Expedice VLAJAJAJI po Egyptě, čtvrtý díl

IV. ČÁST:

Sobota 25. června: Přestože vyrážíme na Kateřinu těsně po 8.00 hod., předjíždíme asi 15 autobusů a na parkovišti jich je už nejméně dvacet. Parkujeme tedy dost daleko. Turistů je jak naseto, protože včera byl křesťanský svátek a bylo zavřeno. Jaké je naše překvapení, když při setkání nám JaJi vyčítají, že jsme je poslali na jinou horu. Vláďu totiž spletlo, že i na menší hoře postavili novou kapličku, která tam dříve nebývala a Vláďa přepokládal, že se jedná o Mojžíšovu horu, která dříve jako jediná, měla na vrcholu postavený kostelík. Chudáci Podzimkovi včera večer absolvovali tedy výstupy dva. Naštěstí to na nich nezanechalo velkou újmu a po společné prohlídce kláštera se s chutí pustili do snídaně, přivezené v cool boxu.

Mnich v pokladně výstavy ikon nám připomněl mýtného v rakouském tunelu, který měl také svůj osobní měnový kurz. Mnich chce 3 USD (což je v přepočtu 18 LE) nebo 25 LE a tak si necháváme ikony ujít. Viděli jsme už dost. Ještě fotografii u „hořícího keře“ a po občerstvení v beduinské krčmě honem zpět, abychom už byli v moři.

Objednaná slavnostní večeře u Létající ryby odstartovala loučení. Nacpáni rybou, jogurtovým dresingem, pečeným lilkem a orientální rýží a na závěr žlutým melounem, jsme se objetím rozloučili s kamarádem restauratérem.

S trochou nostalgie opouštíme hospůdku s oleandry a věčně hladovými kočkami, kde jsme týden byli vlastně jedinými hosty.

Neděle 26. června: Pokud byla včerejší večeře tečkou, je dnešní snídaně vykřičníkem. Na to, jak jsme se tady poměli, budeme dlouho vzpomínat. Ale co se dá dělat, nic netrvá věčně a tak pomalu se chýlí ke konci náš výlet za hranice všedních dnů.

Do Suezu jsme dojeli bez problému a k pozdnímu obědu si dopřáváme arabské speciality. K nim patří i muslimská modlitba, které se oddává majitel restaurace přímo v lokále. To jsme ještě nikde neviděli. Naposled jsme byly s Jaru svědky podobné scény na náměstíčku před mezinárodním hotelem Safir Etap v Káhiře. Být v Suezu a nevidět průplavem plující lodě je trestuhodné, ale nás tentokrát tlačí čas. Musíme být ještě dnes v Káhiře a lodě, které ráno jedou do Ismailie, projíždějí Suezem asi tak do 11.00 hod. a ty, které jedou opačně, se tu objeví až po 16.00 hod. A to už bohužel čekat nemůžeme. Tak alespoň koukáme na překvapivě úzký kanál a oddáváme se fantazii.

Cesta do Káhiry je celkem jednotvárná, míjíme několik hřbitovů, které jsou zakládány už dost daleko od Káhiry. Na sedmnáctimilionové město připadá samozřejmě i přiměřené množství zesnulých.

Je zvláštní, že káhirský byt, ke kterému máme sice spoustu výhrad, najednou dokonale supluje pocit domova. Unaveni, ale šťastni uléháme, aby nás za hodinu šíleným zvoněním vzbudil Baher. Je dost tvrdě vykázán, ale hlavně že se přesvědčil,

že jsme se živi a zdrávi vrátili a nezašantročili auto. Zítra bude opět marně apelovat na to, abychom zaplatili kauci a taxíka z letiště. Ale to bude až zítra.

Pondělí 27. června: Máme před sebou poslední tři dny pobytu a v nich spoustu povinností. Jednou je společná návštěva Mr. El Bendaryho v jeho kanceláři. Ženskýma očima hodnotíme značnou zanedbanost a zaprášenost vcelku reprezentační kanceláře a hlavně jejího sociálního zázemí. Asistentka Jaru s údivem hodnotí „sekretáře“, který nám přináší kávu s kardamonem.

