Veronika Moreira Tůmová Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem, prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z Edinburghu jsme vyrazili brzy ráno, počasí bylo slunečné a tak přispělo k naší neotřesitelně dobré náladě, byli jsme (teoreticky) připraveni na všechno. Když se vám podaří při návštěvě Skotska chytit jeden den hezkého počasí z týdne, dá se mluvit o štěstí. Právě v takový den jsme vyjeli. Nekonečnost krajiny, čerstvé a šťavnaté zeleně typické pro tento kraj, rozlehlost a pestrost země, kterou jsme míjeli, nás naprosto okouzlila. Stáda ovcí, koz a krav se bezstarostně potulovala všude kolem, jako by je někdo namaloval na ten či onen kopec a tak se stala jeho součástí. Našim cílem bylo jezero Loch Ness, kam jezdí stovky turistů, aby zahlédli tu legendární příšeru, o jejíž existenci se tady nikdo neodváží pochybovat.
Vyrazili jsme po sezóně. Okolní lesy, jezera a drsné skály působí kouzlem nedotčené divoké přírody, u jednoho z nich jsme zastavili a rozhodli se přenocovat. Losovali jsme, kdo bude spát v karavanu a kdo venku ve stanu. Počasí se zhoršilo už odpoledne, od jezera se navíc zvednul silný vítr a tak jsme u ohně na pláži nevydrželi moc dlouho, i když jsme si libovali nad romantikou a tajuplností odlehlého místa. Trvalo dost dlouho, než jsme našli vhodné místo, kde postavit stan. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že každý centimetr travnaté země je pokryt ovčím a kozím trusem, který nám klouzal pod nohama a lepil se na boty.
Spadly první kapky deště a my jsme konečně zatloukli poslední kolík. Stan stál, ale celý se třásl a ohýbal v sílícím větru a my dva, kdo jsme si vylosovali, že v něm strávíme první noc, jsme dostali nepříjemný pocit, že se asi moc klidně nevyspíme. Neměli jsme tušení, jaká nefalšovaná noc hrůzy nás čeká, nezamhouřili jsme oko až do rána. Bez pohnutí a v němém strachu jsme sledovali třesoucí se konstrukci, která se nám lámala nad hlavou, čekali jsme, že každou chvíli se celá plachta zvedne a poletí směrem k vodě, kde ji v noci nebude mít cenu hledat. Déšť zesílil během několika minut a já jsem si přísahala, že jestli ten uragán přežijeme, bude to můj první a poslední pokus o camping.
Nevím už, jak dlouho celý ten noční běs trval, k ránu nejspíš bouře polevila a nám se podařilo usnout, protože mě najednou probudil strašný a jakoby přidušený ryk. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, co to může být. Znělo to, jako by někde blízko někoho škrtili, za žádnou cenu jsem to nehodlala jít zkoumat ven a když jsme byli po chvíli vzhůru oba, usoudili jsme, že to je ovce. Nikdy by mě nenapadlo, že ovce může vydávat takové zvuky, poděšené bečení spojené s jakýmsi dusivým, přímo tuberáckým kašlem. Ráno se jich několik páslo v blízkosti stanu a kolem karavanu, žádná ani nehlesla. Pobavilo mě jejich zbarvení, černé hlavy a nohy, zbytek těla tmavě hnědý, jakoby ohořelý. Vypadaly, jako kdyby utekly z hořící stodoly.
Nebe bylo čisté, ale vzduch zůstal mrazivě studený a vlhký. My dva jsme se vypotáceli s napuchlými obličeji a očima zarudlýma z nevyspání, ale naši spolucestovatelé nevypadali o moc líp. Vítr vyrazil okénka a do karavanu foukalo ze všech stran, napršelo do všech lůžkovin a do spacáků a nebylo jak je vysušit. Převlékli jsme se aspoň z mokrého do vlhkého, jiná možnost nebyla a přestože jsme chtěli udržet výlohy na minimu, všichni jsme se shodli v tom, že příští noc přespíme v hotelu.
