Severní Albánie

    0
    120
    Albánie, údolí pod přehradou Koman

    Druhý den našeho pobytu v Albánii, která je další zastávkou na
    naší cestě po Balkánském poloostrově, máme na programu výlet
    k jezeru Koman. Před samotnou cestou však zašíváme trochu zmatku,
    neboť před hotelem nemůžeme najít náš autobus. Až po nějaké chvíli
    zjistíme, že bílý autokar značky Mercedes, který stojí u brány, je
    náhrada za porouchaný vůz, se kterým jsme doposud cestovali a se kterým se
    řidič vrátil do Bratislavy.

    Cesta k jezeru

    Z přímořského letoviska Shëngjin, se vydáváme podél jižního
    ramene Drinu, do městečka Vau i Dejës. To dalo jméno přehradě,
    vybudované na dolním toku Drinu a je také výchozím místem na cestě
    k přehradní nádrži Koman, vybudované na středním toku řeky. Jen co
    projedeme městečkem, přijíždíme ke břehu dolní nádrže a po rozbité
    asfaltce se vydáváme k cíli. Silnice vede podél jezera, které
    zaplavilo kaňon, vyhloubený řekou v okolních skalách. Krajina kolem
    přehrady je řídce obydlena. Cestou jen občas spatříme jednotlivá stavení
    roztroušená po okolí úzkého jezera, jinak se všude rozprostírá jen
    divoká příroda. Za necelou hodinku jízdy dorazíme k osadě Koman,
    nedaleko které, byla v osmdesátých letech minulého století,
    vybudována stejnojmenná přehrada. Ještě přejedeme přes most na pravý
    břeh, mineme restauraci a autokempink a ocitáme se u hráze přehrady
    Koman. Vystupujeme z autobusu a před námi se otevírá pohled do
    hlubokého údolí, rozprostírajícího se pod stopatnáct metrů vysokou
    hrází.


    Po této úchvatné podívané, se pěšky vydáváme tunelem vyhloubeným ve
    skále k jezeru Koman. Po několikset metrů dlouhém pochodu temným
    tunelem, přicházíme k jeho hornímu portálu a staneme na břehu
    přehrady. Zde, nedaleko od hráze, se nachází malý přístav, ve kterém
    kotví několik výletních lodí a trajekt, na který najíždí auta,
    přijíždějící tunelem do přístavu. Silnice, po které jsme přijeli
    i my, zde totiž končí a do městečka Fierzë, u kterého se
    nachází horní přehrada, je možné pokračovat již jen lodí.

    Plavba po jezeře

    Po malém občerstvení v restauraci vedle přístavu, nastupujeme do
    asi deset metrů dlouhé výletní lodě, ke které je provazem převázaná
    další, o něco menší loď. Celé, na první pohled již vysloužilé
    plavidlo, se rychle zaplňuje cestujícími. Jak pasažérů přibývá, noří
    se pomalu menší z lodí více a více do vody a když je člun plný,
    zbývá od vodní hladiny k jeho okraji, již jen asi dvacet centimetrů.
    Kapitána Illyrie, jak se plavidlo jmenuje a jak hlásá rukou napsaný nápis
    na okraji stříšky, to však nijak neznepokojuje a tak spouští motor a loď
    vyplouvá. Větší z lodí čeří během plavby hladinu natolik, že co
    chvíli se některá z vln přehoupne přes bok té menší lodě a zkropí
    cestující. Nikdo to však moc neřeší, neboť všichni jsou soustředěni na
    přírodu kolem, která nám předvádí úžasné scenérie. Úzké jezero
    svírají po obou stranách strmé kopce, které dosahují výšky několika set
    metrů a jsou porostlé bujnou zelení. Jinde zase ze smaragdově zelené
    průzračné vody jezera, vystupují zvrásněná šedá skaliska a nad tím
    vším se klene azurová obloha. Sedíme na lavici na boku lodi a sledujeme
    všechnu tu krásu, která se dá směle přirovnat k norským fjordům.
    Také krajina kolem střední přehrady je jen velice řídce obydlena, takže
    za celou dobu plavby, vidíme jen několik málo lidských obydlí. Asi po
    hodině kapitán snižuje otáčky motoru, nasměruje plavidlo do bočního
    ramene a na jeho konci, pak zakotví u malé oblázkové pláže. Kapitán
    nyní ohlašuje půlhodinovou pauzu na koupání. Za chvíli je již většina
    cestujících v plavkách a koupe se v mělké teplé vodě zátoky.
    Po koupeli zamíří loď zpátky do přístavu a my si můžeme znovu vychutnat
    pohled na divokou okolní přírodu.