Pak se touláme Babelukem, který k naší lítosti ještě vyspává a nemá tu šťávu, co míval k večeru, když jsme sem chodili nakupovat. Jezdívali jsme sem hlavně ke křesťanskému řezníkovi pro vepřové a uzené maso a hlavně uzené makrely, po kterých ještě vždycky tři dny voněla naše Toyotka.

Abychom ještě umocnili pro JaJi jejich orientální zážitky, bereme je „za koleje“, což je tržiště všeho možného za Sudan street. Původní prostor se trochu posunul vzhledem k nové výstavbě a tím také trochu ztratil původní patinu. Přesto kupujeme velice levné ovoce a vzpomínáme na Vaškovu Marcelku, která by při pohledu na prodej kachen při 50°C bez vody pravděpodobně vzbouřila mezinárodní organizaci na ochranu zvířat. Večer končí návštěvou Bahera u nás, který stále a zbytečně otravuje. Stejně už nic nedostane. Také my jsme se museli smířit s tím, že současný provoz dvou klimatizací vyhazuje pojistky a zapínáme je střídavě.

Úterý 28. června: Na dnešek jsme si naplánovali výlet do oázy Fayum, která je vzdálena asi 120 km od Káhiry. Její atrakcí jsou čtyři prastará vodní kola, kdysi používaná k zavlažování. Dřevěná kola v dřevěných ložiskách mají každé jiný počet lopatek. Jejich příjemné vrzání a zurčení vody navozuje hezkou melodii, která bývala zvlášť romantická při posezení v přilehlé zahradní hospůdce u kebabu nebo jiné dobrůtce. Dnes je v okolí zpívajících kol všechno jinak. Arabskou hospůdku trapně nahradilo bistro italského typu! Škoda!!

Arabský folklor nás zato čeká na protějším chodníku. Řada obchodníků s typickým košíkářským zbožím z listů místního rákosí a také s keramikou. Vláďa s prodavači si přišli na své úplným koncertem orientálního smlouvání a tak obě Jarmilky odcházejí s náručemi velice levného košíkářského zboží pro radost sobě a příštím obdarovaným. Všichni jsme nadšeni z úžasného prožitku.

Škoda, že už brzo opustíme Egypt, Vláďa se totiž dostává na vrchol svého umění smlouvat.

Při prohlídce stylizované malé zoologické zahrady, která je v sousedství zpívajících kol také nová, nás oslovil místní policista, který chtěl vědět, kde máme autobus s ostatními turisty. Dlouho nemohl pochopit, jak jsme se tam ocitli sami vlastním autem.

Na oběd zajíždíme do Auberge du lack, střediska zašlé slávy u obrovského sladkoslaného jezera Karoon. V zahradní restauraci na molu, kde jsme se usadili, se nevaří, ale to zjišťujeme, až když nám přinesou oběd v alobalu z blízkého hotelu. Také rozčarování! Porce jsou ale obrovské, zbylou rybu si necháváme zabalit s sebou, také ceny jsou rozumné, jen Vláďa se orosil, když ochutnal orientální rýži na sladko a ještě se skořicí.

Káva v blízkém hotelu je poznamenána nostalgií. Hotel kdysi hostil na příklad Winstona Churchila, Kadáfího a „novomanžele Mühlbachovy“. Ti tady kdysi prožili noc v krásně nasvícené zahradě, posléze v proleželých postelích s rudým přehozem, plným podezřelých skvrn a ranním probuzením s blechou. Rozčarování pokračovalo zahradou, která v denním světle byla celá zarostlá plevelem. Zahrada se nezměnila, jen bazén je bez vody a nové vrstvy prachu v čalouněných křeslech efektní haly.

Po návratu do Káhiry nás čekají nákupy, protože čas pobytu se už opravdu nachyluje. Na Khan el Khalilu nakupujeme papyrusy, dárky pro přátele a Podzimkovi chtějí pro svého Jiříka nejdříve orientální stolek, který ale při bližší prohlídce nevyhovuje. Proto volba padá na „kožené bobky“. Také jejich výběr není jednoduchý. Jaru má svoji představu, kterou se snaží vysvětlit prodavači a ten nás vláčí za zbožím děsnými prostorami, kam asi málokterý Evropan zavítal. Už začínáme mít strach, Vláďa ztrácí nervy, špindíru zahání a nás táhne pryč. V civilizovanějším úseku tržiště nakonec nacházíme zboží dle svých představ a opět přichází na řadu Vláďovo smlouvání, které končí oboustrannou spokojeností a zároveň oboustrannou lamentací, jak obě strany prodělaly.