Náš karavan dávno ztratil lesk a cosi varovně skřípalo v motoru, přesto nás ve zdraví dovezl k jezeru Loch Ness, kde jsme strávili úžasný a nezapomenutelný den. Ruiny hradu Urquhart a tajemné jezero, které ho obklopuje, vzbuzuje opravdu zvláštní pocit. Urquhart patří nejen ve Skotsku, ale v celé Anglii k takovým monumentům, jako je Stonehenge nebo londýnský Big Ben. Když pomalu sledujete pohledem tu vlnící se, klidnou hladinu jezera, přistihnete se při očekávání – vynoří se?
K večeru jsme se snažili najít nocleh v nejbližším okolí. Bylo po sezóně a bylo to znát. Všechny hotely zavřené, byla vypnutá dokonce i pouliční světla. Všude naprostá tma a opuštěnost, bezútěšnost města bez života. Nakonec jsme narazili na malý penzion, otevřela nám stará paní, nejdřív trochu nedůvěřivě, ale pak s typickou vstřícností skotských a irských domorodců. Ukázala nám pokojíčky jako z domečku pro panenky, vymalované žlutě, zeleně, růžově a modře, v každém bylo povlečení, závěsy a dekorace ve stejných barvách jako barva stěn. Ráno jsme posnídali toasty se šunkou a vejci a nezapomenutelné domácí koblihy s malinovým džemem, na které opravdu dodnes vzpomínám. Povídala nám o sobě a o životě v drsných horách, připadala nám stejně kouzelná jako celý její příbytek a malý stařičký pes, na jedno oko slepý, kterého chovala na klíně a který jí vděčil za záchranu života. Ráno jsme se rozloučili a rozhodli se vyrazit civilizovanějším směrem. Nějakou dobu jsem se pak nemohla zbavit pocitu, že ta stařenka, její penzionek a pes, zmizeli stejně nečekaně po našem odjezdu z povrchu zemského, jako se v tu noc objevili. Toto místo, jezero Loch Ness a jeho okolí má svoji legendu a kouzelnou atmosféru, a jestli se tam někdy vrátím, bude na mě určitě působit stejně úchvatným a i trochu strašidelným dojmem.
Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem, prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z Edinburghu jsme vyrazili brzy ráno, počasí bylo slunečné a tak přispělo k naší neotřesitelně dobré náladě, byli jsme (teoreticky) připraveni na všechno. Když se vám podaří při návštěvě Skotska chytit jeden den hezkého počasí z týdne, dá se mluvit o štěstí. Právě v takový den jsme vyjeli. Nekonečnost krajiny, čerstvé a šťavnaté zeleně typické pro tento kraj, rozlehlost a pestrost země, kterou jsme míjeli, nás naprosto okouzlila. Stáda ovcí, koz a krav se bezstarostně potulovala všude kolem, jako by je někdo namaloval na ten či onen kopec a tak se stala jeho součástí. Našim cílem bylo jezero Loch Ness, kam jezdí stovky turistů, aby zahlédli tu legendární příšeru, o jejíž existenci se tady nikdo neodváží pochybovat.
Vyrazili jsme po sezóně. Okolní lesy, jezera a drsné skály působí kouzlem nedotčené divoké přírody, u jednoho z nich jsme zastavili a rozhodli se přenocovat. Losovali jsme, kdo bude spát v karavanu a kdo venku ve stanu. Počasí se zhoršilo už odpoledne, od jezera se navíc zvednul silný vítr a tak jsme u ohně na pláži nevydrželi moc dlouho, i když jsme si libovali nad romantikou a tajuplností odlehlého místa. Trvalo dost dlouho, než jsme našli vhodné místo, kde postavit stan. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že každý centimetr travnaté země je pokryt ovčím a kozím trusem, který nám klouzal pod nohama a lepil se na boty.
Spadly první kapky deště a my jsme konečně zatloukli poslední kolík. Stan stál, ale celý se třásl a ohýbal v sílícím větru a my dva, kdo jsme si vylosovali, že v něm strávíme první noc, jsme dostali nepříjemný pocit, že se asi moc klidně nevyspíme. Neměli jsme tušení, jaká nefalšovaná noc hrůzy nás čeká, nezamhouřili jsme oko až do rána. Bez pohnutí a v němém strachu jsme sledovali třesoucí se konstrukci, která se nám lámala nad hlavou, čekali jsme, že každou chvíli se celá plachta zvedne a poletí směrem k vodě, kde ji v noci nebude mít cenu hledat. Déšť zesílil během několika minut a já jsem si přísahala, že jestli ten uragán přežijeme, bude to můj první a poslední pokus o camping.
Nevím už, jak dlouho celý ten noční běs trval, k ránu nejspíš bouře polevila a nám se podařilo usnout, protože mě najednou probudil strašný a jakoby přidušený ryk. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, co to může být. Znělo to, jako by někde blízko někoho škrtili, za žádnou cenu jsem to nehodlala jít zkoumat ven a když jsme byli po chvíli vzhůru oba, usoudili jsme, že to je ovce. Nikdy by mě nenapadlo, že ovce může vydávat takové zvuky, poděšené bečení spojené s jakýmsi dusivým, přímo tuberáckým kašlem. Ráno se jich několik páslo v blízkosti stanu a kolem karavanu, žádná ani nehlesla. Pobavilo mě jejich zbarvení, černé hlavy a nohy, zbytek těla tmavě hnědý, jakoby ohořelý. Vypadaly, jako kdyby utekly z hořící stodoly.
Nebe bylo čisté, ale vzduch zůstal mrazivě studený a vlhký. My dva jsme se vypotáceli s napuchlými obličeji a očima zarudlýma z nevyspání, ale naši spolucestovatelé nevypadali o moc líp. Vítr vyrazil okénka a do karavanu foukalo ze všech stran, napršelo do všech lůžkovin a do spacáků a nebylo jak je vysušit. Převlékli jsme se aspoň z mokrého do vlhkého, jiná možnost nebyla a přestože jsme chtěli udržet výlohy na minimu, všichni jsme se shodli v tom, že příští noc přespíme v hotelu.
Náš karavan dávno ztratil lesk a cosi varovně skřípalo v motoru, přesto nás ve zdraví dovezl k jezeru Loch Ness, kde jsme strávili úžasný a nezapomenutelný den. Ruiny hradu Urquhart a tajemné jezero, které ho obklopuje, vzbuzuje opravdu zvláštní pocit. Urquhart patří nejen ve Skotsku, ale v celé Anglii k takovým monumentům, jako je Stonehenge nebo londýnský Big Ben. Když pomalu sledujete pohledem tu vlnící se, klidnou hladinu jezera, přistihnete se při očekávání – vynoří se?
K večeru jsme se snažili najít nocleh v nejbližším okolí. Bylo po sezóně a bylo to znát. Všechny hotely zavřené, byla vypnutá dokonce i pouliční světla. Všude naprostá tma a opuštěnost, bezútěšnost města bez života. Nakonec jsme narazili na malý penzion, otevřela nám stará paní, nejdřív trochu nedůvěřivě, ale pak s typickou vstřícností skotských a irských domorodců. Ukázala nám pokojíčky jako z domečku pro panenky, vymalované žlutě, zeleně, růžově a modře, v každém bylo povlečení, závěsy a dekorace ve stejných barvách jako barva stěn. Ráno jsme posnídali toasty se šunkou a vejci a nezapomenutelné domácí koblihy s malinovým džemem, na které opravdu dodnes vzpomínám. Povídala nám o sobě a o životě v drsných horách, připadala nám stejně kouzelná jako celý její příbytek a malý stařičký pes, na jedno oko slepý, kterého chovala na klíně a který jí vděčil za záchranu života. Ráno jsme se rozloučili a rozhodli se vyrazit civilizovanějším směrem. Nějakou dobu jsem se pak nemohla zbavit pocitu, že ta stařenka, její penzionek a pes, zmizeli stejně nečekaně po našem odjezdu z povrchu zemského, jako se v tu noc objevili. Toto místo, jezero Loch Ness a jeho okolí má svoji legendu a kouzelnou atmosféru, a jestli se tam někdy vrátím, bude na mě určitě působit stejně úchvatným a i trochu strašidelným dojmem.
