administrator Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.
Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…
Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikovatelného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.
První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.
Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.
Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.
Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.
Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.
Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).
Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.
Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!
Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.
Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…
Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikovatelného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.
První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.
Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.
Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.
Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.
Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.
Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).
Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.
Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!