Na zpáteční cestě kupujeme své oblíbené vojtěškové karboše a jedeme se rozloučit s Káhirou z výšky „koňského klubu“. Zdá se, že často používám označení zašlá sláva, ale ono to všude nejlépe vystihuje současný stav. Kopec Mocatam je nejvyšším bodem v okolí města. Klub Horse Stars na jeho vrcholku byl v době britské kolonizace velice elegantním střediskem místních Angličanů, vysokých důstojníků a jejich přátel.

Čas, který se na budovách a vyhlídkové restauraci podepsal, nemůže ovlivnit místo, kde je Káhira „jak na dlani“. Ne že by to byl okouzlující pohled. Vše pod námi je zahaleno hustým smogem, místy ještě zhuštěným o dým z odpadků, které se pálí na okraji pouště. Nicméně romantický západ slunce, dobré studené pivo s „kukuřičnou pučálkou“ a ochotná obsluha zajišťují příjemné posezení. Přikusujeme přinesené karboše a po očku pozorujeme, pro nás zajímavou, ale pro muslimy typickou, rodinu. Zřejmě velmi dobře situovaný muž, jeho matka a čtyři ženy, ke kterým patří tři děti, si sem vyšli na večeři. Všechny ženy, kromě tchýně, jsou až k očím úplně zahalené, v přepychových hedvábných, leč úplně černých hábitech. I kabelky a střevíčky, také černé, odpovídají vysoké úrovni rodiny. Muž, který sedí s „favoritkou“ u jednoho stolu, na první pohled neoplývá výraznou inteligencí. Jedná se asi o jmění a postavení zděděné. Ostatní tři ženy sedí u jiného stolu s tchýní a všechny bez rozdílu se starají o pobíhající děti. Snad je to podívaná, která představuje správnou tečku za různými večery, prožitými v zemi plné rozporů… .

Ještě si musíme připomenout, že cesta sem nebyla bez komplikací. Jízdou nahoru od Mrtvého města jsme se dostali na vrchol Mocatamu, avšak zde Vláďu objížďka kvůli rozkopané ulici odvedla z přímé cesty ke klubu. Kolem vrcholu kopce se náhle objevilo několik improvizovaných „vyhlídkových restaurací“, provozovaných místními špindíry. Všem tolik záleželo na tom, abychom použili jejich plastové sezení, že nám téměř lehali před auto. My jsme se ale nedali a nekompromisně mířili k tomu pravému koňskému klubu.

Středa 29. června: Probouzíme se do posledního rána. Vláďa s obavami, jak dopadne „předání auta“ mafiánským agentům z půjčovny.

Pijeme poslední ranní kafíčko s koňáčkem na zaprášeném balkoně a pozorujeme nepatrný ranní provoz na křižovatce pod námi. Z nadhledu osmého patra máme vše jak na dlani. Mnohé večery jsme tady fascinovaně sledovali prekérní situace na naší křižovatce, stejně „zasekané“ jako všechny ostatní v celé Káhiře. A tak jsme se stali svědky neřešitelného kolapsu, kdy před půlnocí úplně „zamrzl“ provoz ve všech čtyřech směrech. Zpravidla je provoz řízen v každém směru jedním policistou a jejich šéf uprostřed vše koordinuje. V noci však slouží na křižovatce pouze jeden policista. Ten zděšen neřešitelností situace to prostě vzdal a vzal nohy na ramena. Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní organizátoři si naskočili a odjeli. V následující chvíli, tentokrát přičiněním taxikářů, se opět vše zastavilo. To se opakovalo ještě několikrát a i když to vždy vypadalo neřešitelně, někdo s tím pohnul. Asi po půl hodině se přece jen vrátil policista s posilou a provoz znormalizovali, tj. zácpa byla jen občasná. Ale dnes to jsou už jen vzpomínky… .

