Sněhem a ledem v říjnových Tatrách

    0
    98

    Vysoké Tatry se mi, tak jako snad všem Čechům, vždy líbily a byl jsem
    tam již několikrát, v posledních letech však nikoliv. Naposledy někdy
    před osmi lety a to navíc v květnu, kdy jsou cesty na vrcholy uzavřené
    a lze putovat pouze v nižších partiích. Už to bylo hodně přes deset
    let, kdy jsem tam naposledy zdolával nejvyšší vrcholy. Přece jenom jsem
    z Ústí nad Labem a mám to tam přes 700 kilometrů, podstatně
    dál, než například lidé z Ostravska. Letos v srpnu tak nastal
    čas zase se tam vypravit. Udělal jsem si náročný program, přijel jsem
    v pět ráno nočním vlakem z Čech a ještě za šera se vydal
    nevyspalý z noční jízdy v nejlevnějším vagónu na sezení
    stoupat na Rysy, nejvyšší turisticky volně přístupný vrchol. V noci
    jsem pak přespal pod širákem v křoví ve středisku Štrbské Pleso a
    druhý den ráno vyrazil na další velký vrchol – Koprovský štít.
    V noci opět širák na stejném místě a třetí den ráno cesta
    vláčkem do Starého Smokovce a výstup na Slavkovský štít. Celé tři dny
    bylo velmi horké slunečné počasí, teploty ve slovenských městech
    dosahovaly až 36 stupňů ve stínu, horko bylo i v Tatrách –
    hodně přes dvacet a slunce se opíralo do hor ve vší síle. Nočním vlakem
    jsem pak dorazil domů do Čech a na povedený výlet v Tatrách od té
    doby nepřestal myslet. Jezdívám hodně často do Krkonoš, kde to mám moc
    rád, ale Tatry, to je z hlediska vysokohorské turistiky úplně jiná
    liga.

    Hned od září ve mně hlodaly myšlenky stihnout se do Tater ještě během
    podzimu vrátit, než tam od 1. listopadu zavřou až do léta turistické
    cesty. Nakonec se mi to povedlo v první polovině října a to
    v pracovních dnech – měl jsem v práci ještě několik dní
    dovolené, kterou už bylo potřeba si vybrat a tak jsem si vzal na pondělí a
    úterý 9. a 10. října volno. Rozhodl jsem se odjet v neděli večer a
    vrátit se ve středu ráno.

    Do Tater se dá sehnat velice levná jízdenka díky společnosti Regiojet,
    nejlevnější typ vagónu vyjde na 279 korun z Prahy. U nás
    v Ústí nemá Regiojet pobočku a tak jízdenky zajišťuje Čedok.
    Samozřejmě lze to koupit i přes počítač elektronicky, pokud má
    člověk elektronické bankovnictví. Já se vydal do Čedoku v pátek
    odpoledne, měl jsem však velkou smůlu, měli celodenní výpadek internetu
    kvůli nějaké poruše a jízdenku mi zajistit nemohli. Mám to prý kdyžtak
    zkusit v Čedoku v Teplicích. Jdu rychle na blízké nádraží, vlak
    mi jede za pět minut a já směřuji do sousedních Teplic, kde v tamní
    pobočce Čedoku jízdenku úspěšně kupuji. Z Prahy do Štrby tu
    nejlevnější za 279 Kč, zpátky pak za 399 Kč do lehátkového
    vagónu, protože po ranním příjezdu do Ústí půjdu hned do práce, tak
    abych to pak nějak přežil. Vracím se do Ústí a nadcházející víkend mi
    doma příjemně utíká hraním s dětmi.

    Přichází neděle 8. října odpoledne, já balím batoh, kam dávám
    i čepici, rukavice, teplý svetr a po půl sedmé večer vyrážím
    z domova. Neberu si stan, spacák ani karimatku, teploty v noci mají
    být kolem mínus čtyř a tak jsem si radši po internetu našel a telefonem
    zamluvil ubytování. V 19:15 odjíždím rychlíkem z Ústí do Prahy
    a tam lehce přes hodinu čekám na hlavním nádraží na noční vlak na
    Slovensko. Už odpoledne mě smskou společnost Regiojet informovala, že
    z provozních důvodů dochází ke změně typu mnou rezervovaného
    vagónu. Vydělal jsem na tom, neboť místo původně plánovaného
    nejlevnějšího a celkem nepohodlného vagónu bude zařazen vagón vyšší
    třídy, samozřejmě za původní cenu. A moje štěstí je dvojnásobné
    – číslo mé sedačky totiž bylo 61 a sedačka číslo 61 je
    shodou náhod v tom náhradním vagónu umístěna ve velice komfortním
    velikém prostorném dětském kupé.

