administrator
Plni očekávání přicházíme k prvním vesnicím nebezpečných Mursiů. Není to dlouho co tu bojovníci a ochránci kmene zabili jednoho německého cestovatele. Právě potkáváme prvního zástupce kmene Mursi a hned za ním hlouček úplně nahých mladíků s ještě mladšími polonahými dívkami. Obě dívky mají proříznuté rty s vloženým hliněným talířem, v uších stejnou parádu a po celém těle lemující pás jizvovým tetováním. Mužskou nahotu zdobí jen pár barevných kreseb na tmavé hrudi a velmi zamračený a nevlídný pohled. Drsný až krutý zjev dává těmto lidem to pravé kouzlo Afriky. Možná proto, že očekáváme nejhorší se nám zdá, že to není tak strašné jak by snad mělo být. Mursi samozřejmě berou do rukou kameny a klacky hned jakmile nás spatří a hrozí s nimi, ale do skutečných útoků se zatím nepouštějí. Zastavujeme se a čekáme, do té doby než zjistí, že nejsme zas tak velké nebezpečí. Chvíli na sebe nejistě hledí, rychle se domlouvají a nakonec odcházejí směrem do vesnice. Trochu si oddechujeme a v zápětí fotíme, zatím jen z dálky, přičemž dáváme pozor, aby si toho nevšimli. Přestože jsme nadšeni alespoň z malého setkání s nejbojovnějším kmenem, které naštěstí dopadlo dobře, rozhodně nám to nestačí. Jdeme pomalu za nimi, hlouběji do nitra džungle k deštným pralesům do centra bydliště nejnebezpečnějších kmenů, tam kde se stále servírují lidé a kde se konflikty řeší jednoduše zabitím. Jdeme do kraje kde neplatí žádné zákony, kde duše není zkažená žádnými přikázáními a kde přežije jen nejsilnější, za to však zcela svobodně jako nespoutané zvíře pohybující se po pralese jak jen si zamane. Jdeme do kraje kde každý loví pro svou potřebu s vědomím, že může být kdykoliv uloven.
Myšlenky si každý ponecháváme ukryté a mlčky se dostáváme blíže do vesničky v hustém lese. Netušíme zda smíme pokračovat dál.
„Co přijde až vkročíme?“
„Musíme to zkusit!“
A tak překračujeme stromovou barieru tvořící pomyslný plot vesnice, kterou tvoří několik hliněných chýší a přístřešků vytvořených ze všeho možného. Vcházíme pomalu úzkou uličkou do brány osady a věříme, že to dobře dopadne, poučeni z minulých nezdarů a vybaveni snad dobrými zkušenostmi. Nikdo nás nevítá, ale také krom dětí nevyhání. Malí černí uličníci jako velcí bojovníci popadají kameny a snaží se je po nás s velkým řevem házet. Starší jsou také připraveni, ale opět vyčkávají. Chvílemi se už vidíme na pomyslném talíři a představujeme si jak bychom asi chutnali těmto čistým, hrubě násilným lidem. Vesnice ztichla a všechny pohledy směřují střídavě na nás a na stařešinu Mursi sedícího pod skromným přístřeškem, pokuřujíc vodní dýmku vyrobenou z plodu lahvovníku. Netušíme co se bude dít a mlčky si prohlížíme všechny ženy, kterým z obličeje visí dlouhý proříznutý ret, muže nahé od hlavy až k patě, ale zato nádherně tetované a pomalované na prsou a na obličeji. V některých vesnicích mají muži i samopaly, které mění v Súdánu za dobytek a tak rychle sledujeme jestli tomu tak není i tady. A bohužel ano. Několik nahých chlapíků opravdu šatí nejen tetování ale i starý samopal. Trošku v nás hrklo, ale doufejme, že nemají náboje.
Krátce z historie
V 1.stol. vznikl v severní Etiopii státní útvar Aksúmské říše, která ve 4.století přijala křesťanství. Spojení s Evropou bylo muslimskými výboji v 7. stol. přerušeno. Až do poloviny 15. století, kdy se etiopští mniši pokusili navázat styky s Římem, věříce, že jsou potomky legendárního vládce Kněze Jana, měli Evropané o Etiopii minimální znalosti.
