Dobré víno dozrává časem a stejně tak i některé vzpomínky

0
284

Mně se vzpomínky spojily se snem, který mne vrátil do Malé Asie, do Efesu a já se pokusím onen sen či snění zachytit. Dříve ale musím věnovat několik řádek úvaze, která předcházela.

Při pohledu na více či méně zachovalé zříceniny antických měst si těžko představujeme, jak vyhlížela tato města v dobách svého rozkvětu. Je možné rekonstruovat jednotlivé budovy či chrámy, případně nakreslit jejich někdejší podobu. Nelze ale oživit ulice, chrámy a města v někdejší živé podobě.

Na mnoha místech obdivujeme sloupy s ozdobnými hlavicemi, reliéfy, více či méně zachovalé sochy a zbytky průčelí chrámů, mozaiky s geometrickými ornamenty ale i s květy, zvířaty nebo výjevy ze života bohů či s medailony s portréty vládců. To vše nám dokresluje představu o umění někdejších tvůrců. O jejich schopnostech pracovat s kamenem a míti k disposici omezené technické pomůcky.

Pohled na to co zůstalo z někdejších staveb nás nutí k zamyšlení, jak se dokázali vypořádat s urbanistickým řešením. Chrám nebo budova senátu nemohla stát kdekoli, na bezvýznamném místě ve městě. Nesměla být narušena harmonie celku. To vše je ale již finále, na jehož realizaci se podíleli mnozí ti, na které zapomínáme. Prostí kameníci, pod jejichž rukama tato díla vznikala. Stovky, tisíce kameníků, sochařů, kteří se museli nejdříve učit zacházet s kamenem, kladivem a dlátem, než jim bylo svěřeno vytesat reliéf, ozdobnou hlavici sloupu nebo dokonce postavy ve štítě chrámu.

V každém městě museli žít tito umělci, kteří byli schopni uskutečňovat představy a plány antických architektů a stavitelů, v jejichž hlavách se zrodily stavby i tak mimořádné, že již ve starověku byly zařazeny mezi sedm divů světa. Maják na ostrově Faros, Feidiova socha Dia v Olympii, či chrám bohyně Artemis v Efesu a další (Pyramidy v Cize, vysuté zahrady v Babyloně, mausoleum v Halikarnasu a kolos na ostrově Rhodu).

Chrám v Jidymě byl jedním z míst, které vyvolávalo úvahy. Zde se nalézají asi nejmohutnější sloupy velkolepého, původně Apollónova chrámu, budovaného 300 let a nikdy nedokončeného, přesto ohromujícího svými rozměry.

Z těchto úvah se zrodil můj sen a snění.

Jsme v dávném Efesu, v jeho přístavu kotví flotila lodí na kterých přivezli zboží z Peloponésu a řeckých přístavů a nový náklad se připravuje pro cestu zpět.

Svažitou cestou, dlážděnou mramorovými deskami kráčí zvolna mlž v bílé tóze. Statná postava středních let. Je teplý, slunečný den a muž nespěchá. Je sváteční den, nepracuje se a muž míjí skupinky lidí zabraných do hovoru a tu a tam se pozdraví s kolemjdoucími. Nevyhledává společnost, těší se ze samoty. Cesta je lemována sochami na vysokých podstavcích. Sochy mužů, vládců a těch, kteří se zasloužili o rozkvět obce či umění. Na čelních stěnách podstavců jsou pěčlivě vytesané nápisy o tom, čím se postava zvěčněná do bílého mramoru zasloužila a získala čest státi zde mezi nesmrtelnými. Muž se občas zastaví a pročítá nápisy.

On sám patří mezi představitele obce, ale této pocty, zařadit se mezi tyto mramorové nesmrtelné, se nedočká. Přispěl sice nemalou měrou k výstavbě města i Artemidina chrámu, zasedá v senátu města, je ale jen bohatý obchodník a majitel lodí. To mu ale nebrání, aby se neradoval ze soch, výstavných budov a průčelí chrámů. Má rád krásné věci, jeho dům je vyzdoben sochami, alabastrovými vázami a stěny domu barevnými freskami. V jeho soukromé lázni je podlaha z barevné mozaiky s květy, ptáky a motýly.

Muž pokračuje zvolna směrem, kterým se pohybuje většina mužů i žen, svátečně oděných. Všichni směřují k velkému divadlu, zvědavi na nové, dramatické dílo Sofoklovo. Mnoho se o něm předem mluvilo, hledají se v něm narážky na stav v senátě. Muž jde pomaleji než ostatní. Vchází do chrámu, aby se poklonil před sochou Artemidy, potěšil se pohledem na desítky mramorových sloupů. Umí ocenit výsledek úsilí více než jednoho sta let, po kterou byl chrám budován.

Při odchodu se nikdy nezapomene zastavit a pohledět zpět, nahoru na štít, na mramorové býky na rozích a především na obrovské sousoší Artemidy s lukem a jelenem uprostřed družiny nymf. Toto je místo, které ve městě, mimo svůj dům, nejvíce miluje. Vrcholné dílo umělce, zarámované do jasně modré oblohy. Je to i jeho útočiště, přepadne-li jej stesk po domově, který před lety opustil a vydal se na východ. Stal se zde úspěšným obchodníkem, zbohatl a zapustil kořeny. Naštěstí netuší, jak krutý osud očekává jeho milovaný chrám ze zlé, lidské ruky.

Je ale čas pokračovat v cestě, muž sice má v divadle své místo, vyhrazené pro představitele města, přesto nechce přijíti pozdě a nepozdravit se ještě před začátkem představení s přáteli. S nimi později zajde do domu některého z nich. Popíjí společně několik pohárů dobrého, syrenského vína a pohovoří o hře, o narážkách a chtě nechtě stočí řeč na věci veřejné. Jako dík za pohoštění, jak je dobrým zvykem, pochválí umělecká díla zdobící dům hostitele.

Při světle pochodní se rozejdou do svých domovů s pocitem naplněného dne. Cestou věnuje náš muž několik pohledů sochám, na kterých se odrazil barevný odlesk světla z pochodní. Končí pro něj sváteční den a dají-li bohové, kterým nezapomněl odlít několik kapek vína z poháru, doplují jeho lodě bez nehody do mateřské země, jeho obchodní přátelé převezmou cenné náklady a postarají se, aby lodě přivezly vše, co je zde žádané. Obec i bohové opět dostanou svůj díl a město bude stále krásnější – pro potěchu očí i duše.

Dne 23. října 1996

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno