Po cyklostezce „Odra – Nisa“ na kole k Baltu

    0
    161

    ÚVOD

    Již mnoho let mě lákalo dojet o prázdninách někam daleko na kole,
    pokud možno k moři, protože moře je zajímavý a motivační cíl
    dlouhé cyklocesty a je hezké celý další život si říkat, že jsem
    dokázal dojet na kole z domova k moři. Ale doposud jsem realizaci
    tohoto přání vždy odkládal a přednost dostávaly jiné cesty. Mimo jiné
    i proto, že jsem velice nešikovný a neschopný na jakékoliv opravy a
    technické problémy, které mohou s kolem snadno během cesty nastat.
    Nejsem schopný opravit a vyřešit u případné závady téměř nic.
    Přitom na dlouhé mnohasetkilometrové cestě je velice pravděpodobné, že
    různé technické problémy s kolem nastanou. Dále je to na kole
    složité i s počasím, při dešti bych musel být někde třeba dva dny
    schovaný, protože jízdu v trvalém dešti nesnáším. Když fouká
    vítr, v 90% případů člověka na kole brzdí. Když je vedro, což
    v létě bývá, je to také očistec. No a na noc není zdaleka tak
    jednoduché někde složit v přírodě hlavu, jako když jsem na pěším
    treku nebo když třeba cestuji autostopem. A to nemluvím o tom, že
    na kole se člověk za den totálně propotí a potřebuje se večer někde
    trochu umýt a opláchnout, já však nemohu spát po hotelích a utrácet
    každou noc za ubytování. To jsou všechno komplikace, kterých je
    v celkovém součtu velký balík a které mě vždy brzdily
    v uskutečnění dlouhého cyklistického putování. Vyrazil jsem takhle
    jen jednou a to už je nejméně 15 let zpátky. Za tři dny jsem přejel
    republiku z domova z Ústí až na Břeclavsko, pak to začal obloukem
    stáčet zpátky na západ, čtvrtý den jsem dojel k Vranovské
    přehradě, ale pak začalo dva dny pršet, já je přečkal stísněný
    v kempu v minichatce, kam se kolo téměř ani nevešlo a pak po
    deštích už jsem neměl motivaci a touhu pokračovat, těch zhruba 500 km
    v prvních čtyřech dnech mě nasytilo po sportovní i zážitkové
    stránce. Vrátil jsem se proto z jižní Moravy domů do Ústí
    s kolem ve vlacích. Ale jak říkám, to už je nejméně 15 let,
    možná i více. Myšlenky na dlouhou cyklocestu mě však ani poté
    neopustily, ale kvůli těm všem možným komplikacím, počínaje tím, že
    neumím nic opravit, přes další různé vlivy – počasí, spaní atd.
    jsem se další dlouhé roky k žádné cyklocestě neodhodlal.

    Letos se to ale tak nějak vyvrbilo, že k cyklocestě konečně došlo.
    Vloni jsem byl totiž na dlouhé pěší pouti, došel jsem pěšky
    z Ústí nad Labem na Sněžku – 177 km, se sestupem do Pece pod
    Sněžkou to dělalo 189 ušlých km za necelých pět dní. Takže co se
    týká pěší turistiky, byl jsem z loňska vybouřen a uspokojen. Pěšky
    tedy letos ne. Autostopem letos také ne, protože Evropou zmítá velká
    uprchlická vlna a náš kontinent ilegálně křižují desetitisíce
    uprchlíků z různých koutů světa. To jistě o dost sníží
    ochotu řidičů zastavovat neznámým lidem. Jsem sice světlovlasý a
    nevypadám jako uprchlík, ale i tak. Letos na to není v Evropě to
    správné období, jako když jsem stopovával před léty. Stopem tedy také
    ne.

    Letos se otvírá prostor pro kolo. A není vcelku problém vymyslet kam
    – k moři. Sice by bylo parádní dojet ze severu Čech k moři
    Jaderskému, ale to by bylo časově delší, než si můžu dovolit, mám doma
    nějaké povinnosti a potřebuji se včas vrátit. Také by to bylo hned takhle
    napoprvé dosti náročné – překonat Alpy. A bylo by to
    i drahé, Rakousko a Itálie nejsou žádná láce. Pojedu tedy
    k moři Baltskému, které je od Ústí vzdálené autem po dálnici
    500 km, na kole po cyklostezkách to bude něco kolem 600 km.
    Mnohokrát jsem slyšel o dálkové cyklostezce Odra -Nisa, která vede po
    německo – polské hranici podél těch dvou řek, které má
    v názvu. Začíná v ČR na Liberecku a končí v Německu
    u Baltu. Já ale nepojedu po ní od samého začátku, to by byla
    zajížďka jet nejdřív z Ústí až do Liberce. Napojím se na ní
    v Německu. A těsně před koncem se z ní odpojím, protože
    můj cíl bych rád měl v polském přímořském letovisku Dziwnówek,
    kde jsem byl předtím již čtyřikát, jednou sám, dvakrát s rodinou a
    jednou dokonce se školou s žáky. Znám to tam a láká mě tam dojet na
    kole. Spát budu po cestě ve stanu buď v levných kempech nebo nadivoko
    v přírodě, podle situace. Zpátky od moře (pokud tam vůbec dojedu) pak
    pojedu vlaky s kolem ve vlacích.

    Plán by tedy byl, ale rád bych jel s někým. Partnerku Evu nemám
    šanci pro něco podobného získat, takovéto věci už jí nelákají. Se
    známými je to také těžké. Rád by jel Pavel, který se mnou šel vloni
    pěšky z Ústí na Sněžku. Ale jednak má hodně omezený rozpočet,
    musel by utrácet jen minimálně a kdoví, jestli by mu to stačilo a
    především nemá funkční kolo. Rád by jel i kolega z práce
    Milan, ten na to má sice peníze bez problémů, je to stejně
    nízkorozpočtová akce, ale není vůbec zvyklý sportovat, natož jezdit na
    kole. Kolo ale má, ovšem ve vesnici u rodičů asi 40 km od Ústí.
    Za posledních dvacet let na něm jel snad třikrát. Ale když jsem mu
    o té cestě řekl, tak se tím nadchnul a projevil zájem jet.

    Vzhledem k povinnostem, které doma v průběhu července budu
    mít, potřebuji vyjet rychle již samým začátkem prázdnin. Navíc je
    příznivá předpověď počasí, v prvních dnech v červenci mají
    být sice mimořádná vedra, což je velmi nešikovné, ale má být úplně
    bez deště a to je pro mne to nejpodstatnější.

    V úterý 30. června mi končí práce ve škole a začínají
    prázdniny, odjezd jsem stanovil na čtvrtek 2. července. Ještě netuším,
    jestli pojedu sám, nebo s Pavlem nebo s Milanem a nebo všichni tři.
    Všechny varianty jsou možné. Pavel si zkusí zajistit funkční kolo, Milan
    si pojede pro kolo k rodičům, sveze se na něm 40 km do Ústí a
    rozhodne se, jestli si jako člověk bez jakýchkoliv zkušeností
    s cyklistikou troufne na tu dlouhou cestu k moři, jestli by to vůbec
    fyzicky zvládl. Rozhodne se podle toho, jak se bude cítit během těch
    40 km do Ústí.

    Ve středu 1. července je rozhodnuto – Milan na kole úspěšně dojel
    a má dobrý pocit, že by to mohl zvládnout. Definitivně se rozhoduje jet.
    Pavel naopak funkční kolo nesehnal a opravy a vyladění jeho porouchaného
    kola by stály tolik, že už tak okleštěný rozpočet by se ještě výrazně
    snížil a defacto by na tu cestu už neměl téměř peníze. Pojedu tedy
    s kolegou Milanem. Jsem na něj zvědav, v životě prý ujel nejvíc
    45 km a to navíc jen ojediněle, jinak maximálně jezdil v pubertě
    v okolí vesnice, to už je ale dvacet let zpátky. Mám trochu obavy,
    jestli to zvládne, potřebujeme ujet kolem sto kilometrů každý den. Ale jsem
    rád, že mám na cestu parťáka.

    Během středy usilovně balíme, Milan si jde koupit nosič na kolo, na něj
    pak přidělá ode mne půjčený trekový batoh. Já také nemám cyklobrašny,
    možná jsou sice někde na chalupě nebo v bytě u rodičů, ale to
    už teď narychlo nebudu řešit. Vymyslel jsem, že si připevním na kolo
    dětskou cyklosedačku, kterou máme ve sklepě z nedávné doby, když
    byly naše děti o něco menší a na cyklosedačku místo dítěte
    připevním batoh. Středa je tedy ve znamení příprav.

    DEN 1. – ČT 2. 7. 2015

    Na čtvrtek 2. července máme naplánován odjezd a to dopoledne
    v devět. Oba dva s Milanem ale nestíháme, řešíme ještě různé
    detaily se zavazadlem a podobně a nakonec vyrážíme až v poledne, pak
    se ještě zdržujeme v centru Ústí dodatečnou výměnou peněz,
    nákupem pití atd. Z centra Ústí vyrážíme až někdy v jednu
    hodinu po poledni, což je mnohem později, než jsem si představoval. To moc
    daleko nedojedeme. Sice jsou dlouhé dny, ale půl dne je pryč. Abychom se
    v Německu napojili na proslulou cyklostezku Odra – Nisa a zároveň,
    abychom nejeli žádnou zajížďkou, vede naše trasa přes Děčín do
    Šluknovského výběžku směrem na Rumburk.


    Start na sídlišti v Ústí, fotíme se zvlášť – nikdo
    zrovna nešel v horkém poledni okolo. Já.


    Milan

    Do Děčína jedeme po Labské cyklostezce, je veliké vedro, přes
    30 stupňů ve stínu, na obloze modro bez mraků, slunce pálí.
    V dalších třech dnech to má být zrovna tak, ba ještě tepleji,
    o víkendu prý až 39 ve stínu! Cyklostezka do Děčína je téměř
    prázdná, takhle jsem ji snad ještě nezažil, jedeme skoro sami.
    V Děčíně dáváme pauzu a občerstvení u místní knihovny, kde
    je i infocentrum a Milan má velkou obavu z kopců za Děčínem,
    které nás čekají a o kterých víme. Kolem třetí hodiny opouštíme
    Děčín a stoupáme vzhůru na Ludvíkovice a potom ještě celé odpoledne
    silnicemi vedoucími krásnou krajinou přes České Švýcarsko do
    Šluknovského výběžku. Obavy Milana se potvrdily, do kopců to
    s těžkým zavazadlem na nosiči neutáhne a tak každý větší kopec
    strká. Vždy na něj nahoře na kopci čekám, naše cestovní rychlost je tedy
    malá, silničky se navíc všelijak klikatí skalnatou krajinou a je veliké
    vedro.


    Cestou do
    Děčína

    Pauza
    v Děčíně

    V Jetřichovicích, populárním turistickém středisku, dáváme
    pauzu, doplňujeme tekutiny, žízeň je veliká. Po pauze hned za
    Jetřichovicemi následuje další veliký kopec a není dnes zdaleka poslední,
    Milan začíná být vyřízen, má toho plné kecky, kolo každou chvíli
    tlačí. No to jsem zvědavý, jak takhle dojedeme k moři…
    I když je pravda, že od zítřka bychom měli jet už jenom
    v rovinách, kopce máme v cestě pouze dnes v příhraničí,
    tak snad to bude pak s Milanem lepší.


    Milan odpočívá
    v Jetřichovicích a ztratí zde peněženku

    Doma na internetu jsem si pro dnešní den vyhlédl na nocleh jeden malý
    kemp kousek za Rumburkem. Když nám zbývá ještě asi 12 km a děláme
    další pauzu na pití, Milan zjišťuje, že nemá peněženku. Kontroluje
    důkladně zavazadlo, ale peněženka skutečně nikde! Někde ji ztratil!
    A to tam měl všechny peníze na cestu včetně velké rezervy, dále
    platební kartu, občanský průkaz, řidičák… Je zkrátka ztracen.
    Nemá ani korunu a ani žádný doklad! Cesta tak pro něj zřejmě končí,
    zítra mu půjčím peníze, aby dojel s kolem ve vlaku zpět domů a bude
    místo cykloputování obíhat úřady kvůli dokladům… Přemýšlíme,
    kde mohl peněženku nechat. Vypadá to, že v Jetřichovicích, kde jsme
    dělali poslední větší pauzu a kupovali si limonádu. Milan volá na
    policii, ale místo, aby řekl, že ztratil peněženku, tak říká, že
    ztratil doklady, což neudělal moc dobře. Policie mu totiž řekne, že
    ztrátu dokladů vyřizuje magistrát a tím hovor končí. Restaurace, před
    kterou jsme právě před chvílí zastavili, neboť si tam chtěl Milan koupit
    další pití a tím pádem přišel na to, že ztratil peněženku, má wifi a
    připojujeme se tedy mobilem na internet. Z internetu zjišťujeme, jak se
    jmenovala ta restaurace v Jetřichovicích, kde Milan zřejmě nechal
    peněženku. I když on si tam pití jen koupil a pil ho pak venku úplně
    mimo areál restaurace, na místě, kde jsme dělali pauzu. Takže kdoví,
    jestli peněženku zapomněl v restauraci nebo někde venku na trávě
    poblíž infocentra, kde jsme odpočívali. Milan telefonuje do té
    jetřichovické restaurace, jejíž zjistil na internetu název a posléze
    i telefonní kontakt a hovor je nad očekávání úspěšný –
    peněženka se našla a má si jí Milan zítra vyzvednout ráno
    v infocentru. No tak to je zázrak! Sice tím zítra ztratíme zase plno
    času, Milan bude muset autobusy s přestupováním dojet do Jetřichovic a
    pak stejně krkolomnou cestou zpět, ale peněženka je na světě a budeme moci
    pokračovat v cestě k moři i nadále ve dvou. To je štěstí,
    už jsme ani nevěřili!

