administrator Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
