Na teheránském centrálním autobusovém terminálu nám z dálky běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne už stačili naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „diblik, diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného zavazadlového prostoru. Překvapuje nás vysoký standard služeb, třeba úroveň autobusu Volvo made in Iran. Nadstandardní je i rychlost, jakou se autobus pohybuje. Urazit 520 km za pět hodin by nebylo špatné ani na západoevropské dálnici. Jelikož v poušti je místa dost, při budování dálnice si zdejší stavitelé dopřáli menší luxus. Protisměrné pruhy dálnice se kvůli nežádoucímu oslňování reflektory v nočním provozu vinou kilometry od sebe. Jedeme na jih vstříc někdejšímu sídlu králů a údajně nejkrásnějšímu městu země – Isfahánu.
Jako na perském bazaru
V Isfahánu, perle bývalé Perské říše, přímo tepe historie. Bohatá muzea, originální mešity, přeplněné bazary i typické a slavné mosty. Máme příležitost nahlédnout pod ruce výrobcům tradičních koberců, když se synem majitele kobercové továrničky absolvujeme důkladnou kobercovou exkurzi. Výroba kvalitního ručního koberce je dost náročná a někdy trvá celý rok. Obchůzka bazaru nás pak vede do dílny s ručním potiskem látek. Napadlo nás jeden ubrus koupit a poslat domů. Člověk si může vybrat mezi dvěma druhy potištěných textilií, jedny údajně s přírodními barvami za plnou cenu, druhé s „chemickými“ barvami za třetinu. Začínáme smlouvat a projevujeme zájem o oba druhy. Po chvíli je nám jasné, že v barvách žádný rozdíl neexistuje a je to jen finta obchodníka. V klidu tedy volíme ubrus s „chemickými“ barvami. To prodávajícího naštve a začne ten levnější ubrus kritizovat, což naši hypotézu jen potvrzuje. Ale když se na něčem jednou s Peršanem dohodnete, tak to platí. Ubrus nám tedy, byť s notnou nevolí, prodá. Nesplnění slibu je ztrátou tváře. Na stranu druhou, dokud se obchod neuzavře, nemá lišácké chování žádné hranice. Nakupování je tady adrenalin a navíc užitečná zkušenost.
Na návštěvě v íránské rodině
Hlavní bojový úkol v Isfahánu je ale stanoven jasně: prodloužit víza. Dostáváme pět dní navíc. Zdá se to sice málo, ale oproti pěti dnům, které jsme získali v Praze je to 100% navýšení. Tento úspěch se podaří hlavně díky postarší ženě, která nám pomáhá vyplnit formuláře. Společně se synem si tu na úřadě vyřizují nějaké dokumenty ohledně svého pobytu. Ani oni tu tedy nejsou doma, protože během irácko-íránské války, při níž tato rodina ztratila otce, nuceně odešli ze země. Autem nás pak zavezou k centru, kde by měly být levné ubytovny, tzv. mosaferchanés. Opravdu tu jsou, ale žádná z nich nemá povolení k ubytování cizinců. Mehin a její syn Araš se po krátké poradě dohodnou a zvou nás k sobě domů, do jedné z řadovek na isfahánském předměstí. V domácnosti tu žije Mehin s pěti dětmi (12 – 25 let), dvě z nich živí rodinu. Mají prostorný, i když prostý byt. V obýváku je jediným kusem nábytku podstavec pod televizi, jinak všude na zemi leží perské koberce, kterým se říká po tomto městu, tzv. isfahány. Atmosféra je doma poklidná a velmi vřelá. V pět hodin hostitelé opatrně upozorňují, že pro ně nastává čas modliteb a na chvíli odcházejí. Po výborné večeři (kuře „à la Írán“ s tradičním nekvašeným chlebem) a filmu o jakémsi pouštním zbojníkovi jdou děti spát. Nám přináší paní domu šálek čaje a na chvíli si s námi ještě sedá. Ač si nemůžeme kvůli jazykové bariéře nic říct, sedíme společně delší čas a je nám spolu dobře. Starostlivost hostitelů podtrhuje snídaně, kterou nám nejstarší dcera Šahrezád přináší až k posteli, tedy ke spacáku na koberci. Šádor ani burku doma většina Iráčanek nenosí, a tak můžeme opětovat její jemný úsměv. Po rozloučení nás Araš veze na hlavní autobusové nádraží, odkud pokračujeme dále na východ.
Právě tento zážitek nám opět potvrzuje pravdu, kterou jsme na naší cestě kolem světa poznali: „Ať už Evropan, Asiat nebo Afričan – křesťan, muslim nebo hinduista – diplomat, obchodník, rolník, nebo bezdomovec. V každé kultuře, profesi i náboženství žije spousta lidí, kteří usilují o dobro.“
O autorech, jejich cestě kolem světa a knize
Bratři Diblíkové urazili od Silvestra 2000 do Vánoc 2001 60 000 kilometrů a procestovali 17 států z Asie, Oceánie a Severní a Střední Ameriky. Mezi nejzajímavější zážitky patřila návštěva Pákistánu a Íránu, nebo pobyt na území USA během 11. září 2001.
Karel „po cestě“ dostudoval ekonomii a pracuje v investičním rozvoji výrobní firmy. Honza je advokátem v Praze a specializuje se na práva duševního vlastnictví. Petr byl „na cestě“ gymnazistou. Následně vystudoval ekonomii a poté se pustil ještě do teologie.
Nejzajímavější zážitky ze svého ročního putování popisují bratři ve své knize Tři bratři v cizích světech, která vyšla v únoru 2013. Představují čtenářům jednotlivé země a také reflektují své zkušenosti z rozmanitých kultur s tím, co mohou dnes a denně prožívat doma Česku. Více informací naleznete na tribratri.cz.