    Vyjíždíme z Prahy na čas ve 21:44, cesta je to nad očekávání
    pohodlná, kupé má na délku několik metrů, na nohy mám tak nekonečně
    místa, vedle mne na sedačce ani nikdo nesedí, tak se dá i polehávat.
    Zhruba někde od Olomouce se pokouším pospávat, což se občas i daří
    a tak mi cesta rychle utíká a ve 4:50, s mírným zpožděním,
    přijíždíme do stanice Štrba, kde vystupuji a kde je ihned zubačkou
    přípoj nahoru na Štrbské Pleso.


    Nádraží ve Štrbském
    Plese

    Ještě za hluboké tmy se starý vlak na ozubnicové železnici šplhá
    z výšky 900 metrů nad mořem do výšky přes 1300 metrů, na
    pěti kilometrech tak překonává přes 400 m převýšení. Jedou tam
    i manželé středního věku, Češi, kteří také jeli nočním vlakem
    z Čech a ptají se mě na nějaké informace, budou v Tatrách totiž
    poprvé, dostali darem od dětí pobyt u Popradského plesa. Rád jim vše
    ochotně vysvětluji a po vystoupení na Štrbském Plese v 5:11 ráno jdu
    s nimi asi půl kilometru za městečko, abych jim ukázal, kudy se mají
    k Popradskému plesu vydat. Je to asi 5 kilometrů chůze a chtějí
    jít ještě za tmy, mají prý čelovky. Děkují mi za pomoc, loučíme se a
    já se vracím na nádraží. Je ještě plná tma, teplota kolem nuly a na zemi
    lehký poprašek sběhu. Já se rozhoduji čekat nějakou chvíli na nádraží,
    oblékám se z cestovního oblečení do teplého turistického a
    přemýšlím, na jaký vrchol dnes vyrazím. Dle předpovědi má být dnes
    celkem slunečno, zítra ale zataženo se sněžením či deštěm. V srpnu
    jsem byl na Rysech, Koprovském štítu a Slavkovském štítu a tak se
    tentokrát rozhoduji jít na Kriváň. To je po Rysech druhý nejvyšší volně
    přístupný vrchol, jen o pět metrů nižší. Šel jsem na něj
    naposledy před dvaceti lety a byla to makačka, to si pamatuji.

    V půl sedmé ráno, ještě za tmy, vyrážím z nádraží ve
    Štrbském Plese. Jdu kolem stejnojmenného jezera, od vody je veliká mlha. Pak
    se napojuji na červenou turistickou značku a tou jdu plus mínus po rovině
    asi pět kilometrů přímo na západ. Mezitím se rozednívá a ranní mlha se
    pomalu rozpouští. Dychtivě sleduji vpravo ode mne první průhledy lesem na
    hory. Tak vida, po dvou měsících zase tady! Paráda! Je brzo ráno, nikde ani
    živáčka.

    V půl osmé se dostávám k rozcestí u Jamského plesa a zde
    opouštím červenou značku magistrály a vydávám se po modré šplhat nahoru
    směrem na Kriváň. Bude to dlouhé a těžké. Nejprv jdu pásmem lesa a
    doufám, že na mne nevybafne medvěd. Po nedlouhé době se stromy v lese
    začínají zmenšovat a já se dostávám do pásma kosodřeviny. Zde se
    objevuje první sníh. Obloha je modrá s bílými mraky a zbytky ranních
    plujících mlh. Šplhám stále výš, krásné pohledy na okolní zasněžené
    hory mě uchvacují, to jsem to dobře vymyslel, že jsem si vzal dovolenou a
    vyrazil do Tater! Normálně bych byl touto dobou v práci ve škole, je
    pondělí po osmé hodině. Když se otočím, vidím hluboko pod sebou údolí,
    které odděluje Vysoké a Nízké Tatry. Nízké Tatry jsou krásně vidět
    naproti.


