepřehlédněte upozornění na kamenné útvary, tzv. obří hrnce.
Cestou Povydřím uvidíte jak viklany, tak obří hrnce a kamenné moře, tak spousty fotografů se stativy, protože místo je jedním z nejkrásnějších pro focení zasněných a pohádkových obrázků vody pořízených na dlouhý čas. Taky určitě potkáte plno dětí radostně poskakujících po kamenech, protože hravost mládí zůstává neměnná víc jak majestátné kamenné moře. Kamenné moře je rozsáhlé suťoviště, které vzniklo postupným mrazovým zvětráváním skal a sesouváním zvětralých bloků do údolí a můžete ho vidět na okolních svazích. Obří hrnce zase vznikaly činností písku a štěrku v žule a rule. Různé skalní útvary zde mají svá jména, např. Panna, Baba,Mnich…
Divoká hravost Vydry, jejíž vody, které jsou napájené z horských slatí a uhánějí tu a kličkují mezi obřími vyhlazenými kameny Vás chytne u srdíčka. Málokdo odolá nesmočit si nohy v její ledové osvěžující vodě, sednout si na břeh a vnímat její odvěkou sílu a spěch. Já si prohlédla hodně zblízka spoustu detailů řeky a jejích romantických zákoutí, vybavila se jak stativem tak filtrem Hoya ND4 a nezměrnou dávkou trpělivosti a cestou tady pořídila stovky fotografických záběrů. Pro Vás jsem vybrala ta místa, která mi utkvěla v srdíčku na zbytek života.
Konec naučné stezky je u elektrárny v Čeňkově pile. Kdysi ji na soutoku řeky Křemelné a Vydry postavil pražský obchodník s dřívím Čeněk Bubeníček ( jako dítěti mi nikdy nešlo do hlavy, proč se tedy nejmenuje Bubeníčkova ale Čeňkova, pak jsem si to vysvětlila tím, že ho tu asi lidi měli rádi a familiérně ho nazývali křestním jménem). Zpracovávalo se tady dřevo hlavně z lesních kalamit. V létě roku 1867 navštívil pana Bubeníčka dokonce Bedřich Smetana spolu s tehdejším dirigentem Národního divadla. Prý tu spolu zasadili sazenice smrčků a prý je tu Smetanův strom k vidění dodnes, jen nevím, který to je, nehledala jsem ho. Pila prošla v roce 1908 modernizací, ale stejně v roce 1912 byla přebudována na hydroelektrárnu využívající vodu z Vychnicko-tetovského kanálu a napájela energií město Kašperské Hory. Dnes je objekt národní technickou památkou a elektrárna je součástí výstavy, která je umístěná v areálu. Čeňkova Pila – obec slouží jako rekreační osada stejně jako obec Srní, odkud jsou krásné výhledy do kraje.
Naučná stezka Povydří je dlouhá 7 km. Podle starých záznamů vede po bývalé svážní cestě, vybudované po lesní kalamitě roku 1870.
Na fotkách v galerii si můžete prohlédnout záběry z Hamerského potoka, ale hlavně se můžete pokochat zákoutími řeky Vydry. Jsou zde jak detaily jednotlivých kamenů a jejich rozličných tvarů, tak pohled na strhující peripetie vodního živlu v cestě za svobodou. Mnohé z nich mě nechaly stát v němém úžasu než jsem nastavila foťák, umístila stativ na optimální místo a našla tu správnou kompozici pro zastavení času na fotografii i ve svém srdci.
