Martin Lejsal Svatba. Nejkrásnější den v životě dvou lidí. Do daleka znějící klaksony oznamující radost zamilovaného páru, okouzlující nevěsta zářící štěstím v kruhu nejbližších, chvějící se láskyplná „ano“, zlatem přislíbená věrnost a první manželský polibek prosycený něhou vzájemného odevzdání.
Svatba. Taková, jakou ji známe. Téměř vždy stejná. Téměř vždy vzrušující. Téměř vždy zasahující srdce kolemstojících. Možnost zdáli zahlédnout štěstí druhých, alespoň na chvíli znevšední naše vlastní životy.
Procházím uličkami starého Plovdivu, spalující žár poledního slunce zpomaluje mé kroky na minimum a tak vnímám typickou bulharskou architekturu do všech detailů. S obdivem prohlížím ručně malované ikony pouličních malířů a jsem vděčný za každý kout plný osvěžujícího stínu. Obklopen podmanivými tóny lidových písní unikajících z otevřených mehan, nechávám se unášet tímto romantickým prostorem jakoby z jiného času a víc srdcem, než očima, naslouchám starodávným kostelům, stromům a lidem.
Opojen krásou přicházím ke starým schodům stoupajícím pod korunami stromů ke krásně zdobené bráně. Památek už bylo dnes tolik, že klidné místo k odpočinku by v tuto chvíli bylo více než vítané. Za branou tuším vysněnou oázu a tak nutím své nohy pokračovat v chůzi směrem vzhůru. Zanedlouho se ocitám v jiném světě. Před turisty dobře schovaný mne svými bělostnými kameny vítá malý, arménský kostel. Na chvíli usedám na kamenné lavici před vstupem do jeho posvátného prostoru a vnímám pouze koncert cikád.
Nakonec vstupuji a jsem nemile překvapen. Starší žena za vstupními dveřmi mne upozorňuje, že z důvodu svatby, která zde za tři hodiny proběhne je zavřeno. Ale pokud prý mám zájem, mohu se na arménskou svatbu přijít podívat. Počáteční mírné zklamání vystřídala radost. Svateb jsem už viděl hodně a nejen u nás v Čechách, ale arménský svatební obřad ještě neznám.
Chvíli se motám okolo kostela a přemýšlím, jak strávím příští tři hodiny, ale nakonec mé kroky směřují do jedné maličké mehany a dopisuji deník.
V půl šesté odpoledne už ale nedočkavě stojím opět u kostela a vybírám si místo, odkud budu svatbu fotit. Jsem značně nervózní, protože jak se zdá, mezi okolní zástavbou ukrytý kostelík, není turisty téměř vůbec navštěvovaný a je velmi pravděpodobné, že tu kromě svatebních hostů budu pouze já.
Z mého zamyšlení mne vytrhuje sonáta svatebního troubení, která i když zatím v dálce, přesto oznamuje blížící se slavnostní kolonu. Nikde nikdo, pouze já, malý český človíček v oranžových krátkých kalhotách s batohem na zádech a důstojně vypadající arménský kněz, připravený požehnat mladému páru.
Už jsou tu! Velký Lincoln ladně přistál dole pod dlouhým schodištěm a z jeho útrob vyskakuje ženich v krátké košili a pomáhá vystoupit nevěstě. Tak nějak podvědomě se mi vybavují slova jedné písně:“…čistá víc než růže, bělejší než sníh, kdo krásnější být může, její půvab mít..“.
V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.
Ještě než stačili dojít k posvátnému světlu, oznamující Kristovu přítomnost, zastavil je kněz uprostřed chrámové lodi. Na dotaz, zda přistupují ke svatebnímu obřadu zcela dobrovolně, oba odpovídají téměř jednohlasně ano. Za zpěvu arménských modliteb jim oběma drží nad hlavou kříž. V tu chvíli přichází jeden z nejkrásnějších okamžiků. Oba snoubenci na pokyn kněze sklánějí k sobě své hlavy tak, že se vzájemně dotýkají. Nevěsta přitom zvedá své krásné hnědé oči ke svému milému a věnuje mu zamilovaný úsměv. On, celý rozechvělý bere její ruce do svých a něžně je tiskne. V tomto postoji, čelem k sobě a dotknuti hlavami, si slibují věrnost a lásku na celý život. Pak ženich nevěstě navléká zlatý prsten a oba se políbí. K mému překvapení nevěsta ženichovi prsten nedává. Jen doufám, že očekávanou věrností není vázána pouze ona. Pravděpodobně je to jen jeden z arménských zvyků.
Po obřadu všichni vychází před kostel, nechybí barevná rýže a šťastné úsměvy. Neustále cítím pohledy všech přítomných, jakési napětí visí ve vzduchu, ale protože všichni již odchází k autům, doufám že nebudu osočen ze špehování.
A víte jak to nakonec dopadlo? Těsně před usednutím do limuzíny ženich se svým svědkem přišel ke mně a začali se vyptávat kdo jsem, jak jsem se tam dostal a zdali vím, že to byla arménská svatba. Vyjádřili mi svoji radost, že jsem tam byl a mohl spolu s nimi sdílet jejich štěstí. Byl jsem z toho tak nervózní a překvapený, že jsem místo přání mnohého štěstí s nevěstou, popřál ženichovi šťastný nový rok. Ale z jejich reakcí jsem usoudil, že byli oba natolik zasaženi atmosférou okamžiku, že mé přeřeknutí ani nezaregistrovali.
V ruce jsem držel bonboniéru, když se v odjíždějící limuzíně stáhlo kouřové okénko, ze kterého se vyklonila usměvavá nevěsta a zamávala mi na rozloučenou. Stál jsem tam jako přikovaný, neschopen pohybu. Nohy sice byly v pořádku, ale srdce přetékalo emocemi. Daleko od domova, sám na cestě, jsem se stal součástí něčeho natolik osobního a soukromého, že veškeré mé smutky a stesk se rázem ztratily a zůstal jen pocit sounáležitosti s několika lidmi. Ještě před hodinou jsme si byli naprosto cizí, ale nyní nás spojil mystický okamžik společného prožitku.
Už je nikdy neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu. Občas se přistihnu při myšlence, jak jim to asi spolu klape, zda si stále rozumí a jsou šťastni.
A snad právě pro tyto zážitky, ty krátké, ale nezapomenutelné chvíle stojí za to cestovat. Někde v srdci víte, že všude jsme jedna rodina a ani rozdílné zvyklosti a kultura nemohou být překážkou cítit vzájemnou blízkost. Už to není ten Armén, Čech, nebo Bulhar, je to člověk. A v tento okamžik ten nejbližší, který Vám je dán.
Už jsem dávno doma, ale stále se nemohu zbavit malé nostalgie z toho, jak lehce se na cestě navazují přátelství. Uprostřed velkoměsta, mezi lidmi stejného jazyka je někdy člověk více sám, než tisíce kilometrů na kteroukoliv světovou stranu. Tak snad zase někdy příště, kdekoliv, zjistím, že jsem i tam docela snadno doma.