    Krajina cestou na
    Kriváň

    Krajina
    cestou na Kriváň


    Krajina cestou na Kriváň

    Stoupám stále výš, postupně přibývá sněhu, zatím to je ale se
    sněhem v klidu. Horší to je s velmi prudkým nárazovým větrem,
    který občas zavane v takové síle, že si ze všech sil přikládám
    čepici rukama k uším, aby mi je vichr neprofoukl. Tento silný
    nárazový vichr se pravidelně střídá s absolutním bezvětřím, to mi
    připadá zvláštní. Chvilku bezvětří, že by šel hrát badminton a potom
    zase vichřice, že mě málem shazuje z cesty.


    Vrchol Kriváně –
    ještě něco přes hodinku
    stoupání

    Rozcestí
    se zelenou značkou, 2120 m vysoko

    Sněhu už je více, je to čerstvý prašan, který napadl asi minulou noc a
    nejsou v něm vůbec žádné stopy. Je tak jasné, že jsem první
    člověk, který se dnes na Kriváň vydává. Jednak je pracovní den, podzim a
    navíc jsem vyšel velmi brzo ráno. To jsou všechno důvody, proč jsem zde
    dnes první. Nad pásmem kosodřeviny už jsou pouze balvany, ale jelikož jsou
    dost zasněžené, nejsou často vidět turistické značky, které se na ty
    kameny kreslí. Jsou zkrátka pod sněhem. Cesta je většinou jasná. Po
    hodině a půl stoupání se dostávám na rozcestí se zelenou značkou, to už
    jsem ve výšce nad 2120 metrů. Kriváň vypadá ještě stále jako
    velikánská hora, na kterou to bude odtud složité namáhavé stoupání,
    i když už jsem téměř v závěru výstupu. Začíná to být velmi
    složité, sněhu opět přibylo a značky jsou už pod sněhem až na výjimky
    všechny. V balvaništi není ve sněhu často poznat, kudy vede cesta.
    Samozřejmě, že pořád nahoru, ale kudy, aby to bylo průchodné a
    bezpečné? Nikde nejsou žádné vyšlapané stopy, sníh je čerstvý a nikdo
    v něm přede mnou nešel. Musím hledat a prorážet cestu sám, někde
    už je sněhu 30 – 40 cm a já do něj snadno zapadám. Prodírám
    se skrz sníh, na kamenech je často pod sněhem vrstva ledu a nohy ujíždí,
    musím vážit každý krok, tempo je pomalé, každých deset metrů je velmi
    namáhavých. Vůbec netuším, jestli jdu po místech, kudy normálně vede
    stezka nebo jestli jdu někde úplně jinde. Ale vrchol Kriváně vidím před
    sebou, tak zabloudit úplně nemohu, jde jen o to , jestli mnou zvolená
    cesta je schůdná a průchozí. Mnohokrát musím šplhat po všech čtyřech
    končetinách a pevně se držet ze sněhu vyčuhujících částí kamenů.
    Hluboko pod sebou zahlédnu nějaké lidi, nejsem tu tedy úplně sám,
    i když jako první příchozí musím vymýšlet a sněhem prorážet
    trasu. Ostatní pak půjdou po celý den v mých stopách.


    Kriváňske Zelené
    pleso

    Kriváň

    Po půl jedenácté a složitém namáhavém výstupu dosahuji vrcholu
    Kriváně ve výšce 2494,7 m n. m. Zdejší vrcholový dvojitý kříž
    má na sobě nádhernou velkou námrazu. Hned kousek od něj je hluboká skoro
    kolmá propast několik set metrů dolů. Tady kdyby to člověku uklouzlo, je
    s ním konec. Výhledy kazí mraky přesouvající se přes okolní hory.
    Dávám zde asi dvacet minut pauzu, pití v pet lahvi mi po cestě
    částečně zamrzlo.