V roce 1520 navázali kontakt s Etiopií Portugalci a poskytli jí určitou pomoc v dlouhotrvajícím boji proti Turkům a povstaleckým muslimským provinciím na jihovýchodě. Nicméně v roce 1633 byli všichni jezuitští misionáři vyhnáni. Následovalo období oslabení moci vládců – negušů a rozdrobení země. Sjednocení staré říše dokončil až koncem 19.století císař Menelik II (1844–1913).
V té době (1890) však již Italové obsadili Eritreu u pobřeží Rudého moře. V roce 1930 začala za císaře Haile Salassieho modernizace země, přerušená roku 1935 italskou okupací. Italové byli s pomocí Britů v roce 1941 vyhnáni a r. 1950 se Eritrea stala autonomní součástí Etiopie.
V roce 1974 byl stařičký císař vojenským pučem sesazen, byla vytvořena Prozatimní vojenská správní rada, která zahájila socialistické reformy a do jejíhož čela se r. 1977 dostal podplukovník Mengistu Haile Mariam. Nepokoje však pokračovali a separatistické hnutí v Eritrei a Tigre ještě zesílilo. V letech 1977–80 vpadli Somálci do Ogadenu, avšak vždy byli se sovětskou pomocí vyhnáni. V roce 1984 bránila občanská válka rozsáhlé mezinárodní akci organizované na pomoc obětem katastrofálního sucha na severu země.
V roce 1991 byla marxistická Mengistova vláda konečně svržena volným spojenectvím povstaleckých sil. Eritrejci se svých nároků nevzdali a po referendu v květnu 1993 vyhlásila Eritrea nezávislost. V r.1994 byly v Etiopii uskutečněny první svobodné volby do ústavodárného shromáždění, které má podle nové ústavy přeměnit zemi ve volnou federaci 9 etnických států. Počátkem roku 1999 opět vypukly boje na hranicích mezi Etiopií a Eritreou. V současné době je mír a Eritrea je samostatným státem. Válku připomínají rezavé tanky v pohraničních oblastech.
Vše se odehrává v jedné dlouhé minutě. K náčelníkovi přichází několik naze ozbrojených mužů a aniž by nás spustili z očí něco si vyprávějí. Ani ve snu by nás v této chvíli nenapadá vytahovat foťák, i když srdce plesá nad jistě krásnou fotografií. Hned zaháníme nemožnou myšlenku a v tom poznáváme jednoho z mužů. Před chvíli jsme je i s dívkami potkali před vesnicí a v půlce cesty se nám kamsi ztratili, teď už víme kam. Jistě nás sledovali celou cestu. Na rozdíl od nás tu znají každičkou větvičku v kraji a v lese si s námi jistě pěkně pohráli. Trošku nás uspokojuje vzpomínka na příjemný konec setkání. Zjistili, že nejsme nebezpeční, odhodili kameny a pokračovali v cestě.
U starého Mursi se nyní strhává hlučná debata. Jistě se jedná o nás, to beze sporu, ale jestli se máme těšit, či raději utíkat, zatím netušíme. Všichni ostatní jsou stále v pozoru připraveni zaútočit. Nahé, vyhublé děti se uklidnily a pomalu si na nás zvykají. Okukují batohy a jistě přemýšlí copak se asi uvnitř ukrývá za neznámé poklady. Stále stojíme v bezpečné vzdálenosti od kamenů a klacků a jsme připraveni kdykoli vycouvat, nebo utíkat před sprchou tvrdých balvanů a při nejhorším i svištících kulek. Snažíme se alespoň očima navázat kontakt s náčelníkem a ujistit ho, že nejme nebezpeční. Víme, že jakýkoli delší pobyt v tomto nevlídném kmeni je naprosto vyloučený. Nikdy si nepustili a nepustí nikoho cizího mezi sebe. Tento kmen vždycky byl a vlastně musí být velice ostražitý a nepřátelský. V celé historii a i nadále bojuje nejen o půdu, svá stáda, ale o své rodiny mezi nepřátelskými kmeny této tvrdé a nehostinné džungle. Mladí válečníci této oblasti se řadí mezi ty nejbojovnější a nejzákeřnější v celé Africe. Jsou bezesporu perfektně připravováni a dlouhodobě učeni svými staršími bratry, které musejí vystřídat v nejdůležitější úloze, ochránit celý kmen a jeho majetek. Mladíci jsou odmalička učeni zabíjet a netruchlit pro nikoho kdo byl zabit. Jakákoli smrt blízkého je učí být ještě zákeřnější.
