Egypt – rajské oázy v zemi bakšiše

0
441

Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.

Ach ta byrokracie


Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.

{{reklama()}}

Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.


Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Mystický ráj vedle faraónů

Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.

Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.


Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.

Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Oázy lybijské pouště

Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.


Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.

Je libo sladký čaj či silnou kávu?

Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.


Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.

Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.

Ráj!… Libyí jsme projeli svižně, né, že by se nám nelíbila, ale k cestování je třeba libyjský průvodce ve vašem autě nebo v jeho vlastním, který s vámi tráví den i noc a každý ujetý kilometr a to nakonec přijde draho. Cestování po Libyi se nám nevešlo do rozpočtu, a tak jsme jí jen projeli jako tranzit. 1700 km za čtyři dny. Uff! Celní kontrola na libyjské straně byla rychlá.

Ach ta byrokracie


Okolo poledního se dostáváme na egyptskou část v Salumu. Začíná maratón na cestě za orazítkováním pasů a dokladů pro auto, všech různých pojištění a dočasných značek. Od jednoho okénka k druhému, bez tohoto razítka vám nedáme toto razítko, bez zaplacení těchto poplatků nedostanete tyto značky atd. Úmorné odpoledne ve spárech byrokratů končí za tmy a my poprvé porušíme pravidlo „nejezdit v noci“. Potřebujeme se dostat pryč od hranic a někam, kde můžeme v klidu otevřít „ložnici na střeše“. Po hlavní silnici se dostáváme kamsi blíž civilizaci. GPS ukazuje z každé strany městečko, ale žádné světlo na obzoru. Za tmy se těžko hledá, sjedeme první prašnou někam do polí a unavení padáme do postele, tedy do stanu. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že jsme se ukempovali kousek od malinké vesničky, odkud nás s rozedněním pozorují zvědavé oči Egypťanů. Není divu, do těchto končin se Evropané nevydávají.

{{reklama()}}

Welcome to Egypt! Krátká zastávka v Mersa Matruh na trhu, kde nakupujeme zdravě vypadající zeleninu a ovoce. Procházkou po městě objevujeme pekárničku z poloviny v přízemí domu a z poloviny vystrčenou ven na ulici s velkým výběrem čerstvě napečených slaných i sladkých dobrot včetně datlových tyčinek pro Egypt tolik typický. Obchůdek je celkem navštěvovaný, tři mladí pekaři se musí pěkně otáčet, aby uspokojili zájem kolemjdoucích. Vůně a chuť čerstvých dobrot nás naláká několikrát, dva z těch šikovných kluků to už nemůžou vydržet, zvou nás na výborný egyptský čaj a rukama nohama vyzvídají, odkud jsme, kam jedeme a proč a nezakrývají radost, že s nimi ten chutný čajík srkáme na rohu špinavé, prašné ulice.


Z přímořského městečka se vydáváme na dlouhou cestu ničeho a nikoho, jen odbočky kamsi k ropným vrtům. Do cílové destinace se dostáváme za tmy. Odstrčený ráj, první civilizace na sever 390 km, na východ 450 km, na západ 50 km a to libyjské hranice, za kterými opět písek a na jih jen a jen písečné moře v libyjské poušti. Vítají nás tajemné, lehkým světlem osvícené, prašné uličky městečka Siwa v oáze Siwa. Asi proto nás tato oáza tolik okouzlila mystikou a pohodou, kterou na nás dýchla hned při příjezdu.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Mystický ráj vedle faraónů

Proplétáme se úzkými prašnými uličkami mezi staveními postavenými z palmových kmenů, listí a uplácaného bahna a soli nebo bahenních cihel, vyhýbáme se paličatým oslům s povozy, kteří si právě teď umanuli, že si dají pauzu uprostřed cesty. Netrvá dlouho a silnice nás svede do samotného srdce městečka, na náměstí, nad kterým se tyčí zbytky pevnosti Shali Ghali, vystavěné ve 13. století. Procházíme se po městečku a užíváme si neuvěřitelnou atmosféru a klid. Egypťané, správně vlastně Siwané v dlouhých převážně bílích galabíích posedávají před svými obchůdky či jen na kobercích na okraji chodníku a s šálečkem silného slazeného čaje v ruce si povídají. Jen muži, jak je v arabských státech zvykem, ženy na veřejnosti čas netráví. První osídlení Siwy sahá do 10. století před Kristem a to obyvateli západní a severní Afriky – Maroka, Alžírska, Tuniska atd. Na počátku 19. století byla tato oáza oficiálně přidána k Egyptu, ovšem obyvatelé se stále necítí a nepovažují za Egypťany. Jsou to prostě Siwané, jak sami říkají. Dnes v Siwa, arabsky Wahat Siwah, původní název Sekht-am (palmová země), žije okolo 23 tisíc lidí vesměs původem ze západu, mluví svou řečí Berber – amizigh.

Na rohu postávají osli s povozy i bez, uličkami se proplétají domorodci na kolech, pěšky, na oslech i v autech, z grilu před malou čajovnou se line vůně grilovaného masa. Tuto pohodovou mystiku podtrhuje lehké pouliční světlo. Prozatím vše nasvědčuje tomu, že několik stovek kilometrů nezáživné cesty stálo za to. Den byl dlouhý a tak se vydáváme hledat nocleh. Nacházíme. Na okraji městečka, na jedné cestě vedoucí kamsi mezi plantáže, kde nevidíme ani světélko, ukotvíme a uleháme ke spánku plni očekávání, co přinese následující den.


