Zdeněk Hübner Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.
Šouráme se mlčky kolem informačních tabulí v perštině, které jsou nám srozumitelné asi tak jako elamské a babylonské nápisy na zbytcích zdí všude kolem. Kdysi rušné centrum největší říše starověku dnes takřka zeje prázdnotou, a tak nerušeně stoupáme po archeology upraveném monumentálním schodišti do síně sta sloupů, kde se před panovníky achajmenovské dynastie všichni vrhali tváří k zemi. Odtud tedy vyjeli Dáreios a pak i Xerxés v čele svých vojsk do známých řecko – perských válek, zde v jejich harémech se odehrávalo drama židovské dívky Ester zachycené na stránkách bible, tady se konečně oženil Alexandr Makedonský, který však za svého triumfálního tažení proměnil tuto pevnost plnou lesku a krásy v šedý kamenolom. Jen s notnou dávkou fantazie tak spatříte alespoň jen část z velkolepého dějinného filmu, který se tu odehrál, ale i ten střípek pak stojí za to vidět.
Před jednou z mohutných pobořených bran mi ochotně pózují dva snědí sympatičtí Peršané – jak se později ukázalo, veteráni devítileté války s Irákem. Oslovují nás perfektní angličtinou a svorně varují před pokusy vyfotit si některou z kolemjdoucích do černého čádoru zahalených žen. A protože od nich slyšíme pozvání k prostřenému stolu – to je v Orientu i dnes vyjádřením úcty a velkého přátelství – neváháme a spolu s Husajnem a Šafrázem odjíždíme do blízkého městečka Marv Dašt.
Vůz brzdí na Šáhid Sadoughi Street u řady výstavných vilek, jejichž bílá barva září v zeleni stejně jako všude na Středním východě. V prosvětlené obývací místnosti bez nábytku a křesel si na pestrých kobercích děláme vleže pohodlí a Husajn běží pro velký hrnec s místní verzí rizota. „Tak jen do toho, než se vrátí paní a zničí nás,“ chechtá se, k míse plné ovoce přidá čerstvě nakrájený meloun a s úsměvem upřesňuje: „Ovšemže mám jen jednu ženu. Mnohoženství je už finančně značně náročné, a tak jsou dnes dvě manželky u nás vzácností.“
Paní přichází brzy. Je velice krásná a asi by se divila známému bestselleru „Bez dcerky neodejdu“, který se dopustil některých polopravd včetně snadno ověřitelných výmyslů. Jeho líčení připomíná situaci v Saudské Arábii nebo ve fundamentalisticky ovládaném Afghánistánu, ale i v případě Íránu je pomluvou a křivým obviněním společnosti, jejíž odlišný pohled na svět nám naprosto nedává právo kritiky nebo vyvyšování se. Tím spíš ne, že díky vysoké úrovni zdejších mezilidských a partnerských vztahů tu oproti Evropě mají např. nesrovnatelně nižší rozvodovost, minimální výskyt onemocnění AIDS a třeba biblické přikázání lásky k rodičům je takovou samozřejmostí, že institucí typu našich domovů důchodců tu není třeba.
Ze svého soukromí se vynořuje Husajn a k našemu údivu svírá v rukou samopal s plným zásobníkem. „Ten mi vláda nechala, však jsem s ním ve válce dostal hezkých pár Iráčanů#“ Spolu se Šafrézem strávil dlouhých šest let v Saddámově zajetí, ve vedrech subtropů o sklence vody denně. Loví v albumu, až nám na fotce ze zajateckého tábora ukazuje vyhublého mladíka ve žlutém mundůru…
„Ne, vůbec nejsem zbožný ani muslim, neběhám každý pátek do mešity jako tady Šafráz,“ směje se. „Ale tvrdím, že Chomejní byl velký muž. Něco bylo před revolucí horší, něco lepší, ale tak už to chodí,“ uzavírá svou řeč i velkou knihu fotografií někdejšího náboženského vůdce.
Když jsme jim naposledy mávali z minibusu, ukázalí si oba pomalu na srdce. To gesto v Orientu znamená, že vzpomínku na vás budou dlouho opatrovat ve svém srdci.
