Během pobytu na Jadranském pobřeží využíváme toho, že hlavní město
Albánie leží jen nedaleko pobřeží a vydáváme se na výlet do
metropole.
Cesta autobusem
Naše cesta začíná na autobusové zastávce v dračské hotelové
zóně. Pochvíli se objevuje autobus a zastavuje na zastávce. Nastupujeme
spolu s několika místními obyvateli do vozu a ten vyjíždí. Po
nedlouhé jízdě přijíždíme na autobusové nádraží v Durrësu a
vystupujeme. Procházíme mezi řadami různě velkých vozů, od mikrobusů pro
několik cestujících až po veliké autobusy, které pojmou několik desítek
pasažérů. Všechna vozidla mají za předním sklem tabulku s názvem
města, kam směřují. Zakrátko nalézáme autobus s nápisem Tirana a
nastupujeme do něj. Spoje nemají žádný jízdní řád. Řidič čeká až
se vozidlo dostatečně zaplní a poté se vydá na cestu. I my čekáme ve
voze na několik dalších cestujících. Poté řidič zavírá dveře a
vyjíždí. Na poslední chvíli nastupuje také mladý muž, který jak se
záhy ukáže, je průvodčí. Mladík si šroubovákem otevírá dveře na WC,
které mu slouží jako šatna a úschovna jízdenek. Poté již obchází
cestující a vybírá jízdné. Mezitím řidič několikrát zastavuje
v ulicích města a nabírá další cestující. Systém těchto zastávek
jsme nepochopili, neboť místa kde autobus zastavuje, nejsou nijak označena.
Zakrátko již opouštíme Durrës a směřujeme po první albánské dálnici
k hlavnímu městu. Řidič párkrát během jízdy, nedbaje na čilý
provoz, zastavuje na okraji dálnice a nechá vystoupit cestující, kteří zde
mají konečnou. Ti pak přelézají přes svodidla a odcházejí. Po zhruba
třiceti kilometrech jízdy přijíždíme na okraj Tirany, kde dálnice
končí. Poté jedeme ještě asi dva kilometry směrem do centra, až na
náměstí Karl Topia. Zde, před velkým kruhovým objezdem, zastavuje autobus
u chodníku. Řidič zavolá finiš a všichni, včetně nás, opouští
vozidlo.
Procházka po Tiraně
Naše prohlídka hlavního města Albánie, v němž žije kolem
třičtvrtě miliónu obyvatel, začíná návštěvou moderního nákupního
střediska Tirana Ring. Procházíme podél jeho proskleného průčelí a
vstupujeme dovnitř. V několika patrech centra se nachází množství
obchodů, které nabízí vesměs různé luxusní zboží. Po prohlídce
nákupního centra se vydáváme po ulici Durrësit směrem do centra města.
Cestou se zastavujeme v cestovní kanceláři a poté v knihkupectví
a ptáme se na orientační plán města. V obou případech však
obcházíme s nepořízenou. Ulice Durrësit je tvořena nevysokými,
dobře udržovanými domy, v jejichž přízemí jsou většinou obchody a
kanceláře. Ulicí projíždí množství pěkných aut, ale také různé
tříkolky, jaké jsme již viděli v hotelové zóně na pobřeží. Po
obou stranách ulice vedou široké chodníky, na nichž rostou řady stromů,
které poskytují příjemný stín. Postupně se blížíme k centru,
ulice se nyní rozšiřuje a přechází do náměstí Paris. Zde jsou domy již
vícepatrové a mají velkoměstský ráz. Také se zde nachází řada bank,
restaurací a módních obchodů.
Centrum Tirany
Ještě překonáváme rušnou křižovatku a ocitáme se v samotném
centru města, na Skanderbegově náměstí, do něhož se paprskovitě
sbíhají ulice z okrajových částí města. Toto náměstí má jméno
po národním hrdinovi Skanderbegovi, který v patnáctém století bojoval
proti Osmanské říši a jehož jezdecká socha stojí na travnaté ploše
uprostřed náměstí. Nyní procházíme podél severní strany náměstí a
míjíme budovu Národního historického muzea, jejíž průčelí je ozdobeno
monumentální figurální mozaikou, evokující v nás vzpomínku na díla
z dob reálného socialismu. V sousedství pak stojí strohá
výšková budova hotelu International. Přicházíme k severovýchodnímu
rohu náměstí a před sebou máme impozantní budovu Národního divadla a
opery, před níž na stožáru vlaje albánská vlajka. Nad budovami
stojícími mezi hotelem a operou, vystupují na horizontu vrcholy horského
masivu Dajtit, obklopujícího východní část města. Nejvyšší vrch tohoto
pohoří dosahuje výšky 1611 metrů. Po několika schodech stoupáme do
podloubí před divadlem a vcházíme do informačního centra, které je zde
umístěno. Ptáme se pracovnice, oblečené do slušivého kostýmku, zda by
neměla mapku města. Mladá žena přitaká, z poličky vyndává
složenou mapu a podává nám jí. K našemu překvapení na nás žena za
plánek žádá dvě eura. Necháváme si ještě do mapy zakreslit
nejvýznamnější památky a opouštíme kancelář.
