Do Země čistých 6

0
154

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Rozeklané skalnaté vrchy patří ke Kurdistánu stejně neodmyslitelně jako vojenské kontroly, které nás zastavují čím dál častěji. Kurdské vesničky z hlíny a kamení jsou rozsety všude kolem, ale muže v nich neuvidíme – třímají zbraně v horách kolem v houževnatém odporu proti turecké moci. Vyhýbáme se tankům, sem tam zpozorujeme i obrněný transportér. Fotografovat se nevyplácí, a tak při prohlídkách třídíme prospekty ještě z Istanbulu. Když jsem nalistoval obrázek byzantské mozaiky Svaté rodiny, jedna ze zahalených žen ho náhle s upřímnou islámskou zbožností vroucně políbila. „Ísa, Mirjam,“ šeptala s posvátnou bázní a hned svému malému potomkovi začala vypravovat. Bude o hlavních postavách křesťanství vědět víc než leckterý jeho evropský vrstevník.

Jako další připomínka biblických časů se na náhorní plošině brzy začíná rýsovat majestátný Ararat. Se svým ledovcovým čepcem na nás vyhaslý vulkán shlíží z výšky nesrovnatelné s kteroukoliv horou Evropy a svým chladem dýchá na vše kolem. Škoda, že nemůžeme vidět arménský Jerevan skrytý za ním, stejně tak se vyhneme i blízké enklávě Ázerbajdžánu. Jen několik okamžiků nás ale dělí od dlouho očekávané hranice s Íránem, kde bychom se podle našich představ měli setkat s jedním z nejfanatičtějších režimů světa. Jde z toho hrůza, ale Uzbek zatím nad našimi obavami nechápavě kroutí hlavou. Brzdíme.

Přísná velká tvář ajatolláha Chomejního shlíží zachmuřeně v tmavém lidmi přeplněném průchodu na protější stěnu, kde se pro změnu zase mračí turecký Atatürk. Tady na nejvýchodnější výspě NATO jsme svědky mlčenlivého dialogu obou tvrdých mužů, z nichž každý propůjčil své charisma boji za odlišné ideály: první za islámský stát, druhý za jeho potlačení. Jeden se postavil do čela toho, co druhý usiloval zničit.

Dojem z temných místností a špatně osvětlených hal umocňuje zástup žen, nyní už bez vyjímky skrytých pod černými závoji čádoru. Vyhýbáme se celým rodinám ležícím na kobercích nebo špinavé zemi a po formalitách se řadíme do jedné z dlouhých nehýbajících se front. Ubíhají hodiny. Kontrola je důkladná, ale korektní, přesně podle předpisů, a tak ani malý tuhý líh a sušené polévky na dně batohu neunikají pozornosti. „What is it? Dugs? To určitě, vézt sem alkohol a drogy je asi stejně dobrý nápad jako přibalit si na čtení Satanské verše. Petrovi dochází, jak odvážně tu musí působit jeho igelitová reklamní taška s dámou ve večerní toaletě, ale už je pozdě. Další celník zase nalistoval v jednom z mých průvodců fotografii dívky z tureckého nočního klubu a dlouho si ji prohlížel i se záběry z pánských lázní. Sorry víme dobře, že v Iránu považujete za pohoršující chodit i jen v tričku a kraťasech.

Neschopnost západních turistů přizpůsobit se zdejším zvyklostem vedla k drastickému omezení turistického ruchu, tak nadějně rozběhnutého po skončení války s Irákem a po Chomejního smrti v roce 1989. I naše opomenutí mohlo znamenat vyhazov a konec expedice. Naštěstí ale bylo oběma evropským hříšníkům odpuštěno a cesta do tajuplné země byla i pro ně volná.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno