Iowa: Český národní duch

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů

Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky

Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu

Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.

Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče

Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů

Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky

Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu

Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.

Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče

Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.