Z vyvýšeného podloubí před divadlem máme pěkný výhled na
některé z pamětihodností, vyznačených na plánku. Na již zmíněnou
jezdeckou sochou a na ortodoxní katedrálu Vzkříšení Krista, jejíž kopule
se blyští ve slunečních paprscích. Mezi těmito historickými objekty se
pak tyčí betonový skelet rozestavěné výstřední výškové budovy.
Opouštíme stinné podloubí a přes rušnou ulici Luigj Gurakuqi,
přicházíme k mešitě Et‘Hem Bey. Tento svatostánek s barevně
vyzdobenými obvodovými zdmi a s vysokým minaretem, je zhruba dvěstě
let starý a je považován za jednu z nejkrásnějších mešit
v zemi. Míjíme hlouček turistů u vchodu do mešity a míříme
k nedaleké věži Clock Tower. Tato třicetpět metrů vysoká věž
s hodinami, byla dokončena v roce 1820 a stala se symbolem
města. Na dlouhou dobu pak patřila k nejvyšším stavbám
v Tiraně. Dnes se tato ikona krčí pod osmdesátpět metrů vysokou
výškovou budovou TID Tower, stojící jen pár desítek metrů odtud. Je
časné odpoledne, ulice města jsou rozpálené sluncem a tak hledáme místo,
kde bychom se mohli před slunečními paprsky na chvíli schovat. Usedáme do
malé kavárny umístěné ve stínu stromů v sousedství věže a
dopřáváme si chladný drink. Po příjemném osvěžení pokračujeme
v prohlídce. Nejprve procházíme kolem historické radnice, poté se
proplétáme mezi budovami několika ministerstev a posléze přicházíme do
parku Murat Toptani. Zde, ve stínu vysokých stromů, sedí u řady
malířských stojanů mladí výtvarníci a malují na plátna upevněná na
stojanech. Chvíli sledujeme tuto zajímavou podívanou a poté kolem budovy
Národní galerie míříme k nedalekému nábřeží. Pochvíli již
stojíme u betonového koryta, kterým protéká říčka Lanes. Její voda
je však silně znečištěna a svojí šedozelenou barvou připomíná spíše
stoku, nežli vodní tok. Překonáváme most vedoucí přes řečiště a
staneme před další pamětihodností.
Před námi stojí nevzhledná betonová pyramida, pomalovaná sprejery. Toto
betonové monstrum zde bylo postaveno v osmdesátých letech minulého
století, jako mauzoleum pro bývalého albánského vůdce, Envera Hodžu. Po
revoluci ze začátku devadesátých let minulého století, přestala tato
stavba sloužit původnímu účelu a postupně zpustla. Od zchátralého
monumentu se přemísťujeme podél nábřeží k Tabak Bridge. Pochvíli
již stojíme u kamenného mostu z osmnáctého století, který
jedním velkým a dvěma menšími oblouky překlenuje říčku Lanes.
Současná podoba dva a půl metru širokého, takzvaného Tabákového mostu,
pochází z roku 1990, kdy byla toto památka z osmanských dob,
kompletně obnovena. Od malebného mostku se podél toku říčky vydáváme
zpět. Zakrátko přicházíme k parku Rinia, v němž stojí Taiwan
Center. Je to architektonicky zajímavá stavba, s restauracemi, bary a
s kasinem, zasazená do zeleně parku a obklopená nápaditými kašnami.
U tohoto, místními obyvateli oblíbeného centra zábavy, naše
procházka po Tiraně končí. Během naší krátké prohlídky jsme alespoň
částečně poznali hlavní město Albánie, této nevelké země
s necelými třemi miliony obyvatel, z nichž se více nežli polovina
hlásí k islámu. Země, jenž je členem Severoatlantické aliance a
která usiluje o vstup do Evropské unie.
