Vítejte v Suomi

Do Suomi, jak Finové říkají své zemi, přilétáme z Norska a ihned
z letiště se vydáváme na první prohlídku Helsinek. Hlavní město
Finska leží na břehu Baltského moře a žije v něm na šestsettisíc
obyvatel.

Olympijský stadion

Široká dálnice nás po krátké jízdě přivádí do centra města a
poté se po ulici Helsingegatan dostáváme k Olympijskému stadionu.
Nejprve procházíme parkem kolem sochy legendárního finského běžce Paavo
Nurmiho a poté se před námi objeví ochozy stadionu a jeho bělostná
štíhlá věž. Vcházíme do sportovního stánku, ve kterém se konaly
olympijské hry v roce 1952 a vyjíždíme na vrchol věže.

Vystupujeme z výtahu, ještě zdoláváme několik desítek schodů a
poté se již ocitáme na vyhlídkové terase, ze které se otevírá velkolepý
pohled na Helsinky. Z výšky sedmdesátdva metrů vidíme velkou část
města, které se rozkládá na plochém poloostrově. Kam až dohlédneme není
žádný kopec, jen rovina zastavěná domy a zalitá sluncem, které svítí
z téměř bezmračné oblohy. Jak můžeme ze svého stanoviště vidět,
Helsinky nemají žádnou výraznou dominantu. Nad nevysokou městskou zástavbu
vystupuje jen několik věží a komínů. Pochvíli sjíždíme zpátky dolů,
procházíme chodbou a usazujeme se v kotli hlediště, které tvoří
přes třicet řad dřevěných lavic, navozujících atmosféru padesátých
let. Prohlížíme si stadion a zejména pak atletický ovál, který byl mimo
jiné i svědkem několika triumfů našich sportovců. Nejprve zde
získali Dana a Emil Zátopkovi čtyři zlaté olympijské medaile a poté
v roce 1983 Jarmila Kratochvílová další dvě zlaté, na
mistrovství světa v lehké atletice.

Sibeliův památník

Opouštíme místo, které přineslo našim barvám tolik úspěchů a
přemísťujeme se do nedalekého Sibeliova parku. Procházíme mezi vzrostlými
borovicemi a zakrátko se ocitáme u skály, na níž je umístěn památník
věnovaný slavnému finskému skladateli, po němž je park pojmenován.
Pomník sestává z busty a z monumentální plastiky, jenž je
tvořena mnoha desítkami ocelových trubek, které se blyští ve slunečních
paprscích. Usedáme na chvíli na skálu pod abstraktním uměleckým dílem a
pozorujeme park a přilehlý mořský záliv. Sledujeme návštěvníky parku
korzující po cestičkách a také barevné veslice, brázdící hladinu
zátoky zčeřenou větrem. Čerstvý vánek vanoucí od moře se rovněž
prohání trubkami památníku a vyluzuje přitom zvuk, ne nepodobný hře na
píšťalu, který nás provází při odchodu z parku.

Skalní chrám

K další pamětihodnosti Helsinek nás veze tramvaj. Po nedlouhé
jízdě vystupujeme ze zeleného vozu a mírně stoupající ulicí se
blížíme ke skále z růžové žuly, která stojí uprostřed obytné
čtvrti. Stojíme u betonového portálu, klenoucího se nad tmavou chodbou
vedoucí do nitra skály a nic nenasvědčuje tomu, že se uvnitř nachází
skalní kostel. Přesto, že je ještě před otevírací hodinou, postává
již před chrámem skupina turistů. Pochvíli se otevírají skleněné dveře
a my vstupujeme do moderního svatostánku, který byl vystřílen
v žulovém masivu. Interiér chrámu je velice strohý. Před řadami
lavic je umístěn improvizovaný oltář a svícny, což je spolu
s varhanami a koncertním křídlem jediné vybavení. Okružní obvodová
stěna je tvořena nahrubo opracovanou skálou, na níž jsou místy navrstveny
balvany, tak aby měl celý obvod stejnou výšku. Kruhový prostor je pak
překryt kopulí smontovanou z prefabrikovaných žeber a
z měděných panelů. Díky tomuto uspořádání má kostel výbornou
akustiku a je proto také využíván jako koncertní sál. Také nyní se
klenutým prostorem nesou tóny vycházející z koncertního křídla. Na
nástroj hraje mladý pianista, který zatím co obhlížíme svatostánek,
začal se svojí produkcí. Usedáme do lavice a nasloucháme hudbě. Nežli se
však stačíme zaposlouchat do krásných tónů, chrám se zcela zaplní
turisty, kteří dělají takový hluk, že je rázem po koncertě. Zvedáme se
tedy a vystoupáme na balkon, ze kterého ještě chvíli pozorujeme unikátní
stavbu. Poté již opouštíme architektonické dílo, patřící mezi
nejvýznamnější pozoruhodnosti města.

