Tirana

    0
    130
    Albánie, Tirana, nákupní centrum Ring

    Během pobytu na Jadranském pobřeží využíváme toho, že hlavní město
    Albánie leží jen nedaleko pobřeží a vydáváme se na výlet do
    metropole.

    Cesta autobusem

    Naše cesta začíná na autobusové zastávce v dračské hotelové
    zóně. Pochvíli se objevuje autobus a zastavuje na zastávce. Nastupujeme
    spolu s několika místními obyvateli do vozu a ten vyjíždí. Po
    nedlouhé jízdě přijíždíme na autobusové nádraží v Durrësu a
    vystupujeme. Procházíme mezi řadami různě velkých vozů, od mikrobusů pro
    několik cestujících až po veliké autobusy, které pojmou několik desítek
    pasažérů. Všechna vozidla mají za předním sklem tabulku s názvem
    města, kam směřují. Zakrátko nalézáme autobus s nápisem Tirana a
    nastupujeme do něj. Spoje nemají žádný jízdní řád. Řidič čeká až
    se vozidlo dostatečně zaplní a poté se vydá na cestu. I my čekáme ve
    voze na několik dalších cestujících. Poté řidič zavírá dveře a
    vyjíždí. Na poslední chvíli nastupuje také mladý muž, který jak se
    záhy ukáže, je průvodčí. Mladík si šroubovákem otevírá dveře na WC,
    které mu slouží jako šatna a úschovna jízdenek. Poté již obchází
    cestující a vybírá jízdné. Mezitím řidič několikrát zastavuje
    v ulicích města a nabírá další cestující. Systém těchto zastávek
    jsme nepochopili, neboť místa kde autobus zastavuje, nejsou nijak označena.
    Zakrátko již opouštíme Durrës a směřujeme po první albánské dálnici
    k hlavnímu městu. Řidič párkrát během jízdy, nedbaje na čilý
    provoz, zastavuje na okraji dálnice a nechá vystoupit cestující, kteří zde
    mají konečnou. Ti pak přelézají přes svodidla a odcházejí. Po zhruba
    třiceti kilometrech jízdy přijíždíme na okraj Tirany, kde dálnice
    končí. Poté jedeme ještě asi dva kilometry směrem do centra, až na
    náměstí Karl Topia. Zde, před velkým kruhovým objezdem, zastavuje autobus
    u chodníku. Řidič zavolá finiš a všichni, včetně nás, opouští
    vozidlo.

    Procházka po Tiraně


    Naše prohlídka hlavního města Albánie, v němž žije kolem
    třičtvrtě miliónu obyvatel, začíná návštěvou moderního nákupního
    střediska Tirana Ring. Procházíme podél jeho proskleného průčelí a
    vstupujeme dovnitř. V několika patrech centra se nachází množství
    obchodů, které nabízí vesměs různé luxusní zboží. Po prohlídce
    nákupního centra se vydáváme po ulici Durrësit směrem do centra města.
    Cestou se zastavujeme v cestovní kanceláři a poté v knihkupectví
    a ptáme se na orientační plán města. V obou případech však
    obcházíme s nepořízenou. Ulice Durrësit je tvořena nevysokými,
    dobře udržovanými domy, v jejichž přízemí jsou většinou obchody a
    kanceláře. Ulicí projíždí množství pěkných aut, ale také různé
    tříkolky, jaké jsme již viděli v hotelové zóně na pobřeží. Po
    obou stranách ulice vedou široké chodníky, na nichž rostou řady stromů,
    které poskytují příjemný stín. Postupně se blížíme k centru,
    ulice se nyní rozšiřuje a přechází do náměstí Paris. Zde jsou domy již
    vícepatrové a mají velkoměstský ráz. Také se zde nachází řada bank,
    restaurací a módních obchodů.

    Centrum Tirany

    Ještě překonáváme rušnou křižovatku a ocitáme se v samotném
    centru města, na Skanderbegově náměstí, do něhož se paprskovitě
    sbíhají ulice z okrajových částí města. Toto náměstí má jméno
    po národním hrdinovi Skanderbegovi, který v patnáctém století bojoval
    proti Osmanské říši a jehož jezdecká socha stojí na travnaté ploše
    uprostřed náměstí. Nyní procházíme podél severní strany náměstí a
    míjíme budovu Národního historického muzea, jejíž průčelí je ozdobeno
    monumentální figurální mozaikou, evokující v nás vzpomínku na díla
    z dob reálného socialismu. V sousedství pak stojí strohá
    výšková budova hotelu International. Přicházíme k severovýchodnímu
    rohu náměstí a před sebou máme impozantní budovu Národního divadla a
    opery, před níž na stožáru vlaje albánská vlajka. Nad budovami
    stojícími mezi hotelem a operou, vystupují na horizontu vrcholy horského
    masivu Dajtit, obklopujícího východní část města. Nejvyšší vrch tohoto
    pohoří dosahuje výšky 1611 metrů. Po několika schodech stoupáme do
    podloubí před divadlem a vcházíme do informačního centra, které je zde
    umístěno. Ptáme se pracovnice, oblečené do slušivého kostýmku, zda by
    neměla mapku města. Mladá žena přitaká, z poličky vyndává
    složenou mapu a podává nám jí. K našemu překvapení na nás žena za
    plánek žádá dvě eura. Necháváme si ještě do mapy zakreslit
    nejvýznamnější památky a opouštíme kancelář.