    Nyní už je večer, téměř osm hodin a musíme si už najít nějaké
    ubytování. Mám vyhlédnutý ten kemp kousek za Rumburkem, ještě to je přes
    půl hodiny cesty, předtím se navíc klikatíme po Rumburku a zjišťujeme,
    odkud zítra ráno Milanovi pojede autobus, takže čas rychle běží a již se
    šeří. Někdy v devět dorážíme do kempu, ale ten je momentálně
    nepřístupný veřejnosti, má ho celý rezervovaný nějaký dětský tábor.
    Hm, tak teď už žádný kemp neseženeme, budeme muset nocovat někde venku
    nadivoko, ale to nevadí, aspoň to uleví rozpočtu a budeme si zítra moci
    koupit v těch vedrech více pití. Mimochodem pití už také nemáme
    skoro žádné, za chviličku bude tma a jsme kdesi mimo civilizaci
    u jedné zapadlé osady o pár chalupách kdesi v loukách a
    lesích za Rumburkem. Osada se jmenuje Valdek. U jednoho domku vidí Milan
    venku pána a poprosí ho o pití, jestli by nám do prázdných lahví
    mohl doplnit vodu. Pán nám ochotně vyhovuje a ptá se na naši cestu.
    Říkáme mu, že jsme chtěli nocovat v tom kempu opodál, ale je nyní
    pro veřejnost uzavřen. Teď tedy budeme muset najít něco na loukách
    v okolí, je už čtvrt na deset a za chvilku bude tma. Pán bez
    rozmýšlení okamžitě nabízí, že můžeme přespat ve stanech u něj
    na zahradě nebo na veliké posekané louce, která sousedí s jeho
    pozemkem – ta louka mu prý patří také. Velice děkujeme a využíváme
    tuto nabídku. Kvůli oboustrannému soukromí nejdeme přímo na zahradu
    u domu, ale za plot na tu velikou posekanou louku. O plot si opíráme
    kola a vedle stavíme stany. Ujeli jsme dnes 82 km, což není tak úplně
    špatné, na to, že jsme stihli z Ústí vyjet až po poledni, máme
    těžká zavazadla a většina trasy byla dosti kopcovitá a naše tempo
    pomalé, navíc ve vedru.


    První nocleh – za
    Rumburkem

    Od zítřka bych rád ale držel průměr alespoň 100 km denně, to by
    neměl být problém, když vyjedeme vždy ráno. Jenže právě zítra ráno
    určitě nevyjedeme, Milan bude muset jet z Rumburka dvěma autobusy do
    Jetřichovic pro peněženku a pak zase zpět. Vyjedeme proto zase až kdoví
    kdy, no ce se dá dělat. Po postavení stanů brzy padá tma, venku je stále
    veliké teplo. Zalézáme každý do svého stanu (Milan má půjčený ode mne,
    já mám doma stany dva) a usínáme s tím, že moře je velmi daleko a
    pokud to bude probíhat jako dneska, bude to vleklá a náročná mnohadenní
    cesta. Moje ambice jsou přitom značně sportovní a nejradši bych to ujel za
    5 dní a byl bych to sám i schopný takhle rychle ujet, na to ale
    budu muset v jízdě ve dvojici zapomenout. Sice se na můj vkus příliš
    vlečeme a příliš pauzujeme, takhle ve dvojici to je ale zase veselejší a
    zábavnější, takže něco za něco.

    DEN 2. – PÁ 3. 7. 2015

    Druhý den, v pátek 3. července, vstáváme již brzy po šesté
    hodině, protože musíme sbalit stany a všechny věci, naložit na kolo, dojet
    do Rumburku a Milan tam musí stihnout autobus, aby zahájil svoji cestu do
    Jetřichovic pro ztracenou peněženku. Pán, na jehož louce jsme přespali,
    už je také vzhůru a venku a dělá nějakou práci se dřevem. Děkujeme mu a
    zdvořilostně se ptáme, co jsme dlužni. Prý nic a až tudy pojedeme
    nazpátek, máme se tam zase stavit na přespání. Tak to je hodný, zpátky
    sice pojedeme ve vlacích, ale ta ochota je milá!

    Sjíždíme z kopce dolů necelých 5 km do Rumburku a dáváme
    kola do nádražní úschovny. Já sice budu čekat zde v Rumburku, ale
    kola jsou s našimi zavazadly mimořádně těžká, nejde s nimi
    téměř nijak manipulovat a to bych musel celé dopoledne sedět u kol na
    jediném místě, což by bylo velmi deprimující. Kola tedy putují do
    úschovny na vlakovém nádraží. Milan za moment odjíždí autobusem pro
    peněženku s tím, že zpět se vrátí buď v deset hodin, což je
    ta lepší varianta, která ale není jistá, neboť v tomto případě
    bude mít v Jetřichovicích na vyřízení celé věci jen necelých deset
    minut. Pokud to nestihne, přijede až v poledne před dvanáctou a já se
    budu nudit čtyři hodiny na okraji Rumburku. Dávám si zatím
    v nedalekém občerstvení snídani a pak si čtu v nádražní hale
    časopis, poté chodím po okolí zdejšího parku. V deset hodin jdu
    k autobusové zastávce zvědavě čekat, jestli Milan stihl ten
    dřívější spoj a přijede. Žádnou zprávu mobilem mi nepsal, ale to
    přičítám tomu, že se mu prý vybíjí každý den mobil, který už má
    velmi starou baterii. Hurá, sláva, Milan přijíždí, stihl to během těch
    pár minut v Jetřichovicích vyřídit, peněženku bez nějakých
    průtahů dostal od paní z infocentra, ani vlastně neví, kde ji přesně
    nechal a kdo jí našel. Bylo tam dost peněz a všechna čest poctivému
    neznámému nálezci, nic z peněženky nezmizelo!

    Jdeme si na nádraží pro kola, děláme poslední přípravy na odjezd a
    před jedenáctou vyrážíme. V tuto chvíli ještě nevíme, že dnes
    ujedeme 129 km a bude to náš nejúspěšnější den co se týká počtu
    ujetých kilometrů. Je zase horké jasné tropické počasí, i když teď
    dopoledne to ještě ujde. Z Rumburku stoupáme nahoru na kopec, ale tím
    pro nás vlastně jakákoliv větší stoupání nadobro končí, poté už
    sjíždíme dolů do německých nížin, které nás budou provázet, spolu
    s nížinami polskými, celou další cestu. Sjíždíme do poslední
    české obce Jiříkov a na ten plynule navazuje německé město Ebersbach,
    s Jiříkovem srostlý.

    Jsme tedy v Německu, ovšem na cyklostezku Odra – Nisa to máme
    ještě desítky kilometrů cesty. Míříme na město Löbau, nikoliv však po
    hlavní silnici, jak by se nabízelo, ale po příjemné okresce přes vesnici
    Dürrhennersdorf. V tomto úseku na tachometru naskočí ujetých
    100 km, myšleno od začátku cesty od včerejška z Ústí.
    V Löbau se nijak nezdržujeme, na zdejší krásné rozhledně jsem byl
    již před pár lety s rodinou, navíc je vysoko na kopci.

    Pokračujeme podle ukazatelů dále směrem na město Niesky. Je velmi
    příjemné, že podél silnice vede krásná asfaltová cyklostezka. Žádná
    oficiální, jako je ta naše očekávaná Odra – Nisa, ke které
    směřujeme, ale prostě jen tak pro cyklisty vymezený pruh kvalitního asfaltu
    podél silnice. To je skutečně perfektní a je to tak v Německu podél
    větších silnic de facto všude. Horší je, že podle ukazatelů, na kterých
    je město Niesky přeškrtnuté, bude na trase objížďka, cesta je uzavřená.
    A skutečně – pár kilometrů za Löbau už je objížďka
    vyznačena a původní trasa je nyní kvůli nějaké opravě uzavřena. Huh,
    nám se ale na kole nechce jet nějakou dvacetikilometrovou objížďkou, takhle
    po původní trase přesně držíme směr, který potřebujeme! Rozhodujeme se,
    že to riskneme jet. Na kole to třeba průjezdné bude, kolo se vejde skoro
    všude. Ve vesnici Kleinradmeritz, která je poslední, kam se smí jet a pak
    už je zákaz vjezdu, se ptáme v místním stánku s občerstvením,
    jestli se dá ten zavřený úsek projet na kole. „Jó, to projedete, sice
    to tam bude trochu hrbolaté, ale na kole to projet půjde.“ Jdeme tedy na
    to a následující kilometry jsou úplným balzámem, je sice horké, ale
    krásné počasí, slunce svítí, kolem jsou upravená políčka a my jedeme na
    krásné hladké okresní silnici zcela sami, protože je zde pro auta, možná
    i pro kola, ale to nikdo řešit nebude, zákaz vjezdu kvůli nějakým
    opravám. Jsme už definitivně v nížině, dnes zatím kilometry celkem
    naskakovaly, neboť jsme sjížděli převážně dolů z pohraničních
    hor. Od teď už to budou až k moři jen roviny. Po asi pěti kilometrech
    jízdy na opuštěné silnici dojíždíme na křižovatku, kde dělají novou
    silnici a kvůli které je objížďka. Dělníci se nijak nevzrušují, že
    jsme přijeli z uzavřeného směru, projíždíme po hlíně na
    opravované křižovatce a čekají nás pak ještě asi tři kilometry po
    opuštěné krásně hladké kvalitní silnici. Až u další křižovatky
    se napojuje silnice s provozem, ale zároveň tam je podél ní
    i cyklostezka, takže paráda, jsme se vším spokojeni. Milan zde
    v nížinách také jede dobře a v pohodě a po jeho včerejším
    strkání kola do kopců nejsou dnes ani památky.


    Centrum města
    Niesky

    Zkraje odpoledne přijíždíme do města Niesky a dáváme zde na náměstí
    na lavičkách pauzu. Milan si chce někde koupit v obchodě něco
    k snědku, ale žádný obchod v okolí nenašel, tak jíme oba
    z našich zásob, které nám ještě zbyly z domova. Milan je dnes
    skutečně jako vyměněný, dokonce jako první sám navrhuje ukončení pauzy
    a pokračování v další cestě. Roviny mu svědčí a jede výborně! No
    vida, takhle se mi to líbí! Naším dalším cílem je lázeňské město Bad
    Muskau, vzdálené od Niesky lehce přes 30 kilometrů. A právě
    v Bad Muskau se napojíme na cyklostezku Odra – Nisa, která nás pak
    povede několik set kilometrů téměř až k moři, než z ní
    v závěru uhneme úmyslně do Polska, abychom dojeli k polské
    části Baltu.

    Z Niesky vede podél silnice celou cestu až do Bad Muskau opět
    kvalitní asfaltový pruh pro cyklisty, což je opravdu perfektní. Přibylo zde
    lesů, převážně borových. Venku je odpoledne zase značné vedro, slunce
    pálí naplno, je hodně přes třicet stupňů ve stínu. Chvilku jedeme na
    plném slunci, chvilku ve stínu. Vedro je ale tak i tak. Ve měste
    Rietschen zastavujeme u Penny marketu a jdeme nakoupit nějaké jídlo,
    spíše ale pití a ovoce, je hrozné vedro, vzduch úplně sálá, že není
    ani hlad, hlavně žízeň. Na kole máme připevněnou 1,5 litrovou lahev,
    ta je ale vždy rychle prázdná a to s pitím ještě šetříme. Jsme
    velmi překvapeni, že ceny v německém marketu jsou velice příznivé,
    vlastně na úrovni cen českých či u mnohých produktů ještě
    levnější. Sice bydlíme oba v pohraničí v Ústí nad Labem, ale
    do Německa na nákupy nejezdíme, to máme jiné koníčky. Situaci ohledně
    cen jsme tak očekávali o dost horší, takhle vlastně můžeme koupit
    cokoliv, co u nás v Čechách. No tak to se Němcům žije dobře,
    s jejich platy mít v marketech jídlo za takové přijatelné ceny,
    to je pohoda…


    Bad Muskau

    Odpoledne přijíždíme do Bad Muskau, poprvé vidíme řeku Nisu, podél
    níž teď dlouhé desítky kilometrů pojedeme. Naproti na druhém břehu je
    Polsko a město Leknica, stačí přejet most. Někde tady bude
    i cykostezka Odra – Nisa, po které od této chvíle pojedeme. Rád
    bych koupil její mapu, v Ústí sehnat nešla. Ve starém zámku
    uprostřed obrovského parku je turistické informační stedisko a tam mapu za
    9 euro kupuji. Je mimořádně podrobná, ta se nám bude hodit, využijeme
    ji maximálně. Hned vedle stojí u jezírka nový zámek, opravdová
    nádhera! Kolem dokola obrovský park, rozkládající se po obou březích
    Nisy, na německé i polské straně. Máme trochu problém se z parku
    vymotat a najít někde u řeky cyklostezku, ale nakonec se daří a
    vjíždíme na ní. Tak vítej, cyklostezko Odra – Nisa! Hezky nás veď
    směrem na sever, moře je daleko!


    Luxusní jízda na
    cyklostezce Odra – Nisa

    Cyklostezka se proplétá okrajovými částmi Bad Muskau a pak jsme
    definitivně za městem. Jedeme podél řeky Lužická Nisa, nevidíme jí sice
    nonstop celou dobu, občas se od ní stezka odchýlí, ale vždy jen na chvíli,
    pak se zase do blízkosti řeky vrátí. Takhle pojedeme pořád, než se Nisa
    vlije do Odry a poté pojedeme někdy v dalších dnech podél Odry, která
    už bude mnohem širší. Nemáme dnes žádný cíl, kam bychom chtěli dojet.
    Zatím se nám jede oběma dobře, tak pojedeme, dokud to půjde. Pokud večer
    uvidíme nějaký vhodný a levný kemp, můžeme přespat v něm. Pokud
    ne, přespíme někde na louce u řeky.


    Na cyklostezce

    Je podvečer a přestává být nesnesitelné horko, jede se dobře. Je
    bezvětří, což je také výhoda pro dobrou jízdu. Trochu problém bude asi
    s jídlem, stezka vede převážně opuštěnou krajinou, uprostřed
    přírody v německo – polském pohraničí podél Nisy. Příliš
    větších vesnic na trase není, větší město jednou za několik desítek
    kilometrů. Moc jídla už v batozích nemáme. Kolem sedmé večerní se
    již poohlížíme po nějakém noclehu, jedeme do jednoho kempu označeného
    v mapě, ale tam na nás koukají jako na exoty, je to nějaký soukromý
    kemp pro uzavřenou společnost, něco jako podniková rekreace či tak. Včera
    v Čechách jsme zase měli uzavřený kemp pro veřejnost kvůli
    dětskému táboru.

    No tak smůla, jedeme dál, máme žízeň, pití došlo, máme už
    i hlad. Ujeli jsme dnes už přes sto kilometrů a míříme dále na sever
    a sice k městu Forst. Jedeme docela rychle, kopce žádné, absolutní
    rovina, Milan se dnes překonává a jsem velmi překvapen, jakého výkonu byl
    dnes schopný dosáhnout. V okolí Forstu skáče na tachometru číslo 200
    – ujeli jsme od včerejška z Ústí dvě stě kilometrů. Ve Forstu
    už nutně potřebujeme koupit jídlo a pití, naštěstí tam nalézáme Lidl a
    jelikož je půl osmé a mají do osmi, stíháme ještě obchod
    v otvírací době. Zásoby tak máme doplněny, ceny zase byly
    příznivé, jako odpoledne v Penny.

    Je osm večer a budeme muset najít místo na spaní. Kemp žádný podle
    mapy po cestě nebude, vůbec jich je podél cesty minimum, vlastně jak
    později zjistíme v dalších dnech, tak téměř žádné. Některé jsou
    někde bokem, že se musí z cyklostezky odbočit a jet třeba sedm
    kilometrů někam pryč mimo směr, ale přímo u stezky jsme skoro
    žádné kempy ani v dalších dnech neviděli. Budeme muset spát zase
    někde na louce, ale to nebude problém, každé ušetřené euro se bude hodit.
    Vymotáváme se trochu složitě z Forstu, je již pozdě a začíná být
    šero. Jsme zpět na cyklostezce podél řeky Nisy, nikde nikdo, opuštěná,
    ale přívětivá krajina, koukáme na louky u Nisy, kde by bylo
    příhodné místo na postavení stanu. Nakonec se rozhodujeme, téměř ve
    čtvrt na deset, že v daném místě je to dobré a jdeme ze stezky,
    která vede převážně na vrcholu protipovodňového valu, dolů na louku
    k řece, kde v trávě stavíme naše stany. Ujeli jsme dnes
    129 km, to jsem tedy nečekal! Zvláště po tom včerejším Milanově
    trápení do kopců a poté, co dnes ráno musel jet autobusem pro ztracenou
    peněženku a vyjeli jsme kvůli tomu se zpožděním až někdy
    v jedenáct. Dnes tedy výborný výkon, 129 km dnes a celkem od
    včerejšího poledne 211 kilometrů. Když se ale dívám na mapu
    střední Evropy, na které je vidět Ústí, Baltské moře a místo kousek za
    Forstem, kde jsme právě teď, tak musím zklamaně říct, že na té celkové
    mapě to vypadá, že jsme stále ještě na začátku cesty a moře je daleko
    předaleko. A to jsme dnes ujeli takový kus! Na té celkové mapě to ale
    naskakuje hrozně pomalu.


    Druhý nocleh – za
    loukou nahoře na valu je cyklostezka

    DEN 3. – SO 4. 7. 2015

    Vstáváme kolem sedmé hodiny a na obloze není ani mráček a je jasné,
    že zase bude veliký pařák. Podle předpovědi právě o víkendu, dnes
    a zítra, mají teploty vygradovat a atakovat dokonce pekelných
    40 stupňů ve stínu. To bude ohnivá jízda! Balíme stany a batohy, už
    teď ráno před osmou je na sluníčku vedro.

    Po osmé hodině vyrážíme, je jasné, že po včerejších
    129 kilometrech takový výkon dnes nezopakujeme, i když já bych byl
    za to velmi rád, ale to bych Milana zničil. No uvidím, jak mu to dnes pojede,
    včera to bylo výborné. A Milan jede velmi dobře i teď po ránu,
    zato mně se nějak nemohou rozjet nohy, jsem ještě nějaký nedoprobuzený a
    tělo se nechce nastartovat do těch správných otáček. A brzy jde na
    mne i hlad, takže netrvá dlouho a potřebuji dát pauzu, dostat do sebe
    nějaké jídlo a celkově se probrat. Pauza pomohla a po ní se mi začíná
    jet postupně lépe a lépe. Cyklostezka opět vede převážně po
    protipovodňovém valu, dokonce v mnohých úsecích vedou souběžně
    stezky dvě – užší nahoře na valu a hned pod valem širší. Obě
    z perfektního hladkého asfaltu, cyklistický ráj! Můžeme to střídat,
    chvíli jet nahoře po užší cestě, ale s lepším výhledem ze shora na
    okolí, chvíli jet dole po stezce širší.


    Třetí den ráno

    Během dopoledne přijíždíme do dalšího z mnohých německo –
    polskou hranicí rozdělených měst. V německé části se město jmenuje
    Guben, za mostem přes řeku se v Polsku jmenuje Gubin. Teplo je veliké,
    na okraji města dáváme pauzu a po chvíli tam objevujeme malou písčitou
    pláž u řeky Nisy. Může v ní být tak půl metru vody, teče
    docela prudce. Ideální místo k osvěžení těla – sundaváme si
    boty a jdeme se až po stehna svlažit do řeky. Před odjezdem ještě do řeky
    ponořím vrchní část cyklodresu a hned si ho oblékám – bude mě
    aspoň chvilku chladit, i když v tom vedru rychle vyschne.


    Zde se koupeme
    v Gubenu v Nise

    Pokračujeme z Gubenu dále na sever, po ranním těžším rozjezdu už
    se mi jede úplně dobře bez jakýchkoliv problémů, jen to vedro by nemuselo
    být. Ale jsem hlavně rád, že neprší. Zato na Milana padá deka, nechce se
    mu příliš jet a někde chce zastavit na oběd a tam dát dlouhou pauzu.
    Krátce před polednem přijíždíme k významnému místu naší cesty.
    Na kraji obce Ratzdorf je soutok řeky Nisy s řekou Odrou. Přesněji
    řečeno úzká Nisa se tu vlévá do mnohem širší Odry. Odra je zde již
    opravdu mohutná, má v tomto místě za sebou již několik set kilometrů
    svého toku z Moravy přes Polsko a je zde širší, než Labe
    v Ústí. Nisa pro nás tímto okamžikem definitivně končí a odteď
    pojedeme podél široké řeky Odry.


    Soutok Odry s Nisou.
    Odra je velmi široká, ale zde u soutoku se nevešla celá do záběru
    (vlevo)

    Tady už se
    Odra do záběru vešla pěkně

    Ale zatím nepojedeme, protože kousek od soutoku je restaurace, akorát ji
    budou za pár minut v pravé poledne otevírat. Milan si zde chce dát
    oběd, což chápu, pak chce dát po obědě nějakou pauzu, což bych také
    ještě chápal, ale jsem šokován, že tu pauzu prý bude potřebovat zhruba
    čtyři hodiny dlouhou! No tak to je gól! Tak my jedeme z Ústí na kole
    k moři a půl dne budeme někde sedět a koukat do blba! To je pro mne
    dost těžké přijmout, snažím se Milana trochu povzbudit a namotivovat, ale
    je to marné. Prý má již od prvního dne, kdy snědl nějakou energetickou
    tyčinku, problém se žaludkem. Potřebuje se tedy dobře najíst, ale po
    jídle prý nebude přibližně čtyři hodiny schopný sednout na kolo. Navíc
    je horko k padnutí. To je pravda, horko je veliké, ale to bude ještě
    v šest večer. Buďme rádi, že není vytrvalý déšť. No co se dá
    dělat, Milan si objednává jídlo, které ale je schopný sníst pouze
    z půlky, takže zbytek mi pak dává k dispozici. Chudák, asi je mu
    opravdu blbě.


    Mapa s okolím
    cyklostezky

    Po jídle hledáme u řeky vhodné místo, kde se budeme chladit
    v řece. Opodál jedno takové nalézáme, převlékáme se do plavek a
    hurá do vody. Milan se ale po chvilce o něco řízne do prstu, malinko mu
    vytéká krev a do řeky si jít už netroufá, aby se mu rána něčím
    nezanesla. Sedí tak ve stínu pod stromem na břehu. Já se celý ponořím do
    vody a proud řeky mi krásně masíruje záda i nohy. Odra zde vypadá
    docela čistá, i když kdoví. Do Labe bych v Ústí nevlezl a Odra
    v těchto místech – to bude asi něco podobného. Ale je to
    v chladivé, ale nikoliv studené řece paráda, teď odpoledne se vzduch
    skutečně rozžhavil pekelně, vedro je obrovské, úplné bezvětří.
    Odhaduji, že bude něco mezi 35 až 40 stupni ve stínu, jak
    hovořila předpověď. Před cestou jsem na internetu četl, že
    o víkendu mají v této oblasti padnout historické teplotní
    rekordy. Po půlhodinovém nepřetržitém chlazení v řece bych ale už
    rád jel dál, předtím jsme měli ten oběd, takže čas běží, pauza se
    natahuje. Ale Milan naprosto není schopný pokračovat, potřebuje prý opravdu
    pauzu skoro čtyři hodiny dlouhou a zítra a v dalších dnech prý zrovna
    tak. Navíc chce ujet každý den prý jenom kolem 70 – 80 km a když
    to hodně dobře půjde, tak možná někdy 90. Nastává tu problém, naše
    představy o cestě a hlavně naše fyzické schopnosti jí absolvovat se
    najednou diametrálně liší. Já jako celoživotní sportovec, který navíc
    rád vyhledává vytrvalostní ultra disciplíny – absolvoval jsem mnoho
    dálkových běhů, dlouhých dálkových pochodů a nonstop přechodů
    různých pohoří, jezdíval dlouhé trasy na kole, dvakrát v životě
    jsem ujel dokonce 315 km na kole za jeden den a naproti tomu Milan, který
    nic takového v životě nedělal, na kole téměř dvacet let neseděl a
    jeho životním koníčkem je čtení historických knih. Je úplně jasné, že
    se mu jako fyzicky slabšímu musím přizpůsobit, o tom není pochyb. Ale
    měl jsem za to, že se mu přizpůsobím tím, že místo 150 km denně,
    které bych každý den ujel, kdybych byl na cestě sám, pojedeme denně jenom
    stovku. Ta stovka se dá v pohodě zvládnout, když na to máme čas od
    rána do večera, stovku denně tu jezdí kdejaký důchodce, které
    potkáváme. Tak jsme to plánovali i před cestou, že kolem té stovky
    denně bude potřeba ujet, já navíc potřebuji být včas zpátky. Milan do
    té akce šel s tím, že má pocit, že to zvládne. Teď to ale vypadá
    zle, Milan sedí vyřízeně ve stínu pod stromem, čas běží, horko
    nepolevuje, já se tedy stále koupu v Odře, ale už mě to nebaví,
    nejraději bych byl už dávno na cestě. Přitahuje mě hrozně ten vytyčený
    cíl – dojet na kole k moři a najednou tam skutečně být
    s kolem u pláže a vědět, že se to povedlo. Ale takhle, když půl
    dne vůbec nejedeme, je cíl stále v naprostém nedohlednu.