Po snídani odcházejí JaJi rejdit po nové Káhiře, jde jim hlavně o procházku Zamalkem a také chtějí vyfotit sochu Ramsese před hlavním nádražím. K jejich lítosti je bohužel celá obklopena ježatým lešením. Lešení je vůbec místní specialitou. Staví se z břeven, posvazovaných provazy. Jedno takové lešení zdobí sousední dům a pro nás se stalo orientačním bodem při návratech domů. V té době já s Vláďou projíždíme nové sídliště Heliopolis a hledáme starého přítele Ahmeda Azima, se kterým jsme zažili spoustu příhod. Před odjezdem do Egypta jsme se s ním snažili spojit přes internet, ale marně. Stejně marně teď hledáme už v zabydleném sídlišti jeho tenkrát čerstvě dostavěnou vilu s bazénem. Pro zajímavost musím uvést, že mu ji projektovali dva mladí slovenští inženýři. Jejich dílo bylo dost povedené a my jsme si u něho užili mnohé hezké chvíle. Projíždíme křížem krážem úpravnou bohatou čtvrť. Víme, že vila byla postavena jako rohová, ale i takových je tu teď spousta. Zklamáni to vzdáváme a odjíždíme na Tahrir Street, kde se máme sejít s Podzimkovými. Přicházejí posilněni z arabské jídelny, kde na nerezových miskách (prý jako psích) pojedli typické jídlo košari, což je směs těstovin, rýže, čočky, rajské omáčky a do křupava osmažené cibulky. Společně vyrážíme do uličky stříbrňíků, aby Jarunka své potenciální snaše koupila dárek. Její představa se ale nenaplnila ani v jednom z krámků, jen my kupujeme kartuš, jako přívěšek pro naší novou vnučku Dorotku. Konečně se Jarunčina představa naplňuje u posledního stříbrníka na rohu Tahrir Street, v krámku, který dříve patřil Vláďovu příteli. Nového majitele se na něj snažíme zeptat, ale marně. Zato zboží má velmi pěkné a tak nakupuje nejen Jaru, ale neplánovaně i Vláďa pro mne. Jako pomalý přechod do evropské civilizace, předvádíme nakonec Podzimkům Tyrolskou restauraci v Mohandeseenu, do které jsem se chodila nadýchnout evropského ozonu, když se mi tady někdy stýskalo.

A odtud už jedeme „domů“: uklízet, pakovat… . Přestože byt je pronajmut až do půlnoci, majitel už od tří odpoledne posedá před domem. Pánové dávají do lesku auto a Jaru zase byt, který takovou čistotu nikdy nezažil. Zbylé ovoce, potraviny a prací prášek předáváme bulabce z vedlejšího domu, protože z našeho bulaba se během našeho pobytu vyklubal pěkný podrazák, i když na začátku dostal tučný bakšiš. Večer máme sbaleno a uklizeno a čekáme Mr. El Bendaryho, kterého Vláďa požádal o pomoc při předávání bytu a auta. Mafiáni z půjčovny oblézají auto ze všech stran a upozorňují na každé škrábnutí i když všeobecná odřenost a pomačkanost byla na Vláďův požadavek zaznamenána už do smlouvy při našem převzetí. Kontrolují novou baterii a při té příležitosti se proflákne, že si ji od nich včera nechal Baher zaplatit. Ten se dnes ani neukázal se svými požadavky, myslí si, že penězi za autobaterii si přišel na své. To se ale mýlí, hoši z půjčovny mu asi zítra dají co proto. Po delším dohadování jim předáváme záruční list, který potvrzuje, že baterii jsme koupili my. Znovu se tedy věnují oděrkám na kapotě až do chvíle, kdy přítomnost Mr. El Bendaryho a pravděpodobně jím předaný bakšiš, je uspokojí.

