Taškent

    0
    241
    Uzbekistán, Taškent, Památník statečnosti

    Do Taškentu, metropole Uzbekistánu, přilétáme z kazašského města
    Almaty. Z letiště Južnyj se vydáváme autobusem do centra, abychom
    podnikli procházku po městě, ve kterém žije zhruba dva a čtvrt milionu
    obyvatel.

    Náměstí


    Začínáme u Památníku statečnosti, postaveného na paměť obětí
    katastrofálního zemětřesení, které Taškent postihlo v roce 1966.
    Během otřesů tehdy zahynulo přes třitisíce lidí a zhruba polovina města
    byla srovnána se zemí. V Taškentu, který byl poté za široké
    mezinárodní pomoci obnoven, je proto jen velmi málo historických budov.
    Součástí památníku je také kostka z černé žuly, která je
    rozpolcena prasklinou. Tvůrce pomníku na něm kromě data, zaznamenal také
    čas, kdy zemětřesení udeřilo. Od pomníku se kolem monumentální
    koncertní síně Turkistan, přemísťujeme do parku Ankhor. Procházíme
    cestičkami bezvadně udržovaného parku a míříme k Památníku
    padlých ve druhé světové válce, u něhož hoří věčný oheň.
    Součástí památníku jsou otevřené pavilony s řadami překrásně
    vyřezávaných dřevěných sloupů. V kolonádách jsou umístěny
    veliké desky, kterými lze listovat jako v knize a které obsahují
    abecedně seřazený seznam jmen válečných obětí. Nyní postupujeme dál
    svěžím zeleným parkem na náměstí Nezávislosti. Procházíme kolem
    kolonády z bílého mramoru a dále k Památníku nezávislosti,
    tvořeného žulovým obeliskem, sochou matky s dítětem a zeměkoulí.
    Poté kolem výstavných budov Senátu a ministerstva financí přicházíme
    k bulváru Sharof Rashidov, který překonáváme podchodem, z něhož
    se vstupuje do stanice metra.

    Výstava


    Ve stínu vrostlých stromů pokračujeme v procházce a míjíme
    galerii, Romanovský palác a komplex budov ministerstva vnitra. Všechny ulice
    a parky, kterými procházíme, jsou upravené a čisté. Posléze kolem
    několika barů a restaurací, z nichž jedna se jmenuje Czech Pub,
    přicházíme na pěší zónu Sayilgoh. Stanoviště zde mají pouliční
    rychlomalíři portrétů a svoje díla zde předvádí řada dalších
    umělců. Chvíli pozorujeme jednoho z portrétistů při práci a poté
    kolem řady obrazů, vystavených podél chodníku, pokračujeme dál. Mezi
    korzujícími lidmi se proplétá žena s mikrofonem, doprovázená
    kameramanem. Reportérka co chvíli zastavuje někoho z kolemjdoucích a
    pořizuje s ním krátký rozhovor. Podle loga na kameře, patří tato
    dvojice k místní televizi. Pochvíli přicházíme k dlouhé řadě
    stánků, umístěných na okraji parku Brodvey. Z velikého poutače se
    dovídáme, že se zde koná celostátní výstava uměleckých řemesel. Jen co
    se protlačíme kolem hloučku tanečníků v lidových krojích, ocitáme
    se mezi stánky, které jsou obklopeny lidmi. Někteří jen obhlíží
    vystavené zboží, jiní nakupují. V nabízeném sortimentu převažuje
    keramika, textil, bižuterie, výšivky, výrobky uměleckého kováře, nebo
    rozličné drobné dárky. Mě nejvíce zajímá stánek, ve kterém jsou
    vystaveny ručně tkané šátky. Z bohaté nabídky si nakonec vybírám
    jeden kousek a ptám se na cenu. Pak přichází nezbytné smlouvání a nakonec
    dojde na placení. Jelikož nemám místní měnu sum, nabízím prodavačce
    eura. Ta je bez problémů přijímá a tak pochvíli odcházím od stánku se
    šátkem z jemné tkaniny, který je lehounký jako pírko. Postupně
    míjíme další stánky, až přijdeme na konec parku. Poté podchodem
    překonáváme další bulvár a ocitáme se na náměstí Amira Timura. Kolem
    jezdecké sochy tohoto středověkého vládce se dostáváme na východní
    okraj náměstí, kde stojí majestátná budova hotelu Uzbekistán. Využívám
    toho, že se v hotelu nachází směnárna a směňuji si eura na uzbeckou
    měnu sum. Od přepážky pak odcházím s pořádným štosem bankovek,
    neboť v době naší návštěvy, platil v přepočtu kurz dvě
    koruny osmdesát haléřů za tisíc sumů. Procházka končí a my míříme na
    vnitrostátní letiště. Cestou litujeme, že ve městě namůžeme zůstat
    déle, neboť v Taškentu je toho jistě k vidění mnohem více,
    nežli jsme stihli zhlédnout.

    Přelet


    Nyní nás čeká let do města Urgench, ležícího na západě
    Uzbekistánu. Letíme velkokapacitním Airbusem A300, který je kupodivu plně
    obsazen. Když se po příletu nahrnou všichni pasažéři z letadla do
    nevelké příletové haly, není v ní téměř k hnutí. Poté, co
    si po dlouhém čekání vyzvedneme zavazadla, nastupujeme do autobusu a ten
    s námi vyráží na cestu do Chivy. Nejprve ale musíme od severu
    k jihu projet přes celé město, které má zhruba stopadesát tisíc
    obyvatel a je správním centrem provincie Khorezm. Podle toho co vidíme oknem
    autobusu, je Urgench moderním městem se širokými ulicemi a
    s výstavnými budovami. Když přijíždíme do Chivy je již večer a tak
    ihned po ubytování v novém hotelu míříme na večeři.
    V příjemné hotelové restauraci nás vítá mladý číšník, ptá se
    co kdo budeme pít a nabízí pivo, víno, vodku a koňak. To mě překvapuje,
    neboť Uzbekistán je muslimskou zemí, ve které čtyři pětiny obyvatel
    vyznávají islám. Jak ale říká místní průvodce, platí zde liberální
    přístup k dodržování náboženských tradic. O tom jsem se mohl
    sám přesvědčit během dalšího pobytu v Uzbekistánu, neboť na všech
    místech, které jsme navštívili, bylo možné koupit alkohol a také jsem zde
    neviděl jedinou zahalenou ženu. K večeři jsou pro nás připraveny
    uzbecké speciality. Poté co sníme první chod, jímž je zeleninový salát,
    servíruje se polévka šurpo, to jest masový vývar se zeleninou a kousky
    masa. Poté následuje samsa, taštičky z těsta plněné mletým
    skopovým masem a následuje hlavní chod, šašlik z hovězího a
    skopového masa. Chutné jídlo zapíjím uzbeckým pivem, které je velmi
    dobré a za nějž jsem zaplatil desetitisíc sumů, tedy necelých třicet
    korun. Během večeře nám jedna ze servírek předvádí uzbecký národní
    tanec. Její velice působivé vystoupení, tak stylově ukončuje dnešní den,
    během kterého jsme absolvovali procházku po Taškentu a dlouhý přesun
    z Almaty do západního Uzbekistánu.