    Po půl čtvrté odpoledne se Milan rozhoduje s tváří odsouzeného na
    popravu, že zkusíme pokračovat. Snažím se ho stále nějak povzbuzovat,
    říkám mu, že nejhorší vedro už bude za chvíli za námi a večer se mu
    pak pojede lépe, že můžeme jet v klidu, pomalu, beze spěchu, dávat po
    cestě krátké přestávky na pití a podobně. Vyjíždíme tedy
    z Ratzdorfu od soutoku Odry s Nisou a podél Odry jedeme rozpálenou
    krajinou směrem k většímu městu Eisenhüttenstadt, městu navrženému
    na rýsovacím prkně a uměle postavenému v dobách socialistické NDR,
    mělo to být vzorové město pro dělníky ze zdejších obřích oceláren.
    Zase už jsme vypili všechno pití, v tom vedru člověk pije pořád a
    tak zajíždíme ve městě k marketu Netto a doplňujeme zásoby tekutin a
    děláme kratší pauzu.


    I nadále krásný
    hladký asfalt, paráda!

    Za Eisenhüttenstadtem vede cyklostezka dlouhé kilometry opuštěnou
    příhraniční krajinou podél Odry, příroda je ale i zde v těch
    věčných rovinách taková malebná. U malé osady Aurith dáváme
    další z pauz, zastavujeme se ve zdejší minirestauraci či spíše
    občerstvení a jak jinak – objednáváme si studené pití. Největší
    horko už je sice pro dnešek pryč, ale člověk by vypil rybník.
    A obyčejná voda nestačí – tělo si žádá nějaké sladké
    nápoje, aby doplnilo i cukry a tím pádem energii. Nejlépe nás
    osvěží bublinková limonáda. Před občerstvením se s námi dal do
    řeči nějaký důchodce – také cyklista, který jede s manželkou
    – důchodkyní, rovněž po cyklostezce k moři. Měl starší kolo a
    extrémně přetížené asi šesti brašnami. Sám mi řekl, ať si zkusím to
    kolo nadzvednout. Uuuuffffff, to téměř nešlo. Ten veze skoro padesát kilo.
    Ptám se ho, kolik ujedou denně kilometrů. Bez váhání řekne: „sto,
    každý den sto.“ Jsem rád, že to slyšel i Milan a vidí tak, že
    když ho motivuju k ujetí alespoň stovky, že po něm nechci kdovíjaké
    nereálné cíle. Aspoň vidí, že těch 70 – 80 denně by bylo
    opravdu málo. Když to zvládne důchodce na starém velice přetíženém
    kole…


    Momentka
    z cesty

    Po příjemné pauze u limonády se pomalu blížíme k jednomu
    z největších měst na naší cestě – Frankfurtu nad Odrou. Tam
    ale dnes asi již nedojedeme, ve městě spát ve stanu nemůžeme a když už
    bychom dojeli do města, museli bychom ještě plno dalších kilometrů zase
    z města ven. Milan vypadá už lépe, polední oběd a následná dlouhá
    pauza mu skutečně pomohly, teď odpoledne a navečer navíc jedeme dost
    klidným tempem a dáváme různé časté přestávky.

    Nechceme dnes jet až skoro do půl desáté, jako včera a tak již
    začínáme pokukovat po nějakém vhodném místě na spaní. Kemp po cestě
    blízko stezky žádný nebude, na to už jsme si zvykli, ale to nevadí, zase
    aspoň ušetříme za nocleh. Dnešní pití kupované v restauracích
    přeci jen trochu provětralo rozpočet, oproti cenám v marketu je
    točená limonáda někde v restauraci či občerstvení mnohonásobně
    dražší. Žádné extra vhodné místo na spaní ale nevidíme a tak jedeme
    stále dál. To mi na jednu stranu vyhovuje, aspoň malinko popojedeme zase
    blíž k našemu dalekému cíli – Baltskému moři.
    V městečku Brieskow – Finkenheerd kupujeme v Normě zásoby
    jídla na večer a na ráno a rovněž další lahve s pitím. To už jsme
    ale kousek od Frankfurtu nad Odrou a už bychom měli nějaké místo na spaní
    najít, než budeme za chvilku někde na předměstí. Cyklostezka se navíc
    v těchto místech odchýlila od Odry a na spaní to kolem nijak nevypadá.
    Vesnice Lossow je poslední obec před Frankfurtem, pak už se sjíždí dolů
    do města. Co teď? Několik kempů v mapě je sice vyznačeno asi
    4 km odtud u jednoho jezera, ale úplně mimo náš směr. Tam už
    teď zajíždět nebudeme.

    Rozhodujeme se, že postavíme stany u kukuřičného pole na kraji
    vesnice Lossow. Je to sice jen pár metrů od posledních domků a Milan má
    obavu, aby nás někdo nevyhnal, ale já ho uklidňuji, že Němci mají pro
    turisty pochopení a že to bude v pohodě, přinejhorším někomu
    vysvětlíme, kdo jsme a odkud kam jedeme. Zem je ale po těch vedrech úplně
    vyschlá a zrovna v místě, kde jsem si svůj stan chtěl postavit já,
    nejdou vůbec zapíchnout do země kolíky a tak s tím dlouho bojuji. Jak
    dlouho ještě vydrží takové tropické počasí? Vedra nás provázejí od
    prvního dne naší cesty a začala dokonce už předtím. To nemůže vydržet
    věčně a je pravděpodobné, že to skončí nějakou silnou bouřkou. Snad
    nepřijde v noci! Venku je i teď večer úplné teplo, sedíme před
    stany, jíme věci z nakoupených zásob a po ulehnutí stejně nemůžeme
    usnout, kvůli vedru ani nelezu do spacáku a jen si v kraťasech
    odevzdaně lehám na spacák pode mnou. Dnes jsme neujeli žádnou slavnou
    vzdálenost, pouze 86 km a v dalších dnech to asi o moc lepší
    nebude, pokud budeme po poledni několik hodin odpočívat. Celkově máme za
    tři dny ujeto 297 km. Díky včerejší dlouhé etapě tak ale stále
    držíme průměr kolem stovky na den. K moři pojedeme ještě zhruba
    4 dny, v lepším případě, kdyby se Milan zmátořil, 3 dny.
    No to už je asi jedno, hlavně aby nebyly problémy s počasím (vytrvalý
    déšť) nebo nějaké technické problémy s koly.


    Nocleh číslo 3 –
    u vesnice Lossow před Frankfurtem nad Odrou

    DEN 4. – NE 5. 7.2015

    Během noci se objevil první déšť na naší cestě – ve druhé
    půlce noci a nad ránem trochu pršelo, nebyl to však žádný prudký liják
    a v dálce byly na obloze vidět blesky, ale někde daleko – hrom
    slyšet nebyl žádný. Alespoň se trochu pročistil vzduch. Ráno už bylo bez
    deště a konečně bez pařícího slunce.

    Vyjíždíme v příznivém ranním čase z Lossowa, který leží
    těsně u Frankfurtu nad Odrou. Pár serpentýn dolů z kopce, což je
    v této rovinaté části Německa ojedinělý jev a jsme ve Frankfurtu,
    zatím největším městě po našem vyjetí z Ústí. Žije zde kolem
    šedesáti tisíc obyvatel. Není to tedy žádné velkoměsto, ale jelikož
    cyklostezka vede většinou opuštěnou příhraniční přírodou kolem řek,
    je najednou pro nás takový Franfurt nad Odrou skoro velkoměsto. Na druhé
    straně řeky má také svého polského bratra, jako plno jiných
    příhraničních měst na této cyklostezce. Stačí přejet most přes Odru a
    jste v polském městě Slubice.V McDonaldu na záchodě doplňujeme
    do lahví z umyvadla čerstvou vodu, neboť už jsme zase téměř žádnou
    neměli a bohužel, ranní oblačno se rozplynulo a opět začíná svítit
    slunce a být modrá obloha, zřejmě tedy po nočním dešti bude další
    horký den.


    Ve Frankfurtu nad
    Odrou

    Jinak se ve Frankfurtu nezdržujeme, chceme dopoledne trochu něco ujet,
    dokud ještě není venku spalující žár, Milan navíc neustále
    připomíná, že bude chtít udělat po obědě dlouhou několikahodinovou
    přestávku, podobně jako včera. Nějak se na to v hlavě psychicky
    připravuji, to bude pro mne zase šíleně dlouhé a nudné a je těžké se
    s tím srovnat, že na cyklocestě k moři velkou část dne vůbec
    nejedeme. Za Frankfurtem vede cyklostezka chvíli podél silnice, potom
    u města Lebus se vrací zpátky k řece, jak je zvykem. Dnes je
    neděle a to jsou v Německu zavřené obchody s potravinami, alespoň
    ty velké určitě, u malých krámků nevím. Sehnat jídlo a pití bude
    tedy dnes problém, obloha je navíc už vyjasněná a začíná být tradiční
    vedro, žízeň je a bude veliká.


    Cyklostezka patří jen
    nám…

    Za městem Lebus jedeme dvacet kilometrů krajinou nikoho, pouze kolem
    lesíků, řeky a upravených políček. Cyklostezka je ale nadále
    v bezchybné kvalitě a je to radost po ní jet. Blíží se poledne a
    teplota venku prudce stoupá, smažíme se ve vlastním potu, slunce pálí jako
    ďas. Již čtvrtý den po sobě na naší cestě plus ještě nějaké dny
    předtím! Milan po ranní dobré formě rychle vadne a když se blížíme
    k městečku Küstrin – Kietz, má už toho skutečně tak akorát a
    proto nezbývá, než někde najít vhodné místo, kde si dáme oběd a Milan
    si dopřeje delší odpočinek. Já se dnes cítím od začátku velmi dobře a
    byl bych schopný jet téměř nonstop celý den.

    U malé vesnice Bleyen odpočíváme v altánku a přemýšlíme,
    kde se půjde dát najíst. Po chvilce přijíždí k altánku další
    cyklista a také si zde udělá pauzu. Je to mladý kluk od nás z České
    republiky, konkrétně z Liberce. Jede rovněž po cyklostezce Odra –
    Nisa k moři, jede sám a nijak se s tím nepáře, včera prý ujel
    191 km a dnes chce skončit až někde za městem Schwedt a u moře
    být už pozítří. Téééda, to je mi sympatické, to by se mi také líbilo
    takhle to řezat a sportovně se vyřádit a jen s minimálními pauzami to
    valit dál a dál. Ale na druhou stranu, takhle zase mám parťáka, mám se
    s kým bavit, s kým to prožívat a má to rovněž plno výhod. Mohl
    jsem jet sám, ale nechtěl jsem. I když Liberečákovi v tu chvíli
    trochu závidím, že to může pořádně napálit podle svých představ a
    schopností, celkově jsem rád, že jede Milan se mnou. Náš krajan se
    v altánku nijak nezdržuje, po chvilce se loučí, sedá na kolo a jede
    odkrajovat další desítky a desítky kilometrů směrem k moři.