Všechno se nám honí hlavou, ale zrovna není vhodný čas na dlouhé přemýšlení, a tak se rychle rozhodujeme poukázat na foťák a zkusit se přiblížit o trochu blíž. Odpovědi se nám nedostává. Dodáme si trochu kuráže a začínáme fotit. Při každé úspěšně provedené fotografii riskujeme vše a domorodci stále neupouští kameny a klacky, stále však zvědavě čekají co bude a jsou připraveni. To už si všímá i sám nejstarší a přímým a hlubokým hlasem s rázným povelem ruky zakazuje jakékoli další focení a vyhání nás pryč z vesnice. Děti jakoby dostaly povel „Vezměte si je!“ opět začínají skákat, křičet a házet kameny. Ostatní dospělí se také přidávají a nám je jasné, že naše návštěva tady končí. Otáčíme se a odcházíme pryč a ještě dlouho slyšíme rozdrážděné obyvatele nedobytné vesničky. Odcházíme kamsi za nosem, je nám jedno kam. Cítíme mírné zklamání, ale taky radost z toho, že jsme vyvázli i s fotografiemi, zdraví a bez kulky v zádech. Bloudíme tak údolím a nemyslíme na nic, čekáme kam nás nohy zavedou.
O autorech
V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25) velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu, nebo pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení.
Prožili nádherná setkání s domorodými kmeny, stejně tak napadení vedoucí téměř ke smrti, několik okradení, množství potyček a zajímavá setkání nejen s divokými zvířaty. Hodiny a dny strávené stopováním v oblastech kde téměř neexistuje doprava a cesty, nahradila chůze, kterou vystřídaly okamžiky setkání s toužebně očekávanými kmeny černé Afriky. Nevyhnuli se ani voodoo, které prožili na vlastní kůži a protrpěli tropické nemoci.
Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa. Potápěli se na řadě míst okolo celého kontinentu, z čehož se jim nejvíce líbil Mozambik a Zanzibar.
Afriku prošli a prostopovali křížem krážem od severu na jih a znovu na sever. Při svém dlouhém putování se zúčastnili i podvodního archeologického výzkumu v Rudém moři.
Za nedlouho potkáváme dvě mladé dívky, které mají taktéž ozdobená záda a trupy jizvovým tetováním, ale ještě nemají proříznutý ret, z čehož vidíme, že ještě nejsou vdané. Když se podíváme pozorněji spatříme další vesnici. Je o poznání větší a dostupnější, nechráněná žádnými keři, ani nahými vojáky s puškami. Vcházíme do vesnice vnímaje běžný život těchto lidí a zjišťujeme, že jejich práh bolesti se pohybuje úplně někde jinde. Jsme stále velice opatrní, ale když vidíme, že naše přítomnost tomuto kmeni příliš nevadí, začínají nás lákat šílené myšlenky. A tak se domlouváme, že bychom rádi poznali místního šamana a strávili s ním nějaký čas. „Bylo by jistě hodně zajímavé porovnat jeho umění s praktikami šamanů z jiných kmenů“ „Rozhodně lákavé, ale v tomhle kraji naprosto nereálné.“ Přesto nechceme házet flintu do žita a ptáme se místních dětí, které po nás neustále agresivně skáčou a s naučenou bojovností nás ženou pryč. A tak se po chvilce opravdu dostáváme až k chýši samotného šamana šíleného kmene Mursi, která je na první pohled k nerozeznání od těch ostatních. Jen na malý rozdíl, který pozná jen Afrikou cvičené oko, a to zdobení malými skoro neviditelnými amulety, ve tvaru psaníček, kuliček, kamínků a jiných nepatrných předmětů, zavěšených v různých částech střechy, zábradlí nebo jen tak ledabyle pohozených na zemi. Jakmile bychom přistoupili blíže bez očištění, nebo bychom se na neštěstí nějakého předmětu dotkli, bylo by možná nenávratně zle. Černá magie šamanů těchto stále nebezpečných kmenů je velice silná. Své umění si předávají kouzelníci z generace na generaci a jejich síly jsou v přímém kontaktu s jejich mrtvými předky. Po našich předchozích zkušenostech s voodoo už z celé jižní, střední ale převážně západní Afriky se raději nepřibližujeme aniž bychom byli připraveni.
