Zdeněk Hübner „Až do Amritsaru se monzumu nemusíme bát“. Ták tahle věta zaslechnutá ještě doma se nám po týdnech připomněla znovu ve chvíli, kdy nad metropoli indické části Pandžábu rychle mohutněla temná mračna. Rikšáci šlápli do pedálů, motorizovaní na plyn a my dva si bezděčně uvědomili, že neviditelná hranice suchých a vlhkých tropů je už za námi. V příštích okamžicích jsme už mizeli pod střechu do ulice otevřené čajovny a vzápětí pochopi1i, že před vlnami rozráženými spěchajícími automobily a buvolími potahy se nezachráníme ani tam.
„Monzum“je slovo arabského původu a znamená prostě „sezónu“. Už na počátku června totiž pravidelně zasahuje pobřeží Káraly (jz. Indie) a v příštích dnech a týdnech zasahuje tento vítr přinášející blahodárnou vláhu Indického oceánu i další oblasti subkontinentu. Svými dešti ho bičuje až do poloviny září a přestože i v této periodě přijdou ke slovu chvíle sucha, jen málokdy klesá vlhkost vzduchu pod 90%. Vlhké parno sráží sice teploty někdy až na třicítku, ale od hlavy až k patě jste nyní propocení už za několik minut a nedýchá se vám o mnoho líp než předtím.
Pod proudem vody zmizela nejdřív vozovka, rychle po ní i chodníky a za chvíli se jedním velkým řečištěm stalo celé 600tisícové město. Necelou hodinu trvající liják však nikoho kromě motorizovaných příliš nezaskočil děcka brodící se špinavou a teplou vodou berou novou situaci vděčně jako příležitost k vodním hrám, ostatní se brodí po kolena ve vodě, ženy smáčejí sárí. Jen posvátné krávy zmizely spolu s odpadky ve kterých se ještě před chvílí s důstojným klidem přehrabovaly.
Jen s váháním se noříme do kalných vod také a naoko se zlobíme na nedostatky zdejší kanalizace a nad tropickým podnebím jako takovým. Kolemjdoucí živě gestikulují, odpovídají a se širokým úsměvem nás nejednou berou přátelsky kolem ramen. Jazyková bariéra není vůbec překážkou a znovu je nám dáno zažít, jak jsme na každém kroku obklopeni množstvím opravdových a pozorných přátel, pro které – stejně jako pro celou Indii – je monzum opravdovým požehnáním. Jako pravověrným sikhům jim na pravé ruce nechybí kovový náramek a na tváři strniště vousů – Amritsar je prý „nejfousatější“ město na světě.
S davem brodících se poutníků u Gándhího brány přidáváme do průvodu směřujícímu k proslulému Zlatému chrámu. Na jeho posvátné půdě je každý poutník jakéhokoliv vyznání upřímně vítán a pečováno je o něho tři dny a tří noci, samozřejmě zdarma. Šlechetné nabídky nemůžeme nevyužít, ale ještě před tím přijímáme pozvání jednoho našeho vrstevníka a kolegy domů na čaj. Voda neopadla ani navečer, bereme si tedy rikšu a se soumrakem se už pomalu blížíme bludištěm zatopených uliček ke chrámovému okrsku.