    Podél Odry stále na
    sever

    My nacházíme místo na oběd hned vedle vesnice Bleyen, v osadě
    zvané Kuhbrücke. Ukazatel nás přivádí k místu, kde nějaká rodina
    provozuje jakési rybářské občerstvení a na svém pozemku rovněž
    ubytování buď ve stanech či v obytných autech. Panuje zde opravdu
    velmi rodinná atmosféra, jsme ihned přijati velmi vstřícně a dáváme si
    pití a poté k jídlu housku s matesem. Je zde pěkné posezení na
    terásce ve stínu. Milan prý má stále žaludek v nepohodě a ovlivňuje
    to tím negativně jeho sportovní výkon. Dnes je to prý ale už trochu
    lepší, než včera. Sezení na Terásce je příjemné, já jsem pořádně
    vyhládlý a dávám si další housku s matesem, každý si ještě
    přiobjednáváme pití. Už je odpoledne a vedro je i dnes zničující,
    určitě zase nejméně kolem 35 ve stínu. Na sluníčku to je peklo,
    naštěstí posezení je ve stínu. Trávíme zde příjemnou siestu a když už
    si dlouhou dobu nic neobjednáváme, neboť už jsme najezeni, je nám trochu
    hloupé tu stále jen tak sedět a tak se loučíme a závěr siesty jedeme
    trávit do toho altánku, kde jsme se potkali s cyklistou z Liberce.
    Při loučení nám majitel jen tak mimochodem sdělil, že prý má být
    tornádo. Nevěnovali jsme tomu příliš pozornost, třeba to je jen nějaké
    německé označení pro silný vítr. Teď je vedro k padnutí a nepohne
    se ani list.

    V altánku trávíme ještě necelou hodinu, kousek od něj otevřeli
    odpoledne jednu restauraci a jelikož už zase máme žízeň a potřeba dostat
    do těla i nějaké cukry a nejen vodu, jdu koupit do restaurace točenou
    limonádu. Až při placení se dovídám cenu, neptal jsem se totiž předem a
    cena je brutální – 3,5 euro za čtyři decky rozlévané limonády
    z pet lahve. To je na české peníze téměř stokoruna! Za čtyři dl
    rozlévané limonády. No co se dá dělat. Obchody, ve kterých jsou ceny
    velice příznivé, jsou dnes v neděli zavřené a tak todnes bude pro
    peněženku poněkud průvan. Pít musíme, horko je mimořádné. Žízeň
    máme neustále.

    Kolem půl čtvrté Milan považuje potřebu svého odpočinku za
    dostatečnou a tak můžeme vyjet dále. Vedro je ale ještě v plné
    síle. Jedeme opět po skvělé cyklostezce především opuštěnou krajinou
    v těsné blízkosti Odry, která tvoří hranici s Polskem.
    V městečku Kienitz chce Milan udělat asi půlhodinovou zastávku, aby si
    koupil v jedné restauraci studené pití a v klidu u něj
    poseděl. Tak se také děje a čas opět běží, aniž bychom jeli. Hned
    o čtyři kilometry dále v další vesnici – Gross Neuendorf,
    chce Milan opět pauzu – dát si zde večeři. Je něco kolem půl šesté
    a blíží se večer. Začíná se nám to ale zase hrozně brzdit, skoro
    čtyři hodiny dlouhá pauza přes poledne, potom půl hodiny v Kienitzu,
    teď 4 km za Kienitzem chce Milan najít restauraci na večeři, což bude
    celkem přinejmenším hodina, spíše více. Jsem z toho dost zoufalý,
    ale nechci to dát příliš znát. I když na druhou stranu, nemůžeme
    přece na dálkové cyklocestě k moři, na kterou mám navíc kvůli
    povinnostem v ČR omezený počet času, tři čtvrtě dne někde prosedět
    na pauzách. Bude večer a my jsme skoro celý den někde propauzovali, včera
    rovněž. Vzpomínám hned na Liberečáka, jak si to pádí hezky k moři,
    nic ho nezdržuje a užívá si jízdu na kole na zdejší báječné
    cyklostezce. My pořád jen někde sedíme, zatímco já bych nejraději celý
    den jel. Říkám si v duchu, že tuto cestu už nějak vydržím a někdy
    tu trasu pojedu ještě jednou a sám a budu to mastit hlava nehlava od rána do
    večera a k moři dojedu za čtyři dny. Jsem velmi sportovně založen a
    tady tím naším stylem si připadám jako důchodce po třech operacích.


    Podvečer na cyklostezce,
    vpravo Odra

    Milan nakonec zde v Gross Neuendorfu žádné vhodné místo na večeři
    nenašel, nějaké restaurace tu sice byly, ovšem některé až příliš
    drahé. Podle mapy ale vidíme, že teď zase pojedeme dlouhý úsek
    neobydleným územím, pouze kolem luk a lesíků podél Odry. Až zhruba po
    třiceti kilometrech mají být dvě městečka – Neuglietzen a
    Hohensaaten, kde bude snad nějaká šance se najíst, to už ale bude docela
    pokročilý večer. Prý to ale Milan nějak zvládne, pokud budeme dávat po
    cestě časté krátké pauzy na napití. S tím nemám problém. Je už
    podvečer, slunce sestoupilo níže a není již takové horko. Jede se teď
    velmi příjemně, je stále bezvětří, pekelná výheň skončila.
    S menší pauzou v místě zvaném Zollbrücke nakonec urážíme
    během podvečera ten téměř třicetikilometrový úsek a hned na kraji
    městečka Neuglietzen sedáme do venkovní části příjemné restaurace.
    Milan se dočkal vytoužené večeře, já mu ji ze srdce přeji, během večera
    jsme se konečně zase trochu pohnuli na kolech dále, což mě vnitřně
    alespoň trochu uklidnilo.


    Většinu trasy vedou
    souběžně cyklostezky dvě – horní užší nahoře na valu a dolní
    širší dole. Můžeme si tak vybrat a průběžně to střídat

    Po hodině strávené posezením u večeře je náš následující
    program jasný – je osm večer a budeme se poohlížet po nějakém
    místě na spaní. Jak se již stalo tradicí, bude to zase někde venku
    v přírodě ve stylu „kde si usteleme – tam si lehneme.“
    Mezi obcemi Neuglietzen a Hohensaaten nacházíme rozlehlou louku
    rozprostírající se od břehů Odry směrem nahoru na malý hřeben, po
    kterém vedl tento úsek cyklostezky souběžně se silnicí. Jdeme z kopce
    dolů k řece a tam si stavíme stany. Po postavení stanů se jdeme koupat
    do Odry, Milanovi se ale příliš nechce, obává se o kvalitu vody, aby
    nebyla příliš špinavá a do řeky nakonec nevleze. Já to tolik neřeším,
    do řeky vlezu a chvilku plavu. Je to paráda, pot a špína a únava
    z putování v dalším velice horkém dnu jsou rázem pryč a
    krásně se osvěžuji a je mi výborně, jsem úplně svěží a čistý.

    Po koupeli v Odře jím u stanu něco ze svých zásob, venku se
    začíná šeřit a za chvíli si půjdeme lehnout. Ujeli jsme dnes 95 km,
    po tom pauzování napříč celým dnem jsme s tím večer naštěstí
    trochu pohnuli, celkem máme ujeto 392 km a je reálné, že nám to
    k moři bude trvat už jen dva dny a pozítří večer bychom tam mohli
    být.

    Najednou vidím, jak ze shora od silnice vstoupil na louku jakýsi muž a
    rázným krokem míří neomylně směrem k nám. Co to má znamenat?
    O co mu jde? Vynadá nám, že táboříme volně na louce, místo někde
    v kempu? To těžko, tady nikomu nepřekážíme a nic neděláme
    špatného. Nebo je to nějaký psychopat a má nějaké prapodivné úmysly? Je
    to od silnice dolů k řece přes louku kolem sto metrů, proč vynakládá
    energii, aby sestoupil až k nám? Pak stejně bude muset jít zase nahoru
    do kopce k silnici. Proč mu to stojí za to? Jde velice rázně, už se
    blíží, už je u nás… Z jeho obličeje nejde vyčíst ani to,
    že by to byl nějaký sympaťák a vstřícný dobrák, ale ani to, že by to
    byl nějaký padouch. Věk přibližně jako já, mezi 35 – 40 lety.
    Obavy ale rychle opadají. Muž nás ze shora ze silnice zahlédl stanovat a
    přišel nás varovat. Po řadě extrémně horkých dní prý v Německu
    udeřila veliká bouře, padaly kroupy větší než ping pongové míčky,
    řádilo tornádo a mimořádně silné blesky, které prý zabily dnes navečer
    dva lidi. V ulicích byly potopy a valily se ulicemi hluboké proudy vody,
    ve kterých uvízávala auta. A tato silná bouře prý právě teď
    míří sem přímo k nám do Braniborska a brzy tu bude! Je prý naprosto
    nemožné dnes v noci stanovat ve volné přírodě, navíc u řeky,
    která může blesky přitahovat a ještě mít blízko stanů kovová kola.
    Muž nás na to nebezpečí přišel přátelsky upozornit a varovat.
    Nechceme-li riskovat smrt, musíme naše přenocování vyřešit nějak jinak,
    ale určitě nestanovat venku, to je prý dnešní noc naprosto vyloučená
    věc. Děkujeme muži za ochotu a upozornění, to bylo od něj milé, že se
    rozhodl, poté, co nás spatřil, jít nás upozornit a varovat na věc,
    o které jsme neměli tušení. I když bylo jasné, že po těch
    dlouhých silných vedrech už nějaké bouřky a změna někdy přijít
    musejí.

    Pán se vrací nahoru k silnici do svého auta a my rychle řešíme, co
    a jak s námi. Je půl desáté a už se stmívá. Jsme mezi dvěma
    městečky, spíše vesnicemi, Neuglietzen a Hohensaaten. Ubytovacích
    možností tam bude asi minimum a navíc hodně mimo náš rozpočet.
    V dálce se již objevují první blesky a osvětlují sešeřelou oblohu.
    Domlouváme se, že půjdeme pěšky do vesnice Hohensaaten, která je asi
    kilometr před námi a tam uvidíme, co a jak – jestli se tam bude dát
    někde schovat, případně ubytovat. Kola necháme ležet zde na louce
    u řeky, stejně už je tma a nikdo je brát nebude, navíc budou
    k sobě navzájem zamknutá cyklistickým zámkem. O kola se bát
    nemusíme. Stany necháváme také stát, vrátíme se k nim a kolům
    ráno. Balíme si věci do batohu. Milan balí všechno, já něco, například
    rozbalenou karimatku se spacákem, nechávám ve stanu. Je už úplná tma,
    s batohy na zádech opouštíme louku a míříme k vesnici. Blesky
    blikají oblohou, zatím se ale příliš nepřibližují. Z kraje vesnice
    vidíme asi 100 metrů od silnice služebnu policie. No, kdyby bylo
    nejhůře, můžeme se na policisty obrátit, zatím ale jdeme dále do vesnice
    zmapovat situaci. Vidíme autobusovou zastávku, ale takovou zděnou
    v horším stavu, s otvory namísto okna. To také není dobré místo
    na přečkání v bouřce, do takových zastávek uhodí blesk snadno.
    Navíc je hned u zastávky kostel se svojí velkou věží, která blesky
    může přitahovat. V jedné z postranních ulic vidíme směrovku
    k jakýmsi apartmánům, ale je už půl jedenácté v noci a je to
    spíše nějaký rodinný dům, nechceme tam teď takhle pozdě zvonit, rádi
    bychom navíc noc vyřešili a přečkali nějak bezplatně.

    Chodíme po obci a bouře se začíná rychle blížit, budeme to už muset
    nějak vyřešit. Blesky začínají práskat čím dál více, spouští se
    vichřice s mohutnými nárazy větru, větve stromů se prudce ohýbají.
    Musíme konstatovat, že jsme žádný vhodný a bezpečný úkryt na
    přečkání noci nenašli. Navíc bychom potřebovali noc nejen provizorně
    přečkat, ale přespat, abychom zítra byli v kondici a mohli ujet kolem
    sto kilometrů na kole. Bouře se již přihnala do blízkého okolí, blesky
    osvětlují obohu a hromy duní naplno. Budeme muset zvolit variantu placeného
    ubytování, ale kde takové najít teď v jedenáct večer
    v nevýznamné vesnici? Vracíme se k místu, kde byl poutač na
    apartmány. Na opakované zvonění ale nikdo nereaguje, nakonec klepeme na okno
    a budíme nějakého pán, který usnul u televize. Není to ale žádný
    pan domácí, je tam prý také jen ubytovaný, připadá mi jako nějaký
    ukrajinský dělník. Prý máme zavolat na telefonní číslo, uvedené na
    poutači, majitele apartmánů. Hm, tak to je situace, přece nebudeme teď
    v jedenáct nikam volat, kdoví kde ti majitelé bydlí. Těžko nám sem
    pojede před půlnocí někdo kdovíodkud odemknout… Chodíme tedy dál po
    vesnici Hohensaaten, ale nemáme již moc čas, bouře je již u vesnice,
    blesky jsou mimořádně intenzivní a divoké, k tomu vichr, za chvíli
    asi bude i liják. Podle toho, co nám popisoval večer ten pán
    u řeky, který nás přišel varovat, můžeme čekat peklo.

