V sobotu 26.5. spustila v rámci festivalu Ignis Brunensis ukázku svého pyrotechnického umění italská skupina Panzera. Program začal přesně, akorát panovala značná nervozita kvůli počasí. Zatímco na druhé straně Brna padaly kroupy se silnými přeháňkami, přehradě se to nějakou náhodou vyhnulo, jen se všudě šířily informace o možném zpoždění kvůli bouřce. Během bouřky nesměl být nikdo přítomen na odpalovacím pontonu, což ovšem tato show vyžadovala.
Jak už to poslední roky při tomto festivalu bývá, kolem přístaviště je spousta různých kolotočů a občerstvovacích zařízení, které přitáhnou ještě větší množství lidí, že není snadné najít vhodné pozorovací místo. Měli jsme to o to těžší, že s námi bylo tříleté dítě. V loňském roce se osvědčilo pozorování z vyšších pater z restaurace na terase hotelu Santon, ovšem letos nás u vchodu zastavili, a nepustili dále, že prý nemáme vstupenky. Pány u dveří neoblomilo ani dítě. Tak jsme jen doufali, že nezačne pršet a smířili se s pozorováním ze schodů před hotelem. Netrvalo dlouho a někdo z hotelu se rozhodl pro dobrý skutek a nakonec nám věnoval VIP vstupenky, které nám umožnily sledovat ohňostroj z pohodlí první řady ozvučené tribuny. Sedělo zde poměrně málo lidí, neboť jeden lístek zde běžně stojí 300kč, tak byl dostatek prostoru i na stativ, aniž by si někdo stěžoval na horší výhled ze zadních řad.
Ohňostroj po italsku je přece jen trochu jiný, když to srovnám, co jsem viděl vícekrát z dílen českých pyromagiků z Flash Barandov. Italové jsou prý zvyklí běžně dělat svá show bez hudby a zvuk vytvářejí samotné rachejtle. V tomto ohledu bylo dost poznat, že hudba podle mě byla trochu slabší, ale je to určitě otázka vkusu. Italové použili hodně nízkých efektů a různých svící, méně velkých světelných koulí a nevšiml jsem si žádných výrazně tvarovaných efektů (světlice letící po trajektorii různých srdíček a podobně). Celkově ovšem celá show rozhodně nebyla něčím podřadným v rámci festivalu. Ohňostroje, které organizuje z vlastní kapsy město Brno (např. před týdnem na závěr divadelní noci) sotva sahají na paty kvalitě soutěžních show.
Nejhorším prvkem jinak příjemně ztráveného večera, který jsem spojil se setkáním lidí serveru Cestovatel, byli občasní opilí návštěvníci, náročná davová doprava zpět. Je dost smutné, když člověk jede v tramvaji naplněné bavícími se mladými lidmi, kteří mě se zábavou pozorovali jak zvládám ve stoje držet půl hodiny v ruce 20 kilo spícího nákladu. Vydržet se to dá, jen jsem si u toho vzpomněl na slova pána, který nám věnoval VIP lístky se slovy, at uděláme dobrý skutek zase my pro někoho dalšího, tak když ho neudělám pro lidi z tramvaje, pokochejte se fotografiemi alespoň vy, čtenáři Cestovatele.