    Kriváň – vrchol,
    2494,7 m

    Pohledy
    z Kriváně


    Vrcholový kříž s krásnou námrazou

    Pak se vydávám dolů a postupně potkávám různé skupinky lidí
    stoupajících na vrchol. Sestup je mnohem jednodušší, cesta už je ode mne a
    od dalších lidí prošlápnutá, jde se docela dobře. nahoru to ale není
    lehké a jsem svědkem, že se to jedna skupinka rozhoduje otočit a nechtějí
    v tom sněhu a ledu riskovat obtížnou chůzi na vrchol. Říkají, že to
    nechají někdy na léto. Někteří lidé, které potkávám při mém sestupu,
    se mě ptají, jak to vypadá s podmínkami po cestě dále. Popisuji jim,
    jak to je, zvládnout se to dá, ale je to namáhavé.

    Postupně na mne přichází únava a ospalost. Přeci jen, nevyspal jsem se
    příliš, v nočním vlaku jsem měl kupé na sezení, nikoliv lůžko.
    V nižších polohách, kde už není sníh, si na chvíli lehám na jeden
    velký placatý kámen, ale je mi zima. Když dojdu na rozcestí
    u Jamského plesa, lehám si na chvíli na dřevěnou lavičku. Nejradši
    bych usnul. Odpoledne přicházím zpět do Štrbského Plesa, počasí se
    kazí, zatahuje.

    Nocleh mám rezervovaný v obci Gerlachov asi 16 km odtud,
    nahlásil jsem při telefonické rezervaci, že dorazím v půl osmé
    večer. Mám tedy čas, odpočívám na nádraží ve Štrbském Plese,
    svačím, dokupuji zásoby jídla a v 18:13 se vydávám tatranským
    vláčkem do Tatranské Polianky. Tam pak musím čekat ještě necelou hodinku
    na přípojný autobus a tím dorážím v půl osmé do Gerlachova.
    Domluvené ubytování v soukromém ubytovacím zařízení Omega club je
    velice pěkné a dobré, já jsem však dost unavený a hlavně ospalý a tak po
    horké sprše ihned ulehám do pohodlné postele a okamžitě usínám.


    Nocleh
    v Gerlachově


    Nocleh v Gerlachově

    Po dlouhém kvalitním spánku vstávám asi v půl deváté a jelikož
    žádný autobus teď nejede, vydávám se pěšky do Tatranské Polianky. Odtud
    pak chci dojet do Starého Smokovce a jít pěšky přes Malou studenou dolinu a
    dobrodružný přechod přes Priečne sedlo do Velké studené doliny. Ale
    uvědomuji si, že je to dlouhá trasa, ve sněhu asi dost náročná, kolem
    šesté se dělá tma a já bych mohl být dost v časovém presu, což
    nechci riskovat. Proto se ještě cestou pěšky do Tatranské Polianky
    rozhoduji, že dorazím zpět na Štrbské Pleso a udělám si pěkný okruh
    přes Mlynickou dolinu a Bystrou lávku do Furkotské doliny a zpět do
    Štrbského Plesa. To bude tak akorát a bude to rovněž zajímavé, dosáhnu
    výšky přes 2300 metrů. Počasí dnes má být ošklivé a má pršet
    či sněžit, zatím je však docela pěkně.

    V Tatranské Poliance na nádraží zjišťuji, že vlak na Štrbské
    Pleso zrovna v nejbližších minutách nejede a tak zkouším stopovat
    jako za starých časů za mého mládí, kdy jsem tímto způsobem mnohokrát
    křižoval Evropu a to se mi daří a já se pohodlně a rychle dostávám
    dvěma auty do Štrbského Plesa. První auto byla dodávka, kterou mladý muž
    rozváží zeleninu po velké části Slovenska, každý den najede několik set
    kilometrů a druhé auto řídil mladý kuchař, který jel z domova
    z Popradu do práce do hotelu na Štrbském Plese.


    Sněžení na Štrbském
    Plese

    Vodopád
    Skok

    Pleso Nad
    Skokom

    Ve Štrbském Plese si kupuji k snídani kakaový závin a vydávám se
    na trasu, počasí už se zkazilo a začíná sněžit, je úplně zataženo.
    Jdu lesem a posléze kosodřevinou k známému vodopádu Skok a i na
    této jindy velmi frekventované trase potkávám jen velmi málo lidí. Od
    vodopádu Skok šplhám po kovových řetězech dále nahoru do Mlynické
    doliny, k Plesu Nad Skokom a pak mířím dále pozvolně do nitra hor.
    Počasí je vyloženě ošklivé, vlhké, s občasných sněžením, od
    vodopádu Skok ani noha. Postupně přibývá sníh, také je čím dál více
    mlhavo. U Čapieho plesa, to už jsem přes dva tisíce metrů nad mořem,
    se situace velmi komplikuje. Mlha je čím dál větší a je vidět, že se
    žene zespoda napříč Mlynickou dolinou právě sem do těchto míst, kde jí
    zarazí hradba hor. Přibylo tu výrazně sněhu, je dost čerstvý. Jednak ten,
    který napadl v neděli a potom nový sníh, který připadl teď během
    silného sněžení.