A teď už jde vše ráz naráz. Při předávání bytu a klíčů o půlnoci objede „baba majitelka“ ostřížím okem uklizený byt (jen se pozastavuje nad zaprášeným pokojem, který jsme nepoužívali a zůstal v původním stavu). Pak jsou jedním z mladíků z autopůjčovny bravurně naložena naše zavazadla do auta a stejně bravurně jsme tam narváni my všichni a na nás navršen zbytek zavazadel. Je nás méně jen o Bahera, ale na cestu z letiště sem jsme potřebovali auta dvě. A už se s tím arabským šoférem řítíme půlnoční Káhirou. Při vší úctě a obdivu – Vláďa má ještě co dohánět. Jen šoférova angličtina je natolik nedostatečná, že na letišti přejíždíme sem tam z jednoho terminálu na druhý.

Ale to je v této noci na letišti ten nejmenší problém. Asi půl hodiny po odbavení je nám oznámeno, že máme nárok na občerstvení na účet ČSA, protože náš let má zpoždění. Občerstvení obnáší jeden teplý nápoj, zato zpoždění několik hodin. Klimatizace je v tom horku na omezený čas příjemná, ale po hodině začíná obtěžovat. Noční chlad, nedostatečné oblečení, nevyspání a nervy z několikrát odkládaného odletu stlačují náladu na bod mrazu. Posíláme domů SMSky, že odlet je odložen. Později se také dovídáme, čím je zpoždění způsobeno. Arab, cestující s ČSA z Prahy do Káhiry prý odmítal při odbavení odložit objemné balíky do zavazadlového prostoru. Nechápeme, v čem je problém a proč se s ním vůbec pracovníci ČSA dohadovali, vždyť předpisy letecké dopravy jsou jasné a jednoznačné. Takto kvůli jednomu Arabovi čeká zhruba 150 převážně českých cestujících několik hodin na spoj. Tím se opozdil nejen spoj Praha – Káhira, ale následně i náš Káhira – Praha. Čas ubíhá a nervozita stoupá. Choulíme se do slabých svetříků a čekáme na další zprávy. Konečně k šesté hodině ráno nastupujeme do dvou autobusů, které s námi kousek popojíždějí na letištní plochu. Napětí roste, například já jsem z autobusu nasměrována k určitému vchodu do letadla a tam „seřvána“ naší letuškou, že mám nastoupit jiným vchodem. Let také není příjemný, zásluhou nevalného jídla, našich nestabilních žaludků a nervózních letušek. Trochu radosti představuje malá placatice koňaku, která mezi námi čtyřmi koluje a to, že se blížíme k domovu.

Ani po šťastném dosednutí v Ruzyni nervozita neopadla, protože na Vláďu „vyjela“ letuška u východu z tunelu, že neukazuje pas a letenku, protože se domnívala, že bude procházet tranzitem. A nakonec je i Jiří „seřván“ pohraničním policistou, proč předkládá se svým pasem zároveň pas své ženy a ne každý zvlášť … .

Ale to už se Podzimkovi vítají s Jiříkem a my s Markétou, protože Kája, který nás měl vyzvednout, si přečetl naší zprávu o zpoždění až v půli cesty na letiště v půl šesté ráno.

Hlavně, že už jsme všichni šťastně doma. Teprve v průběhu dalších dnů si uvědomujeme, že nás provázela hejna strážných andělíčků, protože je opravdu zázrak, že vše prošlo vlastně bez problémů.

Nedávno Jarunka pořádala pro své přítelkyně fotografickou prezentaci naší cesty s vyprávěním. Když o tom s námi mluvila, posléze prohlásila: „Zítra bych jela znovu“… . Tak se těšme, autorkou příští reportáže bude ona. Po celé vyprávění jsem se snažila popsat zážitky celé výpravy, takže poslední pocity jsou jen a jen moje. Na to, že jsem do své čtyřicítky žila osud tuctové, zaměstnané maminky, jsem si potom užila dobrodružství víc, než mě kdy mohlo napadnout.

V této souvislosti mám před očima orientální ženu, která se díky své siluetě splývavého šatu, zdá být nejvěrnější podobou Madony s děťátkem na obrazech starých mistrů. Má stejné touhy jako Evropanka, jejíž postavu formuje lycrové prádlo? Cítí stejnou mateřskou lásku, když pak posílá své syny na smrt ve jménu svého náboženství? Tyto úvahy už ale nepatří do tohoto vyprávění.

Mému naturelu a hlavně stáří bude už spíše slušet kavárna ve Vídni nebo italská pláž.

Takže Oriente sbohem!!!