Okolí Hlavního nádraží

Přicházíme na zastávku, ke které se právě blíží tramvaj. Dveře se
otevírají a my nastupujeme do moderní soupravy. Nyní oceňujeme přednost
Helsinki Card, kterou jsme si předem zakoupili, takže teď nemusíme před
každou jízdou shánět automat na jízdenky. Tramvaj projíždí po jedné
z páteřních ulic Helsinek směrem do centra a posléze zastavuje na
místě zvaném Lasipalatsi, kde vystupujeme. Procházíme mezi honosnými
budovami až na Elielovo náměstí, jemuž dominuje Hlavní nádraží,
postavené ve stylu národního romantismu. Stojíme před monumentální
stavbou s proskleným průčelím a se čtyřicetosm metrů vysokou věží
s hodinami a nemůžeme si vzpomenout, zda jsme někdy viděli druhou,
stejně půvabnou nádražní budovu. Nedaleko vchodu stojí dva muži a hrají
na housle, muzikanty pak hlasitým zpěvem doprovází žena se šátkem na
hlavě. Míjíme krabici s několika mincemi, která leží na chodníku
před skupinkou, pocházející zjevně z jihovýchodní Evropy a
vcházíme širokým vchodem na nádraží. Kráčíme prostornou halou
v níž vládne pořádek a čistota a přicházíme k peronům,
které jsou ozdobeny okrasnými rostlinami, rostoucími ve velkých
květináčích. Procházíme nádražím a bočním vchodem se vracíme zpátky
na náměstí. Všude kolem nás je ruch a shon, neboť se zde kromě nádraží
nachází ještě autobusový terminál a stanoviště taxíků. Uprostřed
tohoto mumraje stojí secesní budova s poutačem, který budí naší
pozornost. Nad vchodem totiž svítí veliký nápis VLTAVA, označující
českou restauraci. Náš dnešní program je již vyčerpán a tak se shodujeme
na tom, že vyzkoušíme, jak umí ve Finsku čepovat české pivo. Vstupujeme
do restaurace a rázem si připadáme jako v Čechách. Nad hlavami nám
visí tabule s nápisem KUNDERA, což je označení salonku,
nacházejícího se v prvním patře. Také další prostory restaurace
mají česká jména. Z jídelního lístku ležícího na pultě, se na
nás culí Švejk a v dlouhé řadě lahví, vyrovnaných ve vitrínách za
pultem, rozpoznáváme produkty českých likérek. Nejutěšenější pohled je
však pro fandy českého piva na výčepní stojany, čnící z barového
pultu. Na kulatých jmenovkách čteme názvy nejznámějších českých piv,
včetně Prazdroje, Kozla a Krušovic. Natěšeni pohledem na známé značky se
usazujeme na stoličky a jako správní patrioti si objednáváme plzeňské
pivo. Po chladivém občerstvení odcházíme z útulného lokálu a
objektivně musíme uznat, že v této malé české oáze v centru
Helsinek, umějí ošetřovat a čepovat pivo stejně dobře, jako
u nás.