    Mlynická dolina

    Nastává stejná situace jako včera na Kriváni, kameny jsou zasněžené a
    není vidět značka. Kolikrát vůbec netuším, kudy pokračovat. Vím, jakým
    zhruba směrem, vím, že stále nahoru vlevo, ale to je tak všechno. Mám
    vždy velkou radost, pokud nějakou značku sem tam objevím a ujistím se, že
    jsem správně. Od vodopádu Skok jsem nikoho nepotkal a ani ve sněhu nejsou od
    nikoho přede mnou žádné stopy. To je docela divné, sem se dá navíc sejít
    i se sousední Furkotské doliny, pokud člověk překoná horské sedlo
    Bystrá lávka. To sem nikdo nešel ani z opačné strany? Je už
    odpoledne, takže je to divné. Chápu, že jsem byl včera první člověk na
    Kriváni, protože jsem se tam vydal velmi brzo. Ale že teď odpoledne tady
    mezi Mlynickou a Furkotskou dolinou prokazatelně dneska neprošla ani noha, to
    je zvláštní.


    Sníh a led nad Čapím
    plesem

    Cesty klouže na zledovatělých kamenech, bořím se do sněhu, kterého
    tady nad Čapiem plesem prudce přibylo a nasouvající se mlha už je tak
    blízko, že je velmi špatná viditelnost. Začíná to být nebezpečné.
    Horské sedlo Bystrá lávka ale už musí být blízko a odtamtud začnu klesat
    dolů do Furkotské doliny a situace s mlhou a sněhem se pak zase
    zlepší. Podmínky jsou však minutu od minuty horší a horší. Sněhu je tu
    už přes půl metru, hlubokého kyprého, zapadám až nad kolena
    s každým krokem. Někde vidím velké návěje vyšší než metr.
    A to je teprv 10. října! Jsem už těsně u vrcholové hradby hor
    oddělující Mlynickou a Furkotskou dolinu, tady někde musí být ten přechod
    Bystrá lávka. Ale nedaří se mi ho nalézt, mlha je už veliká,
    s každým krokem buď prudce zapadám nebo nebezpečně ujíždím,
    značka pod sněhem už není vidět žádná a ve skalách těsně nade mnou
    nikde nevidím místo, které by mělo být oním horským sedlem, kudy se
    přelézá z jedné doliny do druhé. Viditelnost kvůli mlze je tady jen
    pár metrů. Je to velmi nebezpečné, v mlze se tu dá snadno ztratit,
    zabloudit, na ujíždějícím sněhu zřítit kamsi hluboko dolů… Rozhoduji
    se to otočit, cesta je zkrátka v tomto počasí a těchto podmínkách
    neprůchodná a k nenalezení. Při sestupu potkávám skupinu lidí,
    první lidi od vodopádu Skok, je to jakýsi instruktor a skupina
    středoškoláků či vysokoškoláků. Ptají se mne, co a jak, už sami dost
    váhali, že nebudou pokračovat dále a když jim popisuji situaci tam nahoře,
    rozhodují se to taky otočit. Totéž pak další tři mladí lidé, které
    posléze také potkávám. Už dlouho váhali, jestli vůbec pokračovat a po
    mých informacích a popisu situace nahoře v okolí sedla to rovněž
    otáčejí. Bystrá lávka je dnes zkrátka nedostupná a neprůchodná.