Ráno jako obvykle zjišťujeme, kdeže jsme to vlastně zaparkovali. Je to dobré – na cestě, kolem jen plantáže s datlovými palmami, olivovníky, cukrovou třtinou i jinými zeleninovými produkty. Místní se tu živí právě zemědělstvím, pěstují datle a olivy a ti zručnější vyrábějí košíky, koberečky a jiné výrobky z palmového listí. Touláme se ulicemi, nezapomínáme se podívat ani na velkou solnou pánev a solné jezero, jehož vodu odčerpávají pro zavlažování plantáží. V Siwě a okolí se také nachází spousty přírodních pramenů, René zkouší jeden nejznámějších – vlažná Kleopatřina lázeň. Na ostrově Fatnas v malé kavárničce se seznamujeme s Ahmedem a jeho kamarádem Helalem, kteří nás lákají na večerní piknik na okraji solného jezera s chutnou egyptskou večeří, čajem a domácky vyrobenou pálenkou z datlí nazývanou Arake. Na velkém koberci si u plápolajícího ohně pochutnáváme na večeři, kterou nám připravila Ahmedovo manželka, a povídáme o Egyptě a Evropě.

Pro další noci si nacházíme krásné romantické místo na kempování, kde nás nikdo neruší, kdesi na počátku písečného moře s téměř 20m dunami. Ještě pár dní se poflakujeme po oáze, poznáváme zdejší kulturu a řádíme v dunách, což je super zábava nejen pro naše auto, ale i pro nás, avšak jen do té doby, než se kola zaryjí hluboko do měkkého písku. Pak začíná dobrodružství a přichází na řadu různé náčiní k vyprošťování. A to je využito hned několikrát. Čas utíká a my se musíme pohnout kupředu.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Oázy lybijské pouště

Pod dohledem průvodce, který je tu povinný, se vydáváme na 450 km dlouhou opravdu zábavnou cestu, chvilku si to mastíme rozbitou asfaltkou, a pak zase plaveme v hlubším písku do další oázy Bahariya. Po celodenním cestování nakonec dorážíme do městečka, hned po usednutí k večeři v jedné děsné restauraci se na nás sesypávají tzv. plonkaři (otravní človíčci, kteří vám nabízejí jakékoliv služby a neznají slovo ne), díky nim do sebe házíme podivnou večeři bez chuti a zápachu a radši pokračujeme v cestě směr Černá a Bílá poušť. Černá poušť neboli Black Desert je zajímavá, člověk si připadá jako na měsíční krajině. Mezi černým kamením, pravděpodobně s prvky železa (aspoň tomu nasvědčuje zvuk při poklepání a krom černé také barva rzi), vykukuje oranžový písek, celá poušť tedy není černočerná, jak by si každý představoval, možná je sopečného původu, neboť i kopce mají tvar sopky. Přes měsíční krajinu se dostáváme do krajiny sněhobílé. Do Bílé pouště – Sahara el Beyda neboli White Desert.


Proslulé křídové „houby“ jsou vytvořeny písečnými bouřemi a větrnou erozí, základem je tzv. Lime stone či chalk rock (vápenec). Pozvolna projíždíme krajinou a připadáme si jako skřítci či trpaslíci mezi obry, neboť obrovské bílé houby a zaoblené balvany dosahují mnohem větších velikostí, než jsme sami. Opět ticho, nikde ani živáčka. Veškeré obyvatelstvo je situováno v okolí vodních nádrží, oáz a Nilu, nehostinné, ve dne horké a v noci chladné oblasti jsou liduprázdné. Vydáváme se směr oáza Dakhla, oáza s největším počtem přírodních pramenů (cca 600) o teplotě v průměru 43 stupně, datlových, arašídových polí, islámskými památkami.

Je libo sladký čaj či silnou kávu?

Pár dnů zůstáváme relaxovat v několika z nich. Při procházce hlavním městem Mut, poznáváme pár skvělých Egypťanů, s kterými trávíme pár večerů u ohně uprostřed města, popíjíme silný egyptský čaj, pojídáme v ohni upečený sladký brambor „patatis“ a rukama, nohama si povídáme, o čemkoliv se dá. Nejblíže nám je Nasser, ušmudlaný, naboso běhající asi 37letý zručný řezbář nábytku a sošek a malíř. Dakhla je velice zajímavá, i co se týče památek a historických objektů.


Poslední den si jedeme prohlédnout starou islámskou vesnici El Qasr se staveními vystavěnými na římských ruinách, jejichž dřevěné překlady s úryvky Koránu se datují již k 10. století, mešitou s 21m vysokou třípatrovou věží z bahenních cihel, včetně tzv. Madras, (mix vysoké školy a univerzity zaměřené především na Islám a právo, hlavní hala sloužila jako posluchárna i modlitební místnost). V okolí je také hrnčířská továrna, starý mlýn na obilí, spousty zřícenin starých staveb různého významu a velmi zajímavá hrobka Muzawaka ve „stolové“ hoře. Hlavní hrobky Petorisise a Sadosirise s pěknými malbami na stěnách jsou bohužel pro veřejnost uzavřené. Hrobky byly objeveny v roce 1972. Celkově hrobky nejsou nijak luxusně vystavěné, nejsou ani zdobené, mumie však jsou ve velmi dobrém stavu. Loučíme se s naším průvodcem.

Nakonec oázy, v pravém slova smyslu, opouštíme a směřujeme ke kamenitému poloostrovu pěstitelů „poppy“ – Sinai.