administrator V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.
Decorah, malé Norsko bez fjordů
Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.
Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.
Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.
To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.
Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.
Indiáni proti indiánům
Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.
Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.
Nejmenší kostel na světě
Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.
V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.
Decorah, malé Norsko bez fjordů
Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.
Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.
Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.
To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.
Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.
Indiáni proti indiánům
Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.
Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.
Nejmenší kostel na světě
Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.