    Čas je již značně pokročilý, světla v domcích zhasínají, lidé
    se ukládají ve svých domovech ke spánku. My nemáme kde spát ani kde se
    schovat před bouří, která pustošila odpoledne a navečer Německo a
    zabíjela lidi. K policistům na kraj vesnice je to již daleko, tam už
    bychom nedošli, bouřka už je téměř nad námi. Přáli bychom si jakýkoliv
    kontakt s kýmkoliv, aby nás viděl a zeptal se nás, co tu v té
    bouři takhle děláme a proč se někde neschováme. My bychom vysvětlili
    naší situaci a ten dotyčný by nás třeba nechal někde u sebe
    přečkat nejhorší. Ale už nikoho nevidíme, za chvíli bude půlnoc, lidé
    jsou již všichni doma a většina má zhasnuto. Nikde nikdo, u koho by
    byla šance domoci se pomoci. Jelikož se ale otevřela nebesa a začíná to
    být jako v pekle a je otázkou času, kdy do nás blesk trefí,
    v nouzi svítíme cyklistickým světlem lidem do zhasnutých oken, aby si
    nás někdo všimnul a nechal nás buď u sebe nebo nějak poradil, kam se
    bezpečně schovat. Z jednoho domku po našem světelném zásahu
    vycházejí starší manželé, popisujeme jim naší situaci. Říkají nám,
    že hned vedle o 20 metrů dál je nějaký penzion a tam můžeme
    přespat. Kolem jsme s Milanem nejméně jednou procházeli, ale žádné
    cedule ani nápisu jsme si nevšimli. Manželé nám říkají, který to je
    dům a my se tam odebíráme. Od vchodové branky je to nejprv asi dvacet metrů
    přes zahradu a až pak je dům, který je tím penzionem. Je zde ovšem všude
    zhasnuto a nikdo ani nereaguje na naše zvonění. Nezbývá tedy, než opět
    použít osvědčenou metodu a svítit cyklosvětlem do tmavých oken. To
    zabírá a nahoře v patře se otevírá okno a z něj vykukuje
    rozespalá hlava postaršího pána. Omlouvám se za rušení v tuto dobu a
    vysvětluji pánovi naší situaci, že jsme původně večer stanovali
    u řeky, ale teď že bychom se potřebovali schovat před bouří.
    Naštěstí je nám to umožněno. Čekáme, než nám někdo příjde dolů
    otevřít a máme trochu obavy o cenu, aby to nebylo úplně
    přemrštěné. Penzion i se zahradou vypadá velmi pěkně, upraveně,
    téměř až honosně. Odhadujeme cenu na nějakých nejméně 25 euro, ale
    spíše více, možná 40 euro na osobu. Po chvíli se otevírají dole
    hlavní dveře a v nich je v županu manželka pána, již
    v důchodovém věku. Znovu se omlouvám, že přicházíme takhle pozdě a
    vysvětluji naší situaci, proč a jak se to stalo. V tom kousek odtud
    uhodil tak silný blesk, že jeho hrom ohlušil vesnici, až vibroval vzduch
    všude kolem nás. Začíná se spoštět liják. Je nejvyšší čas se schovat
    do bezpečí penzionu, měli jsme to jen tak tak, téměř na minutu, venku už
    se nedá být, další a další blesky a hromy osvětlují a ohlušují
    krajinu. Dovídáme se cenu – 30 euro na osobu se snídaní nebo
    25 euro bez snídaně. Bereme levnější variantu bez snídaně,
    i tak je cena pro nás vysoká, ale na německé poměry ve velice pěkném
    penzionu myslím ještě dost přijatelná. Levnější jsme to nečekali,
    naopak to mohlo být mnohem dražší. Navíc jsme v rozpočtu doteď dost
    ušetřili na tom, že jsme všechny dosavadní noci spali volně
    v přírodě. Původně jsme počítali, že každou druhou noc budeme
    spát ve stanech v kempu.

    Máme tak k dispozici velké pohodlí, které jsme ale vůbec
    nepotřebovali, nebýt té bouře a večerního varování před zkázou od
    pána u řeky. Teplou sprchu ani nepotřebuji, večer jsem se krásně umyl
    v Odře. Postel s peřinami také nepotřebuji, v pokoji je
    vedro, ve stanu by se mi dnes spalo mnohem lépe. No a televizi nepotřebujeme
    už vůbec, ale když už tu v pokoji je, alespoň hledám na teletextu
    předpověď počasí. Zdá se, že by mělo být zítra i pozítří
    celkem hezky, bez deště. Teď v noci ale zatím venku stále řádí
    bouřka a prší. Kvůli vedru mě chytá dávivý kašel, který ne a ne ustat.
    Mám celou naši cestu velkou rýmu, ačkoliv jsou pořád veliká vedra.
    K tomu se teď v teple a suchu pokoje přidal ten dávivý kašel,
    kvůli kterému usínám až kolem druhé hodiny v noci, když konečně
    odezněl.

    DEN 5. – PO 6. 7. 2015

    Ráno vstáváme brzy, někdy kolem sedmé, nijak se nezdržujeme a
    opouštíme penzion. Majitelé už jsou venku před domem, tak se s nimi
    srdečně loučíme. Už neprší, je příjemně zataženo, teplota také
    akorát, dnes zřejmě poprvé na naší cestě nebudeme mít horko a
    sálající slunce nad hlavou, za což jsme velice rádi.

    Kráčíme přes vesnici Hohensaaten, překračujeme říční kanál a jsme
    zvědavi, v jakém stavu najdeme na louce u Odry naše kola a
    především naše stany, se kterými mohla noční bouře nadělat hodně
    paseky. Už zdálky vidíme, že větší stan, ve kterém spí Milan,
    normálně drží na svém místě, zato malinký stan tvaru
    „áčko“, který používám já, leží splasklý na louce, jak
    nějaká pohozená deka. Kola jsou v pořádku, pouze celou noc mokla na
    dešti, což samozřejmě není dobré, ale v tom spěchu, kdy jsme večer
    narychlo opouštěli naše tábořiště, nebyla lepší možnost, než je přes
    noc zanechat na místě. V mém ležícím splasklém stanu je potopa,
    nechal jsem tam i spacák, boty, nějaké další věci, vše je
    promáčené. Z pod mraků začíná vykukovat slunce a fouká docela
    silný vítr, takže se mi daří věci po důkladném vyždímání
    částečně usušit.


    Ráno po příchodu ke
    stanům, můj malý modrý stan přes noc vyvrácený jsem postavil, aby trochu
    vyschnul

    Dopoledne vyrážíme, mohl by to být už předposlední den na cestě
    k moři. Teplota je konečně ideální, ani horko ani zima. Ale aby to
    nebylo tak snadné, narozdíl od předchozích dní s bezvětřím nás
    tentokráte hodně brzdí silný vítr, člověk musí i ve zdejších
    rovinách intenzivně zabrat, aby v tom větru vůbec jel. Jsme ale hlavně
    rádi, že je už po dešti a můžeme jet, vítr se přežije. Náš dopolední
    cíl je jasný, 30 km od místa dnešního startu je větší město
    Schwedt. Během dneška už určitě opustíme Německo a vjedeme do sousedního
    Polska, neboť jsme domluveni, že se od stezky odchýlíme a cílové místo
    naší cesty bude letovisko Dziwnówek na polské riviéře. Byl jsem tam
    předtím autem či vlaky již čtyřikrát a je to takové mé oblíbené
    místo a je pro mne motivací tam tentokrát dojet z domova z Ústí
    na kole. Milanovi je to jedno, jaké městečko u moře bude naším
    cílem, v těchto končinách je poprvé a nehraje to pro něj roli.

    Teď jsme ale od moře ještě necelých 200 kilometrů a to bude
    ještě dvoudenní práce se tam dostat. Kolem umělého říčního kanálu,
    který vede rovnoběžně s Odrou, míříme k městečku Stolpe a pak
    dále k většímu městu Schwedt. Oproti minulým dnům nejenže je změna
    v počasí, fouká silný vítr a není vedro, ale také je změna
    v tom, že potkáváme veliké množství cyklistů, často to jsou
    i dost početné skupiny, od důchodců až po mladé. Někteří jsou
    dálkaři křižující během své dovolené Německo, někteří jsou spíše
    místní lidé z okolí na projížďce.


    Plavební kanál

    Do Schwedtu přijíždíme po třiceti kilometrech, které jsme ujeli jen
    s jednou malou pauzou, máme ale hlad a žízeň a potřebujeme doplnit
    zásoby. Konečně už není neděle a obchody s jídlem jsou tak
    v Německu opět otevřené. Odpojujeme se v ulicích města
    z cyklostezky a v centru nalézáme veliký Kaufland, který poctíme
    svou návštěvou. Zásoby doplněny, krátká svačina před obchodem a
    vyjíždíme směrem pryč ze Schwedtu, který nám připadal takový omšelý a
    lehce nevlídný, narozdíl od upraveného a pohodového Německa, na které
    jsme byli zvyklí doteď.


    Vlevo kanál, vpravo
    Odra

    Za Schwedtem se odra dělí na dvě ramena, vlastní Odru a Odru Západní,
    my jedeme podél Západní Odry. Vjíždíme na území národního parku
    Unteres Odertal (Údolí dolního toku Odry). Je zde zajímavá krajina,
    zdejší louky mezi rameny řeky jsou zalité desítkami nejrůznějších
    slepých ramen, takže je z toho jeden veliký mokřad prorostlý vysokou
    vodní trávou, vody jsou různě vzájemné propojené, kolem vodní ptactvo,
    lodě plující po kanálu, je na co se koukat.

    Brzdí nás sice vítr, ale nesužuje nás vedro a tak neohroženě
    postupujeme naší jízdou dále k severu a bez nějakého pauzování
    urážíme ze Schwedtu dalších 30 kilometrů, celkem dnes už 60 a
    jsme u vesnice Mescherin, která je naší poslední německou vesnicí na
    trase, právě tady se odpojíme z cykostezky a zabočíme do Polska
    z důvodů, které jsem již popisoval. Kdybychom jeli po cyklostezce Odra
    – Nisa dále, dělali bychom takový veliký zbytečný oblouk kolem
    Štětínské zátoky. V Polsku jí sice také budeme objíždět, ale
    zdaleka ne tak velkým obloukem. Navíc jsem před cestou několikrát na
    internetu četl, že v té nejsevernější části kvalita cyklostezky
    není zdaleka již tak dobrá, jako celou její délku doposud. Ani tam údajně
    nemá být všude asfalt, který jednoznačně preferujeme.

    Loučíme se tedy s Německem, jízda přes něj necelé čtyři dny
    byla parádní, cyklostezka luxusní, lidé milí přátelští, krajina
    upravená vlídná, jen ta vedra být nemusela, ale za to nikdo nemůže.
    Cyklostezka tímto pro nás končí a čekají nás polské silnice, to bude
    jistě změna k horšímu, jezdit na silnici za provozu. Ale i tak
    nám to stojí za to, je to navíc takto k moři blíž.

    Přejíždíme most nejprv přes Západní Odru a jsme v Polsku, po
    dalších dvou kilometrech i přes hlavní tok Odry hned za mostem leží
    město Gryfino. Je už začátek odpoledne, máme ujeto přes šedesát
    kilometrů, proti jiným dnům tento náš mezičas docela ujde. V Gryfinu
    dáváme pauzu na oběd a oddech, Milan kupuje velikou pizzu, kterou jíme na
    lavičce na náměstí v úplném centru rušného města. Dnes si Milan
    nijak nestěžuje na ujeté kilometry, neříká, že užjich ujede jenom tolik
    nebo tolik a víc ne, ani pauzu nevyžaduje kdovíjak dlouhou, dnes je to
    v tomto směru velké zlepšení a pohoda.


    Most přes Odru do
    polského města Gryfino

    Odpoledne vyrážíme z Gryfina a je nám jasné,že právě teď nás
    čeká nejhorší úsek celé naší dlouhé cesty. Necelých 30 km odtud
    je totiž polské velkoměsto Štětín, suverénně největší město na
    naší trase, metropole severozápadního Polska s více než
    400 tisíci obyvateli. No a do Štětína odtud vede pouze jedna a to dost
    hlavní silnice, plná aut a kamionů. Nedá se svítit, sedáme na kola a
    pokusíme se to nějak rychle projet a mít to za sebou. Pak nás ale bude
    ještě čekat složité objíždění východní části města, abychom se
    dostali pryč z města dál na naší trasu a mohli objet po východní
    straně veliké jezero Dabie a posléze zítra navazující Štětínský
    záliv. Přitom nemáme žádnou podrobnou mapu. Zbytek dneška bude tedy
    náročný.

