Koncový vodní labyrint nízkých chodeb se ukazuje stále komplikovanější. Přesto, že jeskyni průběžně zaměřujeme, z naší 5-ti členné skupiny není nikdo, kdo by stoprocentně poznal prozkoumaný podzemní systém celý. Po týdnu expediční práce jsme se do syta nabažili překrásných rozměrných chodeb v růžovém křemenci. Do nízkých zvodnělých puklin se teď nikomu moc nechce. Nejmladší Lukáš si srdnatě lehá do 8°C teplé, červenohnědé vody a pokračuje desítky metrů plazením. Jeho nadšené volání: „Jde to dál!“ provází celou letošní expedici. Pomaleji za ním pečlivě odvíjí nit topofilu Braňo, hlavní měřič výpravy.
Fotodokumentační skupina vylézá pozdě v noci. Vítr přehlušuje rachot benzinových vařičů. Jako každou noc se vyjasňuje. Měsíc je dnes v úplňku. Svítí tak silně, že v mracích nad guayánskou savanou pozorujeme noční duhu.
Po půlnoci se konečně vrací i měřičská dvojka. Radost z očí jím září víc, než zkomírající světlo karbidek. Na naše otázky co našli, odpovídá Braňo hádankou: „Jedna jeskyně skončila, druhá se zvětšila.“ Krystalové oči se spojily s Mischel. Objevili jsme jednu z nejdelších horizontálních křemencových jeskyní světa!
Vchod do Mišel našel Lukáš hned druhý den po našem příchodu na Roraimu. Na konci slepého údolí kilometr od vstupu do Krystalových očí měl jako jediný štěstí, protáhl se škvírou mezi skalními bloky. Jeskyně měla po zaměření necelý kilometr. Další pokračování uzavíral nebezpečný a dlouhý zával. Z obrovských zaklíněných bloků dul silný a chladný průvan. Bylo jasné, že jeskyně musí jít dál. Další postup nám však z této strany připadal riskantní. Vždyť nepočítám-li brazilskou skupinu turistů bloumající dnes kdesi na opačné straně tepuy, nejbližší civilizace je vzdálena 2 dny pěšky. Jakýkoliv i malý úraz by mohl být vážný problém. Ranní slunce prohřívající náš El Hotel (několik metrů hluboký převis) naznačuje, že by snad mohlo být dnes lepší počasí. „Hotelů“ je na Roraimě několik. Všechny jsou situovány nedaleko jediné výstupové cesty. Ten náš, El Hotel Guacharo je nejvysunutější, největší a také nejkrásnější. Vešlo by se sem i deset stanů. Za deště stéká ze střechy převisu voda, která zavlažuje pestrou zahrádku endemických rostlin. Ta lahodí oku a odděluje domácí prostředí suchého tábora od černé pustiny deštné pouště, jak je někdy povrch tepuy nazýván. Dřív než bivak provoní čerstvá káva setkáváme se svými slovenskými kamarády. Narozdíl od nás sem necestovali přes revolucí a hlavně benzínovou krizí zasažený Caracas, ale výlet si zpestřili návštěvou několika národních parků v Brazílii. Naplánované setkání klaplo téměř na minuty. Počasí náš hlavní vůdce – velí rychle na povrchovku, než začne zase pršet. Skáčeme přes tisíce kaluží, miliony modrých zrcátek, 10 kilometrů po délce stolové hory, ke třem největším místním atrakcím. První je El Foso – Jáma nebo spíš studna. Malý potůček na konci slepého údolí se propadá do 6 metrů hluboké propasti. Na dně je krásné čisté jezero krvavě zbarvené vody. K jezeru na dně propasti lze dojít boční chodbou. Malebný krasový útvar jsme zběžně zdokumentovali. Další zajímavost leží jen pár set metrů od El Fosa. Je to na bílo nalíčený hraniční kámen, tzv. Punto Triple. Roraima je pro Venezuelu jakýmsi Třístoličníkem. Ve velmi atraktivním prostředí věží skalního města se tu sbíhají hranice tří států: Venezuely, Brazílie a Guayany. Guayanské území na Roraimě však Venezuela neuznává a uvádí je jako Zónu reklamación.
Roraimu pro svět první objevil r. 1838 Robert Schomburgk. Němec a geograf, vyslaný anglickým dvorem (Royal Geographical Society) Na vrcholové plató Roraimy se však podařilo vystoupit až v r. 1884 Sr. Everardu Im Thurn a Harry Perkinsovi. Jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doila k napsání populárního románu Ztracený svět.
Místem, které turisté nejvíce vyhledávají je bezesporu Údolí krystalů. Překrásné, až několik metrů veliké drúzy křišťálových krystalů se táhnou v zhruba osmimetrovém pásu, v délce 50-ti metrů. Mezi nádhernými čistými krystaly rostou červené masožravé drosery, rostliny podobné našim šumavským rosnatkám. Údolí krystalů jsou na Roraimě dvě. Snadno dostupné jižní a zachovalejší vzdálené severní. Tato základní informace nám při prvním výletu na stolovku chyběla. Hledali jsme tehdy údolí blízko El Hotelů ale špatným směrem. Růžová sotva znatelná pěšina nás zavedla do zvláštního amfiteátru. Potůček mizel v mělkém jezírku, jehož břehy byly porostlé vějíři „sary“. Sara je taurepánský název pro endemickou rostlinu Stegolepis guyanensis. Její mladé výhonky jsou jedlé. Za syrova chutná podobně jako pórek. Na vrcholových platech stolových hor je velmi hojná. V kosmicky vyhlížejícím zákoutí nám tehdy bleskla hlavou jediná myšlenka. Kam teče voda dál? Musí tam být jeskyně! Fyzikální jev trumfoval geologickou poučku, že v křemencích jeskyně nevznikají. Hradba obrovských skalních bloků a nízkých bonetií za jezírkem ukrývala černý nenápadný otvor. Vzpomínám si jak Zolo vytáhl z batohu dvě čelovky se slovy: „Ideme“ Zprvu nízká chodba se stále zvětšovala, míjeli jsme „stovky“ odboček. Baterky slábly. Někde před námi šuměl vodopád. V mohutném dómu s rudě zbarveným hlubokým jezerem jsme si uvědomili naši nicotnost a zároveň obrovský význam objevu. Oba jsme zkušení jeskyňáři a tuto vlastnost jsme dali najevo tím, že jsme se obrátili k východu. Cestou zpátky nalézáme v hladkém skalnatém dně dva vykrojené otvory, které vypadají jako oči. Zabořil jsem ruku až po loket do chladné červenavé vody a vytáhl hrst čistých, průhledných do leskla vyhlazených křišťálových kuliček.
Tak byly objeveny Krystalové oči, 2. nejdelší (2003), horizontální jeskyně v křemencích na světě. Účastníci expedice: Z. Ágh, M. Audy, M. Griflík, E. Kapucian, M. Majerčák, B. Šmída, L. Vlček