    Západ slunce

    Cestou zpátky se již těšíme na oběd, který je pro nás nachystán
    v zahradní restauraci Perla, umístěné na břehu dolního jezera.
    V rozlehlém areálu obklopeném borovým lesem, se nachází veliký srub,
    ve kterém je umístěna restaurace, kuchyně, salonek a sociální zařízení.
    Venku pod širým nebem, je pak situována zahradní restaurace. Ta sestává
    z několika přístřešků pro malou společnost, vybavených jen jedním
    stolem a čtyřmi židlemi a velikým otevřeným pavilonem, stojícím na
    břehu přehradního jezera. Kromě toho, k areálu patří také pláž
    s lehátky a půjčovna loděk. Nyní již sedíme pod střechou
    vzdušného pavilonu a osvěžování příjemným vánkem čekáme, až nám
    číšník naservíruje grilovanou rybu a čerstvý salát. Po chutném obědě
    se vracíme do Shëngjinu. Náš hotel se nachází jen kousek od moře a tak
    zbytek odpoledne trávíme koupáním a lenošením na pěkné hotelové
    pláži, pokryté jemným pískem. S bufetem za zády, pak setrváváme na
    pláži až do večerních hodin a z lehátek, sledujeme romantický západ
    slunce nad shëngjinským přístavem.

    Škodra

    Začíná poslední den našeho pobytu v Albánii. Po snídani
    nastupujeme do autobusu a vydáváme se na cestu do města Škodra, které
    leží u břehu Skadarského jezera a které je posledním místem, jenž
    v Albánii navštívíme. Po krátké jízdě se ocitáme v ulicích
    tohoto stotisícového města, zaparkujeme v centru nedaleko městského
    stadionu a vyrážíme na prohlídku. Nejprve míříme na nedaleký trh, který
    je tak jako všechna balkánská tržiště, především pastva pro oči.
    Během procházky míjíme dlouhé řady malých krámků, před kterými jsou
    navršeny pestrobarevné hromady rozmanité zeleniny, ovoce a suchých plodů.
    Před dalšími, jsou zase vystaveny nejrůznější druhy ryb, živých
    i mrtvých, pocházejících z nedalekého jezera. My však
    především hledáme krámek s nápoji, neboť chceme nakoupit
    vyhlášené albánské brandy, které nám doma poslouží jako vítané
    dárky.


    S několika lahvičkami tohoto věhlasného moku, poté odcházíme
    z trhu a vydáváme se na procházku centrem města. Po bulváru Bujar
    Bishanaku, nejprve přicházíme na Náměstí Demokracie, v jehož středu
    stojí pomník z dob socialismu. Poté se z náměstí vydáváme do
    nedalekého parku, v němž obklopená zelení, stojí mešita Ebu Beker,
    jejíž stříbřitá kopule se blyští v dopoledním slunci. Přesto, že
    je krátce před modlitbou, nechává nás správce na chvíli vstoupit do
    mešity. Od největšího muslimského svatostánku ve městě, se
    přemísťujeme do sousedního bloku, k pravoslavné katedrále. Vstupujeme
    dovnitř a u mnicha oblečeného v tmavé kutně, si kupujeme
    svíčky. Zapálené, je poté umístíme do nádobky s pískem. Jednu za
    své blízké a jednu za zesnulé. Prohlídka Škodry pokračuje. Procházíme
    nyní uličkami starého města, plnými půvabných, nově zrenovovaných
    městských domů a zakrátko přicházíme na náměstí Jana Pavla II., ke
    katedrále Sv. Štěpána. Kostel nás překvapuje velikostí svého vnitřního
    prostoru a také neokázalou výzdobou. Od římskokatolického svatostánku, se
    poté po bulváru Skanderbega, vracíme do centra města. Chodníky tohoto
    bulváru, který je jednou z hlavních městských ulic, jsou plné lidí a
    pouličních kaváren, které jsou hojně zaplněny hosty. Živá ulice nás
    posléze přivádí na náměstí Matky Terezy, kde naše procházka Škodrou,
    velice přívětivým a upraveným městem končí.

    Rozafa

    Z centra Škodry se přemísťujeme na jižní okraj města, kde na
    stodeset metrů vysokém skalním ostrohu, sevřeném mezi řekami Drin a Buna,
    stojí pevnost Rozafa. Naštěstí, nemusíme ve vedru, které zde panuje, do
    prudkého svahu šlapat pěšky, neboť nahoru nás dopravuje mikrobus, vozící
    kyvadlově turisty od úpatí kopce až k bráně. Vystupujeme
    z mikrobusu, po hrbolaté dlažbě dojdeme k masivní bráně a
    vcházíme do pevnosti. Z té se zachovaly pouze obvodové zdi, ruiny
    kostela a objekt, ve kterém se nachází muzeum a restaurace. Všechny tyto
    pozůstatky pochází ze středověku, avšak toto strategické místo, bylo
    osídleno již v dobách před začátkem našeho letopočtu. Po prohlídce
    muzea a zbytků kostela, vystoupáme ještě na severní hradby pevnosti, ze
    kterých je pěkný výhled na město Škodra, na řeky, které proudí kolem a
    rovněž na okraj Skadarského jezera. Pohledem na tuto půvabnou scenérii,
    končí nejen naše procházka po pevnosti, ale také celý náš krátký pobyt
    v Albánii. Nyní nás čeká cesta k nedaleké hranici s Černou
    Horou a přejezd do této balkánské republiky.