    Sníh a mlha
    v blízkosti Bystré
    lávky

    Sníh a mlha
    v blízkosti Bystré lávky

    Sestupuji zpět Mlynickou dolinou, je velice ošklivo, mám úplně mokro
    v botách. Kolem čtvrté hodiny přicházím do Štrbského Plesa, na
    nádraží se převlékám do suchých věcí. Před šestou se vydávám do
    Štrby, noční vlak do ČR mi pojede až v jedenáct večer. Na nádraží
    ve Štrbě trávím čtyři a půl hodiny, ale je tam teplo a docela to utíká.
    Ve 22:57 přijíždí na čas vlak, mám tentokrát lehátkový vagón, ráno
    půjdu hned do práce. Ulehám na lehátko, je to lehátkové kupé pro šest
    osob, jsme v něm čtyři, kromě mne dvě paní asi šedesátileté a asi
    padesátiletý pán. Je tam dost vedro, bral bych tak o deset stupňů
    méně, ležím skoro celý odkrytý. Usínám za Žilinou, budí mě až
    palubní rozhlas v Pardubicích. V Praze jsme na čas v šest
    ráno a za necelou půlhodinku mi jede vlak do Ústí nad Labem. Tam vystupuji
    v 7:40 a ihned z nádraží se vydávám s krosnou na zádech do
    školy do práce. V práci to zvládám s únavou dobře, ani
    odpoledne na tom nejsem nijak obzvlášť kriticky a spát jdu až normálně
    večer.

    Podzimní výlet do Tater byl velmi zajímavý a dobrodružný. Ač byl teprv
    počátek října, zažil jsem velké množství sněhu a ledu, chození ve
    vrcholových partiích bylo velmi obtížné. Na rozdíl od léta byly
    tentokrát hory skoro liduprázdné a vypadaly zase úplně jinak, než před
    dvěma měsíci v horkém srpnu. Jsem rád, že jsem se v pořádku
    vrátil.

    Předchozí článekTipy na výlety do okolí Loktu nad Ohří
    Další článekJak vybrat nůž do přírody?
    Zdravím! Tak tedy pár slov o mne: je mi třicet let, mé největší zájmy jsou sport, turistika, příroda a nezávislé cestování. Volný čas nejraději trávím někde na pěší túře na horách, v lesích a podobných pěkných místech v krajině. Vezmu batoh, dojedu někam vlakem či busem, vystoupím na nějakém zapadlém nádraží a udělám si pěkný pěší výlet, třeba i vícedenní s přespáním venku. V oblibě mám např. Kokořínsko, České středohoří, Jizerky, což je dáno mimo jiné mým bydlištěm na severu Čech, takže se v těchto lokalitách často pohybuji. Mám rád všechny možné sporty (tři roky jsem učil tělocvik) a velmi rád si zahraju fotbálek, tenis, hokej, projedu na kole atd. Pokud to jde, neustále někde cestuji, samozřejmě bez cestovky. Nejsou to žádné převratné cesty, že bych třeba šest měsíců trávil v pákistánských horách či amazonském pralese, to zdaleka ne. Ale přesto jsou mé cesty relativně dobrodružné a nevšední, alespoň v porovnání s lidmi v mém okolí, kterým obvykle stačí jet jednou do roka k moři na pláž. Najel jsem v zahraničí 40 tisíc km autostopem, bývaly doby v čase studia, kdy jsem si jel třeba v únoru jen na víkend na otočku stopem do Chorvatska, Itálie či na výlet do Španělska. Sám jsem jel transsibiřskou magistrálou k Bajkalu, do Mongolska a Číny, jiný rok zase do jižního Kazachstánu. Nedávno jsem projel Albánii ze severu na jih. Nejraději mám oblast za polárním kruhem - Laponsko, především jeho finskou část. Tam jezdím v posledních letech téměř neustále a nyní tam i dlouhodobě, střídavě s pobytem v ČR, žiji a pracuji. Laponsko mám moc rád, miluji ty nekonečné borové lesy, protkané čistými jezery a řekami, minimální osídlení, čistý vzduch, pohled na rašeliniště a močály, nikam nespěchající soby, v létě polární den, v zimě plno sněhu bez oblev a břeček... Mnohadenní putování laponskou divočinou, kdy člověk jen zřídka potká někoho jiného a je třeba vzdálen dva až tři dny pochodu od nejbližší zapadlé silnice, to je pro mne radost. Laponsko je oázou klidu a míru a nejrozsáhlejším územím zachovalé divoké přírody v Evropě. Zároveň i lidé v severských státech mi jsou velmi blízcí svou mentalitou, mám s nimi mnohé společné.