Koření je kořením cestování

0
268

…a dovez mi nějaké koření!“ bývá častá věta na rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili, kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba šafrán.


Cestování s kořením je spjaté odjakživa, karavany a lodě naložené kořením brázdily svět několik století před Kristem. Nejčastější trasy jsou známé jako Kadidlová a Hedvábná stezka. No a nejen díky požadavkům mých kamarádů, mám i já pár zážitků s kořením na cestách a z cest.

Venezuelské ají

Ají je v Latinské Americe pojem. Jedná se o původně peruánskou pálivou omáčku, která slouží jako univerzální příloha k většině jídel. Region od regionu, a možná i rodina od rodiny, se ají liší recepturou, konzistencí, chutí i stupněm pálivosti. Nejčastěji se skládá z rajčatové omáčky, koriandru, papriček, cibule a vody.

Je to už fakt hodně roků, když jsem byl poprvé ve Venezuele, to byl ještě Hugo Chávez plný síly a začínal budovat svůj ráj na zemi. První pořádná restaurace po několika dnech trmácení horkými nebo naopak ledově vychlazenými autobusy. Objednávka, klasicky, kuře s rýží. A otázka, chcete k tomu ají? Claro, zní naše odpověď, aniž tušíme, co to je. Vrchní se rychle otočí a na stůl položí misku, s tmavě hnědou kaší, ve které je zapíchnutá lžička velikosti poloviční, než kávová.

Nabírám hmotu a rovnou míchám do rýže. Pak předávám kamarádovi. Ten nabere jen na špičku, přibližně pikomilimetr krychlový, ochutná a říká: „Sis tam dal celou lžičku? Seš hrdina!

Zbytek večeře si moc nepamatuji, jen to, že jsem to dojedl, měl totálně propocené tričko, škytavku a jazyk, který jsem necítil.

To bylo moje první ají. Postupně jsem se naučil dávkovat mnohem více defenzivím způsobem, objevil i pár chuťově velmi dobrých variant, hlavně z domácích podmínek, ale i tak má pro mne ají využití hlavně jako maskování nepříliš chutného jídla.


Marocké trhy

Perfektní vizuální prezentaci koření jsem viděl na jakémkoliv trhu v Maroku. Na různobarevné koření vysypané do úžasných pyramid, vyhlazenějších než tvář televizní rosničky, narazí člověk na každém kroku. Neodolal jsem a pár vzorků jsem nakoupil. Čím míň jsem rozuměl, co mi prodavač říká, tím větší exotiku jsem si myslel, že kupuju.

Doma se z toho ukázaly být druhy jako je paprika červená, méně červená, více červená. Jako dárky teda žádný rajc. Nejvíc jsme používali přivezené čili, bylo silné, bylo dobré, a kdyby se ve skleničce, ve které jsme to skladovali, nevylíhla kolonie cizokrajně vypadajících broučků, používali bychom snad dodnes. Kolonie broučků to mimochodem dotáhla do druhé generace, pak už asi bylo čili moc i na ně a vyhynuli.

Dneska už není nutné pro dobré čili kupovat velbloudy a brát několika měsíční dovolenou. Existuje spousta fajn obchodů, my rádi třeba Rojikovo koření.

Indické kari ze Srí Lanky


Věděli jste, že Kari původně vůbec není koření, ale druh pokrmu? A že koření, které se k přípravě těchto pokrmu používá, takto začali nazývat až Britové, během koloniální epochy v Indii? Věděli jste se, že kari se míchá třeba i z dvaceti druhů koření?

Já tohle všechno nevěděl. Myslel jsem si, že kari je prostě nažloutlý prášek, který nechybí v žádné české kuchyni a že to určitě bude dobrý dárek z cest. Objev, že kari je typ pokrmu, dost často výtečného, pokaždé trochu jiného, mě šokoval. Takže namísto koření kari jsme si dovezli hromadu inspirace a obohatili náš domácí jídelníček.