A taková byla naše cesta. Koupání jsme si ale přece jen užili

Nastal den D. Dneska započne naše dlouhá a nesmírně dobrodružná cesta, na kterou jsme se tak dlouho připravovali. Vyrážíme směr Černá Hora. Autem, jak jinak. Přestože nejde o bůhvíjakou dálku, rozhodli jsme se pro tu delší, avšak horší cestu. Ostatně tak, jako v jedné známé české komedii. Na poslední chvíli kontrolujeme občanky i pasy, dostatek vody a hotovost. Zdá se, že všechno máme a tak vyrážíme. Cesta bude dlouhá, odměnou nám ale budou krásné a téměř liduprázdné pláže, stejně jako nedotknutelná černohorská příroda.

Tankodrom jménem D1

Naše cesta začíná na oblíbené „déjedničce“, která svou povrchovou úpravou připomíná tankodrom. Kdyby se tady přeci jen někomu chtělo spát, nemá sebemenší šanci zabrat. Zastavujeme kousek před Brnem a dopřáváme si nezdravou snídani v jednom z rychlých občerstvení. Přeci jen potřebujeme na cestu nabrat dostatek energie. Tak kde jinde, než právě tady? Naše cesta směřuje ke slovenským hranicím a dál směr Bratislava. Rozhodli jsme se směřovat do cíle přes Maďarsko z jednoho prostého důvodu. Mýtné tady není tak vysoké, jako například v oblíbeném Rakousku, přes které k moři lidé nejčastěji míří. Měli jsme strach z názvů maďarských měst a vesniček a taky jazykové bariéry, což se v průběhu cesty ukázalo jako zcela oprávněné. Zamotali jsme se totiž nedaleko města Szombathely a několik hodin bloudili v kruhu. Navigace zkrátka zklamala, což jsme jí ale neměli za zlé. Měli jsme být zkrátka lépe připravení.

Szombathely všude, kam se podíváš

Našimi styčnými body bylo kromě Szombathel, Csorna, Körmend a poté Čakovec a Varaždin. Ani jsme se nenadáli a už jsme projížděli chorvatskými hranicemi. Udělali jsme si povinnou přestávku, natankovali a směřovali na Zadar a Split. Projeli jsme kouskem Bosny a Hercegoviny a pak se vrátili zpět na chorvatskou dálnici. V praxi jsme si mohli vyzkoušet systém mýtného, který je tady dosti povedený. Jednoduše si vyzvednete papírek, ten u sjezdu nebo další brány odevzdáte, a zaplatíte za použití dálnice. Jak jednoduché, že?

Cítili jsme, že cíl je na dosah. Bohužel osud tomu chtěl a vše se nečekaně zkomplikovalo. Nejmladšího člena našeho vozu postihla zákeřná střevní viróza. Původně jsme si mysleli, že něco špatného snědl, bohužel příznaky byly neúprosné. Došlo tak k neplánovaným přestávkám, které jsme trávili střídavě na benzinových pumpách a při krajnici. Nedalo se svítit, do cíle jsme prostě museli dojet. A když nebylo kam zastavit, muselo pomoci okénko. Když jsme přistavovali na černohorských hranicích, jeden z celníků shodou okolností právě konzumoval sendvič. Když viděl náš automobil „ozdobený“ zbytky obsahu žaludku, polknul naprázdno a rukou ukazoval, ať se co nejdřív ztratíme. K nějaké prohlídce automobilu anebo kontrole dokladů vůbec nedošlo. Prostě tradiční jižanský přístup a shoda náhod.

Vše zlé je k něčemu dobré

Naše cesta končila v místě zvaném jako Boka Kotorská, která si získala jméno podle města Kotor. Největší přírodní záliv na jihu Černé Hory se dělí ještě na čtyři menší zálivy. Abychom ušetřili dlouhé hodiny jízdy, nechali jsme převézt trajektem. Pak už jsme si to šinuli směr Budva a naše dovolená mohla konečně začít v plné parádě. A to i přes prvotní komplikace, na které zcela jistě jen tak nezapomeneme. Po nějaké době se jim ale upřímně smějeme.