    Již první desítky metrů na hlavní silnici z Gryfina do Štětína
    ukazují, že nás čeká cesta v hustém provozu plná aut a
    náklaďáků. Řidiči nás sice objíždějí ohleduplně, ale provoz je
    veliký a je to nepříjemné. Dáváme jen krátkou pauzu a jinak těch
    necelých 30 km z Gryfina urážíme v kuse. Máme dnes ujeto
    zatím 90 kilometrů, ale je jasné, že další přibydou. Budeme chtít
    jet někam co nejdál za město, abychom našli klidné místo na spaní někde
    v přírodě. Na silnicích ve Štětíně panuje čilý ruch a provoz a to
    nejsme v hlavní části města, ale v té okrajové na východním
    břehu východního ramena Odry. Potřebujeme objet po východní straně jezero
    Dabie, ale s málo podrobnou mapou nafocenou před cestou do mobilu je to
    oříšek. Dáváme pauzu u jedné benzínky, já si jdu dovnitř
    prohlížet zdejší mapy, které jsou tam pro motoristy ke koupi a studuji,
    kudy jet dál. Je to ale docela složité, ani nevím přesně, kde se zrovna
    nacházíme. Pak se ptám venku jedné paní,kudy jetze Štětína dál směrem
    na obce Zalom a Pučice. Paní ví, bez váhání nám ukazuje směr a my po
    chvilce opouštíme město. Jak jsme ale zjistli až později, neporadila nám
    nejlépe a my jsme si docela zajeli, mohli jsme jet trasou o polovinu
    kratší. To už je ale jedno, jsme pryč z velkoměsta a projíždíme
    vesnicemi Zalom a na ní navazující další obcí Pučice.

    Je už podvečer, tachometr ukazuje pro dnešek sto ujetých kilometrů,
    počasí se během dne vyjasnilo a je slunečno a teplo, nikoliv však horko.
    V Pučici Milan zničehonic padá velice ošklivým pádem z kola,
    pád vypadal velmi bolestivě, Milan je i s kolem celý na zemi, ale
    naštěstí se mu povedlo dopadnout šikovně, tak jsou z toho jen nějaké
    drobné odřeniny a může jet bez problémů dál. Nemusíme to už dnes nijak
    hrotit, celkem máme splněno, co jsme chtěli a pokud nebudou neočekávané
    problémy, najisto to k moři dorazíme už zítra. Je ale pravda, že
    čím víc ještě dnes ujedeme, o to to budeme mít zítra kratší a
    jednodušší. Pomalu se budeme během jízdy poohlížet po nějakém pěkném
    místě na spaní a když něco uvidíme vhodného, ukončíme dnešní etapu a
    rozbalíme tam náš tábor. Také ještě potřebujeme koupit jídlo a pití na
    zbytek večera a na ráno, už jde na nás hlad. V Polsku je ale nějaký
    otevřený krámek nebo stánek vždy v blízkém dosahu a koupit kdekoliv
    a kdykoliv nějaké jídlo zde nebývá problémem a tak po chvilce nalézáme
    jeden takový krámek u areálu zapadlé benzínky ve vesnici Rurzyca.
    Dokupujeme jídlo a pití, něco si dáváme už na místě, něco balíme do
    zavazadel a jedeme dále.

    Hned za obcí Rurzyca nalézáme pěkné místo na přenocování. Ze
    zdejší okresní málo frekventované silnice, po které jsme poslední hodinu
    jeli, odbočuje lesní cesta pryč směrem k lesu a na okraji lesa je
    u ní příhodná loučka na postavení stanů. Sice po té cestě může
    kdokoliv z vesnice jít na procházku a snadno nás spatřit, ale jinak je
    to dobré místo. A i kdyby nás někdo viděl, ničemu by to asi nevadilo,
    jsme už v dosahu moře a na turisty jsou zde v okolí jistě zvyklí.
    Stavíme stany, odpočíváme vedle nich, večeříme nakoupené jídlo a jsme
    spokojeni. Den proběhl dobře. Nebyla vedra, ujeli jsme dobrých
    113 kilometrů, aniž by si Milan nějak stěžoval či se trápil, zvládl
    to v pohodě. Objeli jsme úspěšně veliký Štětín a jsme již
    poblíž města Goleniów a moře se výrazně přiblížilo. Pohoda po všech
    stránkách. Celkem máme ujeto 505 km, čímž jsme průměr dostali nad
    psychologickou hranici sto kilometrů za den, náš přesný průměr je nyní
    101 km denně. Na to,že jsme začínali první dva dny až kolem poledne a
    kromě dneška byla vždy hrozná horka a dlouhé pauzy, tak je nakonec ta naše
    bilance solidní. Zítra si ten průměr pohoršíme, ale to proto, že
    k moři už to máme méně, než sto kilometrů. Zítra nás moře
    zastaví a nebude již kam jet dál. Tipuji, že to bude odtud k moři mezi
    65 – 80 kilometry, pojedeme po okreskách a po těch to bude více
    klikatější, než po hlavní silnici. Mám tím na mysli samozřejmě
    otevřené moře na polské riviéře, nikoliv Štětínskou zátoku, která je
    odtud kousíček. Snad tedy i poslední den vydrží naše kola bez
    píchnutí a bez technických problémů, zatím před nimi musíme smeknout,
    nemuseli jsme s koly řešit žádné komplikace! Jsme velice spokojeni,
    že jsme už tak blízko cíle, je to parádní pocit! Po včerejší
    komplikované rozbouřené noci je dnes poklidný večer, kolem desáté
    zalézáme do stanů a uleháme ke spánku.


    Pátý nocleh celkově,
    první v Polsku

    DEN 6. – ÚT 7. 7. 2015

    Noc byla klidná a bezproblémová a ráno kolem půl osmé vstáváme do
    slunečného dne. Rutinně balíme stany a věci do batohů, připevňujeme na
    kola a vyrážíme na poslední etapu. Dnes asi nepojedeme celý den, neboť
    odpoledne bychom měli být u moře. Po necelé půlhodince jízdy jsme
    u města Goleniów, odkud sice vede k moři hlavní silnice, ale je
    až příliš hlavní na to, abychom po ní půl dne jeli. Navíc má
    v některých místech charakter rychlostní komunikace a kola na ni
    možná ani nesmějí. My pojedeme po okresní silnici směrem na městečko
    Stepnica.

    V Modrzewie kousek za Goleniówem si kupujeme v obchodě snídani a
    pití a jelikož jsou před obchodem dva stolečky a u nich židle na
    posezení, dáváme zde velice příjemnou pauzu na snídani. Ráno
    u stanů jsme přiliš nejedli, takže to teď doháníme. Pocity máme
    výborné, protože je příjemné slunečné, ale nikoliv horké počasí a
    hlavně proto, že už se hodně blížíme k našemu cíli a každých
    deset ujetých kilometrů nás výrazně bude přibližovat k moři.


    Snídaně u obchodu
    v Modrzewie

    Před Stepnicí mám s kolem první technický problém za celou dobu
    našeho putování, ale je to jen drobný detail. Sesunula se mi dětská
    sedačka, na které mám připevněn můj těžký batoh, až dolů na úroveň
    zadního kola, takže o něj lehce dřela, čímž jsem na to přišel.
    Držák na sedačku, který je připevněn k rámu kola, zkrátka podlehl
    veliké váze zavazadla, mírně se povolil a popojel dolů. Zastavujeme a
    dávám věc na kraji lesíka dopořádku. Cestou kolem projel nějaký cyklista
    na kole, kde měl plno zavazadel a polskou vlajku a když viděl, že něco
    opravujeme, nabízel nám pomoc, ale to nebyla potřeba.


    Polskými okreskami se
    blížíme k moři

    Poté za chvilku přijíždíme do Stepnice, která leží
    u Štětínské zátoky, my ji ale ze silnice nevidíme a ani k ní
    nehodláme sjíždět, vždyť odpoledne uvidíme pravé otevřené moře! Ze
    Stepnice, kde se nijak nezdržujeme, nás čeká přibližně
    dvacetikilometrový úsek do města Wolin, které už leží od moře kousek.
    Cesta je velmi pohodová, je to taková okresní silnice s malým provozem,
    vede přes plno vesnic, v jedné z nich krátce zastavujeme na nákup
    svačiny v obchůdku a krátké posezení. Jede se nám krásně, teplota
    ideální, sluníčko, pěkné lesy kolem nás, pohodové vesnice s letní
    poklidnou atmosférou. Právě v tomto úseku mě popadá největší
    euforie z celé šestidenní cesty, mám velikou radost, že se nám během
    dneška podaří cestu úspěšně dokončit a moje několikaleté přání, že
    někdy jednou v životě bych na kole rád dojel z domova
    k moři, dojde právě dnes svého naplnění. Jsem tak nadšen, že jsem
    poodjel asi půl kilometru před Milana a za jízdy naplno zpíval nahlas
    z plna hrdla mé oblíbené písničky. Je to opravdu skvělý pocit
    užívat si finále dlouhé cesty a po předchozích dnech a stovkách
    kilometrů jízdy ve vedrech být najednou kousek od cíle, navíc za krásného
    počasí. Ale aby bylo jasno, velmi mě to bavilo po celou dobu cesty. Dokonce
    mě to bavilo tak hodně, že bych během té cesty právě pořád nejraději
    jel a proto jsem těžce snášel ty předlouhé pauzy ve 3. a 4. dni naší
    cesty. Milana to také bavilo, i když to pro něj bylo mnohem
    náročnější, než pro mne, vedro a počet kilometrů mu dávaly mnohem více
    zabrat, k tomu problémy se žaludkem 3. a 4. den. Ale jelikož není nijak
    zvyklý cestovat, byl to pro něj silný zážitek a velké poznání a opravdu
    životní výkon dojet z domova na kole k moři, když na kole
    v životě vůbec nejezdí. Navíc se velmi zajímá o historii, má
    vystudovaný dějepis a nejvíce ze všeho ho baví období kolem 2. světové
    války a ve volném čase leží doma neustále v nějakých knihách
    o různých bitvách a válečných postavách. Takže jet celou cestu po
    německo – polském pohraničí a vidět oblasti, o kterých toho
    plno četl, to bylo pro něj velice zajímavé a motivující.


    Kousek před Wolinem

    Ale ještě nejsme v cíli, ještě to musíme dorazit. Kolem poledne
    přijíždíme do Wolinu, odtud to je k moři už jen asi
    15 kilometrů, ale do jiného směru. My máme v plánu jet do
    letoviska Dziwnówek a to bude ještě necelých 30. I tak už to bude pro
    nás vzhledem k té celé cestě z Čech cílová rovinka. Ve Wolinu
    chce dát Milan pauzu na oběd, což není problém, času máme dost. Trávíme
    zde necelé dvě hodiny a poté vyrážíme na závěrečnou zteč.


    Most ve Wolinu přes
    průliv Dziwna


    Poslední stovky metrů k pobřeží

    Kolem průlivu Dziwna míříme k pobřeží, je krásné slunečné
    odpoledne, vše klape, jak má. U městečka Miedzywodzie jsme již
    u pobřeží, moře ale není ze silnice vidět, neboť mezi ním a
    silnicí je borový les. Je to jedno ze zdejších letovisek a panuje zde
    čistě dovolenková atmosféra, po chodníku podél lesa chodí lidé
    s dětmi s koupacími pomůckami a nafukovacími vodními předměty a
    míří buď k vodě nebo od vody. Všude stánky s prodejem
    občerstvení, suvenýrů či čehokoliv. Pobřežní promenáda pulzuje čilým
    životem.

    My to máme odtud do Dziwnówku ještě 7 kilometrů, teď už to je
    definitivní cílová rovinka po pobřežní silnici, z níž ovšem moře
    vidět kvůli lesu nejde. Po chvíli přijíždíme do rozlehlého letoviska
    Dziwnów a z něj už to jsou jen necelé tři kilometry do malého
    Dziwnówku. Poznávám pro mne stará známá místa, kde jsem se již
    několikrát předtím pohyboval. Jednou jsem jel do Dziwnówku stopem na
    výlet, strávil jsemnecelé dva dny u moře a zase stopem zpět. To už je
    ale hodně let zpátky. Pak jsem tam jel autem s rodinou na výlet na jeden
    den jednu sobotu v dubnu před pěti lety. Před třemi roky jsem zde byl
    se školou, kdy jsem jako učitel zorganizoval cestu vlaky a týdenní pobyt
    u moře v závěru školního roku. A hned na to ten samý rok
    během prázdnin jsem tam pak jel na tři dny na letní pobyt s rodinou.
    Tato cesta však byla v mnohém úplně jiná, dojel jsem sem, spolu
    s kolegou a kamarádem Milanem, na kole z domova z Ústí nad
    Labem. A to je parádní pocit.