V tom nás zdejší šaman zahlédl a nám je ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a žene daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo nepopsatelnou ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás právě zahání dál. Potřebujeme se z toho oklepat a tak odpočívaje pod stromem na kameni probíráme své čerstvé zážitky.
„Napadlo mě jak by asi vypadal souboj tohoto šamana s tím, který nás uhranul pouhým pohledem v Beninu.“
„Tak to bych snad ani nechtěla vidět, to by byla naprostá šílenost.“
Strčili jsme opět hlavu hluboko do sršního hnízda, ale ty sršni jsou velikosti slona a snad jen kroutí hlavou nad naší drzostí a nechávají nás ještě jednou pořádně si to rozmyslet. Není to ale tak jednoduché. Jdeme dále a dále beze slov, pocity už téměř vymizely. Zmizel strach, zmizelo uspokojení. Zažíváme zvláštní stav čisté nicoty a my máme chuť si lehnout na zem a jen tak ležet. Nakonec zmizela i ta chuť. Prostě jdeme. Možná, že to na nás je i znát a s odstupem času se nám zdá, že průchody dalších vesnic byly bezproblémové jakoby domorodci cítili, že jsme na jejich vlně. Dál už jdeme bez myšlenek a cítíme se součástí všech lidí a okolní přírody. Dostáváme se i k dalším kmenům, ale ani je zvlášť nevnímáme. Nefotíme, nezastavujeme se, jdeme.
Kniha nahá Afrika popisuje naši jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.
Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství, problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.
více na www.nahaafrika.cz
Na pokraji fyzického vyčerpání se v jedné vesnici zastavujeme a s místními v klidu pijeme nečistou vodu a skromně jíme ze zásob, rozdávaje své suché placky ostatním. Opět mám pocit, že jsme jedni z nich, zmizely rozdíly, ale všichni víme, že pouze procházíme a že nás nic nezastaví. Jsme v kraji Surmů a Tirmů. Plynou dny a stále se protloukáme pralesem, překonáváme řeky, brodíme se močály a šplháme jen tak na visící liány přejíce si , aby to nikdy neskončilo. Ten pocit bychom nazvali smrtelnou svobodou. Takto vypadá syrové dobrodružství. Toto je ten zaslíbený kraj, kde člověk odhodí poslední klamy své mysli a přežívá z minuty k minutě nemyslíce na nic.
Jenže co začne, musí také skončit a abychom uzavřeli i tento kruh vracíme se později zpět do relativní civilizace prezentované Jinkou. Ještě dlouho žijeme a vnímáme svět úplně jinak, očima lidí z pralesa, nemající nic ale přesto úplně všechno.
Po několika dnech navštěvujeme místní kino, respektive kůlnu, kde je umístěno staré video a nepříliš fungující televizor. Děti tu promítají akční film odehrávající se v budoucnosti, kde se v prvních záběrech objevuje scéna, která má ukazovat něco jako hrozný svět po apokalypse. Jenomže představy amerických filmařů se ani z poloviny nepřiblížily našemu okolí, takže děti obdivují čistou, upravenou a bezpečně vzhlížející krajinu na obrazovce a my se musíme dlouze smát..