    Z vyvýšeného podloubí před divadlem máme pěkný výhled na
    některé z pamětihodností, vyznačených na plánku. Na již zmíněnou
    jezdeckou sochou a na ortodoxní katedrálu Vzkříšení Krista, jejíž kopule
    se blyští ve slunečních paprscích. Mezi těmito historickými objekty se
    pak tyčí betonový skelet rozestavěné výstřední výškové budovy.
    Opouštíme stinné podloubí a přes rušnou ulici Luigj Gurakuqi,
    přicházíme k mešitě Et‘Hem Bey. Tento svatostánek s barevně
    vyzdobenými obvodovými zdmi a s vysokým minaretem, je zhruba dvěstě
    let starý a je považován za jednu z nejkrásnějších mešit
    v zemi. Míjíme hlouček turistů u vchodu do mešity a míříme
    k nedaleké věži Clock Tower. Tato třicetpět metrů vysoká věž
    s hodinami, byla dokončena v roce 1820 a stala se symbolem
    města. Na dlouhou dobu pak patřila k nejvyšším stavbám
    v Tiraně. Dnes se tato ikona krčí pod osmdesátpět metrů vysokou
    výškovou budovou TID Tower, stojící jen pár desítek metrů odtud. Je
    časné odpoledne, ulice města jsou rozpálené sluncem a tak hledáme místo,
    kde bychom se mohli před slunečními paprsky na chvíli schovat. Usedáme do
    malé kavárny umístěné ve stínu stromů v sousedství věže a
    dopřáváme si chladný drink. Po příjemném osvěžení pokračujeme
    v prohlídce. Nejprve procházíme kolem historické radnice, poté se
    proplétáme mezi budovami několika ministerstev a posléze přicházíme do
    parku Murat Toptani. Zde, ve stínu vysokých stromů, sedí u řady
    malířských stojanů mladí výtvarníci a malují na plátna upevněná na
    stojanech. Chvíli sledujeme tuto zajímavou podívanou a poté kolem budovy
    Národní galerie míříme k nedalekému nábřeží. Pochvíli již
    stojíme u betonového koryta, kterým protéká říčka Lanes. Její voda
    je však silně znečištěna a svojí šedozelenou barvou připomíná spíše
    stoku, nežli vodní tok. Překonáváme most vedoucí přes řečiště a
    staneme před další pamětihodností.


    Před námi stojí nevzhledná betonová pyramida, pomalovaná sprejery. Toto
    betonové monstrum zde bylo postaveno v osmdesátých letech minulého
    století, jako mauzoleum pro bývalého albánského vůdce, Envera Hodžu. Po
    revoluci ze začátku devadesátých let minulého století, přestala tato
    stavba sloužit původnímu účelu a postupně zpustla. Od zchátralého
    monumentu se přemísťujeme podél nábřeží k Tabak Bridge. Pochvíli
    již stojíme u kamenného mostu z osmnáctého století, který
    jedním velkým a dvěma menšími oblouky překlenuje říčku Lanes.
    Současná podoba dva a půl metru širokého, takzvaného Tabákového mostu,
    pochází z roku 1990, kdy byla toto památka z osmanských dob,
    kompletně obnovena. Od malebného mostku se podél toku říčky vydáváme
    zpět. Zakrátko přicházíme k parku Rinia, v němž stojí Taiwan
    Center. Je to architektonicky zajímavá stavba, s restauracemi, bary a
    s kasinem, zasazená do zeleně parku a obklopená nápaditými kašnami.
    U tohoto, místními obyvateli oblíbeného centra zábavy, naše
    procházka po Tiraně končí. Během naší krátké prohlídky jsme alespoň
    částečně poznali hlavní město Albánie, této nevelké země
    s necelými třemi miliony obyvatel, z nichž se více nežli polovina
    hlásí k islámu. Země, jenž je členem Severoatlantické aliance a
    která usiluje o vstup do Evropské unie.