    Definitivně v cíli jsme po třetí hodině odpolední, když
    přijíždíme do Dziwnówku k moři. Máme ujeto 592 km, bylo to dnes
    o něco delší, než jsem čekal. Ujeli jsme dnes 87 km, přičemž
    já tipoval maximálně 80. Ještě osm a bylo by to celkově rovných 600.
    Milan je trochu šokován, jak narváno je na pláži, jsou to tisíce lidí,
    další stovky se jich valí na pláž nebo zpět do městečka. Já jsem
    s tím počítal, již jsem to tu takhle zažil v červenci před
    třemi roky. Poláků je téměř 40 miliónů a veliké množství
    z nich jezdí na letní dovolenou právě sem na polské pobřeží, jehož
    popularita je pro místní obrovská, je tu celé léto ve všech letoviscích
    úplně narváno. Fotíme se s koly na pláži, což je naše taková
    vrcholová fotka, jako bychom zdolali nějakou horu. Pak se jdeme ubytovat do
    autokempu Bialy Dom, kde stavíme stany. Bude to již naposledy, zítra
    zahájíme cestu domů. Zřejmě někdy odpoledne či navečer, s koly ve
    vlacích. Nejbližší nádraží je deset kilometrů odtud.


    Jsem v cíli, dál
    na sever už je jen moře


    Milan je také
    v cíli…


    Ještě fotka úplně
    u vody…


    Milan to dokázal!

    A cílová, vítězoslavná společná fotka, nejdůležitější fotka
    z celé cesty – je to
    tam!!!

    Přeplněná
    pláž – obvyklý jev v létě na polském
    pobřeží

    Ještě
    jednou více z blízka…

    Po postavení stanů si bereme na sebe plavky a vracíme se k moři.
    Když už jsme tu, musíme tam samozřejmě vlézt, i když jinak to ani
    jeden z nás nevyhledáváme. Mezitím se ale přivalily rychle mraky,
    zakryly slunce a přestalo být teplo. Jelikož je již po půl páté, pláž
    se i vlivem mraků i vlivem času docela výrazně vylidnila. Voda je
    ale velmi příjemná, připadá mi snad nejteplejší, co jsem tu kdy zažil.
    Je to skvělé osvěžení po dnešní etapě. na to, že je teprve začátek
    července, tak voda opravdu není nijak studená.


    Když už jsme sem
    dojeli, tak účast ve vodě je nutná…

    Zbytek dne trávíme chozením po městečku, večer zde korzuje mnoho stovek
    lidí a ulice lemují desítky stánků s jídly, suvenýry a atrakcemi.
    Dáváme si smaženou rybu k večeři, já ještě několikrát jdu
    k moři udělat nějaké fotky. Večer, když se chystáme po teplé sprše
    ulehnout, se spouští déšť. Malý stan, který používám na této cestě
    já, není do deště uzpůsobený a tak ho ještě rychle za tmy přestavuji
    tak, aby většina jeho plochy byla pod pevně usazeným velkým slunečníkem,
    který byl opodál. Během noci ale nakonec příliš nepršelo a já se
    v klidu vyspal.


    V ulicích
    Dziwnówku – promenáda se
    stánky

    V kempu
    Bialy Dom


    Z Ústí nad Labem do Dziwnówku k moři 592 km na kole

    DEN 7. a 8. – ST 8. 7. a ČT 9. 7. 2015 –
    Návrat domů

    Ráno vstávám již před sedmou, cítím se vyspalý. Milan naopak
    vyspává ve svém stanu téměř do devíti, což však nijak nevadí, máme
    plno času. Náš plán je strávit den v poklidu koupáním v moři,
    k večeru jet na kole deset kilometrů do města Kamieň Pomorski, kde je
    železnice a zahájit tak večer cestu s koly ve vlacích směrem
    k České republice, přes noc se posunout nějakým dálkovým vlakem
    přes celé Polsko na jih a druhý den to pak dorazit dalšími vlaky do Čech a
    domů. Hned dopoledne se ale vše mění, na moři jsou velké vlny, je
    vyvěšena červená vlajka a je zákaz koupání, na což pozorně dohlížejí
    plavčíci. No tak to tu nebudeme jen tak polehávat celý den na zaplněné
    pláži bez možnosti vlézt do vody, to je k ničemu. Máme na to oba
    stejný názor a nic nás tu nedrží ztrácet čas. Zahájíme cestu domů tím
    pádem už teď dopoledne.


    Dopolední pláž a moře
    se zákazem koupání


    Vlny mi nepřišly tak strašné, aby kvůli nim byl zákaz…

    Sedáme na kola a jedeme deset kilometrů do města Kamieň Pomorski. Ranní
    slunečné počasí se kazí a zatáhlo se. V Kamienu máme hodinu a pl
    čas, než nám pojede první vlak. Je to jen osobák jedoucí zhruba dvacet
    kilometrů do přestupní stanice Wysoka Kamieňska. Tam čekáme asi hodinu a
    spouští se veliký silný liják a bouřka, na zapadlém starém nádraží se
    není pořádně jak schovat. Ve 14:50 nám přijíždí dálkový vlak
    Intercity, kterým pojedeme šest a půl hodiny do Wroclawi. Kola nám visí
    v popředí vagónu na hácích k tomu určených, nemusíme se
    o ně nijak starat. Cesta je pohodlná, přesto zdlouhavá, rovinatá
    zemědělská krajina není příliš ke koukání.


    V prvním vlaku
    našeho návratu – starý osobák na severu Polska

    Večer ve čtvrt na deset přijíždíme do jihopolského velkoměsta
    Wroclaw, do Čech odtud žádný vlak teď nejede. Chceme se dostat aspoň
    někam dál směrem k české hranici a to pokud možno západním směrem,
    abychom se blížili k našim domovským severním Čechám a ne třeba na
    opačnou stranu směrem na Moravu. Z tohoto pohledu se nejlépe jeví vlak,
    který odjíždí po desáté hodině večerní, čili za chvíli a jede do
    městečka Wegliniec, což je 150 kilometrů odtud přímo na západ, jak
    potřebujeme. Wegliniec leží asi 20 km od německé hranice a asi
    40 km od české hranice od frýdlantského výběžku. Je nám ale jasné,
    že až o půlnoci na konečné ve Weglinieci vystoupíme, budeme trochu
    bezprizorní a další vlak, který bychom mohli použít pro náš návrat,
    pojede až kolem páté ráno. No nedá se nic dělat, stejně bychom někde
    museli přes noc čekat. Náš původní plán byl projet Polsko vlakem ze
    severu na jih přes noc, ale tím, že jsme Dziwnówek opustili již dopoledne,
    se situace změnila.

    Po desáté večerní nastupujeme do komfortního a překvapivě zaplněného
    osobního vlaku, kola opět věšíme na hák a vyrážíme na západ. Přes
    Legnici a Boleslawiec se dostáváme do Wegliniece a tam je konečná, kde
    přesně o půlnoci vystupujeme. Wegliniec je malinké městečko,
    nádraží navíc leží stranou od něj, takže to tu vypadá velmi
    opuštěně. Buď můžeme čekat do rána na další vlak a strávit noc ve
    staré, ale překvapivě otevřené nádražní čekárně a nebo jet přes noc
    na kole, přiblížit se o něco české hranici a zabít jízdou čas.
    Nakonec se rozhodujeme jet na kole, světla máme, dopředu i červené
    zadní.

    V půl jedné v noci vyrážíme přes lesnatou krajinu po
    opuštěných tmavých silnicích směrek k polsko – německé
    hranici, kde se nalézá dvojměsto Zgorzelec – Görlitz. Mysleli jsme,
    že to bude tak 15 – 20 kilometrů, nakonec je to ale skoro třicet.
    Cestou ještě dáváme pauzu u areálu benzínových pump a ve Zgorzelci
    jsme ve tři ráno. Opouštíme Polsko a přejíždíme přes most řeku Nisu do
    Německa. Tu Nisu, podél které jsme jeli druhý a třetí den naší cesty
    k Baltu. Jsme v německém městě Görlitz, odtud jezdí vlaky do
    města Zittau (Žitava) u českých hranic. Bude to ale drahé, na tu
    krátkou vzdálenost to bude velká cena. Milan chce jet vlakem určitě, je
    unavený a nevyspalý. Já bych jel raději na kole až do Čech, ale do
    Varnsdorfu či Rumburku je to odtud ještě kolem 45 kilometrů a padá na
    mne také spaní, blíží se ráno a nejen, že jsme tuto noc nespali, ale
    navíc jsme jeli i 30 km na kole.

    Uvnitř jedné banky v půl čtvrté ráno, kam se Milan dostal díky
    své platební kartě, vybírá Milan z bankomatu nějaká eura na vlak,
    poté trochu složitě v nočním městě, kde není ani noha a není se
    koho zeptat, nalézáme vlakové nádraží a brzy k ránu po rozednění
    odjíždíme vlakem do Žitavy. Tam máme asi půlhodinku a další vlak už
    nás veze do Čech, do Varnsdorfu. Vystupujeme na dost příšerném nádraží
    na okraji města a zase čekání, další vlak jede za hodinu. I pak je
    cesta ještě složitá, Z Varnsdorfu do Ústí ještě musíme třikrát
    přestupovat a použít tak další čtyři vlaky. Ty už ale naštěstí na
    sebe navazují a v půl jedenácté dopoledne vystupujeme v Ústí.
    Zbývá ještě hodně nepříjemný kopec s velkým převýšením nahoru
    na sídliště, do toho se navíc spouští silný letní déšť, ale to už je
    všechno jedno, za pár minut budeme v pohodlí našich domovů. Cestu
    máme definitivně za sebou a byl to jedinečný zážitek! Musím smeknout
    před Milanem, že to bez jakéhokoliv tréninku zvládl!

    P.S.: O rok později, v létě 2016, jsem jel po zcela totožné
    trase k Baltu znovu, tentokrát s jiným kolegou. Zvládli jsme to za
    4 dny a to jsme ještě druhý den kvůli vytrvalému lijáku vyjížděli
    až pozdě odpoledne.

    Předchozí článekKřížem krážem Estonskem
    Další článekTuristika v okolí Lokte nad Ohří:
    Zdravím! Tak tedy pár slov o mne: je mi třicet let, mé největší zájmy jsou sport, turistika, příroda a nezávislé cestování. Volný čas nejraději trávím někde na pěší túře na horách, v lesích a podobných pěkných místech v krajině. Vezmu batoh, dojedu někam vlakem či busem, vystoupím na nějakém zapadlém nádraží a udělám si pěkný pěší výlet, třeba i vícedenní s přespáním venku. V oblibě mám např. Kokořínsko, České středohoří, Jizerky, což je dáno mimo jiné mým bydlištěm na severu Čech, takže se v těchto lokalitách často pohybuji. Mám rád všechny možné sporty (tři roky jsem učil tělocvik) a velmi rád si zahraju fotbálek, tenis, hokej, projedu na kole atd. Pokud to jde, neustále někde cestuji, samozřejmě bez cestovky. Nejsou to žádné převratné cesty, že bych třeba šest měsíců trávil v pákistánských horách či amazonském pralese, to zdaleka ne. Ale přesto jsou mé cesty relativně dobrodružné a nevšední, alespoň v porovnání s lidmi v mém okolí, kterým obvykle stačí jet jednou do roka k moři na pláž. Najel jsem v zahraničí 40 tisíc km autostopem, bývaly doby v čase studia, kdy jsem si jel třeba v únoru jen na víkend na otočku stopem do Chorvatska, Itálie či na výlet do Španělska. Sám jsem jel transsibiřskou magistrálou k Bajkalu, do Mongolska a Číny, jiný rok zase do jižního Kazachstánu. Nedávno jsem projel Albánii ze severu na jih. Nejraději mám oblast za polárním kruhem - Laponsko, především jeho finskou část. Tam jezdím v posledních letech téměř neustále a nyní tam i dlouhodobě, střídavě s pobytem v ČR, žiji a pracuji. Laponsko mám moc rád, miluji ty nekonečné borové lesy, protkané čistými jezery a řekami, minimální osídlení, čistý vzduch, pohled na rašeliniště a močály, nikam nespěchající soby, v létě polární den, v zimě plno sněhu bez oblev a břeček... Mnohadenní putování laponskou divočinou, kdy člověk jen zřídka potká někoho jiného a je třeba vzdálen dva až tři dny pochodu od nejbližší zapadlé silnice, to je pro mne radost. Laponsko je oázou klidu a míru a nejrozsáhlejším územím zachovalé divoké přírody v Evropě. Zároveň i lidé v severských státech mi jsou velmi blízcí svou mentalitou, mám s nimi mnohé společné.