Milan Kylar Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.
Příprava na závod většinou začíná slovy „času dost”. V tom okamžiku se většinou naskytne nějaký problém, nebo série menších problémů. Zazvoní telefon, klíče se přestěhovali neznámo kam, tkanička v botě se naučila nový uzel&
Po letmém pohledu na hodinky sportovec pronese větu „to se stihne” a tím začíná další část závodu – běh na 100, 400, nebo i 1500 m, prostě tam kam někdo umístil nádraží. Tento člověk taky při běhu dostane spoustu nepublikovatelných jmen. Na trati se objevují další překážky – červená na semaforech, obzvláště hravý pes, nové výkopy a zákopy, tkanička protestující proti narychlo vyrobenému uzlu&
Finiš je většinou předčasně ohlášen větou „stihl jsem to” nedaleko nádraží. Ještě je potřeba koupit jízdenku! Pokladní vám nerozumí, nemůže zrovna najít stanici kam chcete jet, nebo se v tiskárně se zasekl papír& Konečně jste vlastníkem platné jízdenky! V okamžiku nádechu pro vítězný křik se čekárnou rozlehne „ehm, hmm, trr, vlak 750 bude na příjezdu ehmm, eee 15 minut opožděn”&
