To první s čím jsem se nejčastěji setkal, když jsem komukoliv
řekl o plánované cestě do Íránu bylo: Poslyš, ale tam je válka,
jsi blázen?
No tak nevím, jestli blázen je ten, kdo chce tuto zemi poznat, nebo spíš
ten, kdo neví, že válka je v Íráku. Ale co, pro Američany jsme taky
zemí někde na Balkánu, tak co mohu chtít.
Takže, v Íránu válka není. Tedy zatím. Snad právě i proto
se tam hodlám vydat. Nechci rozebírat světovou politiku Spojených států,
ale jak to tak sleduji, kam vkročí noha amerického vojáka, dlouho se nic
nezelená. Mizí památky, společnost, kultura a lidé. A to jsou věci,
které jsou na každé zemi tím nejcennějším.
Víte, já miluji ten okamžik, kdy se rozhodnu navštívit určité místo a
stojím před úkolem naplánovat cestu. Někdo to nemá rád a nejraději se
vydá kamkoliv bez pevného itineráře. To je určitě velmi zajímavé, ale
potřebujete k tomu dost času. S pár týdny dovolené za rok je
prostě jasná představa nutností. Ale nejen to, je to radost.
Nejprve si na internetu najdu veškeré cestopisy těch, kteří už
v té zemi byli. Pak se poohlédnu po vhodné literatuře v knihovně
a po večerech a víkendech se zavírám doma. Letos jsem měl docela štěstí.
Dolehla na mě viróza a tak jsem pár dní od rána do noci proležel,
proseděl u počítače a v knihách.
Nejprve prožíváte docela slušný chaos. Nevíte co číst dřív, jak to
utřídit, nejraději byste navštívili každé místo o kterém čtete.
Ale postupem času Vám začnou být některá místa bližší a zdají se
Vám zajímavější než ostatní.
Nakonec, když už jasně víte kam, řešíte otázku jak, kdy a za kolik.
Tedy jakým dopravním prostředkem se budete mezi jednotlivými místy
přesouvat, zda něco vůbec jede, zhruba v kolik hodin, kolik to bude
stát, jak drahé jsou vstupy a ceny ubytování.
Po pár dnech máte poměrně slušný plán cesty. Víte odkud a kam, kolik
času na kterém místě přibližně strávíte a kolik Vás to bude stát.
Jak říkám, někomu to možná přijde příliš sešněrované, ale mě to
dává možnost se těšit konkrétně.
Můj plán vypadá asi takto: Tabríz – Hamadán – Šuš –
Esfahán – Šíráz – Persepolis – Yazd – Mashad
– Teherán. Celkem bude cesta trvat něco málo přes tři týdny.
Z Prahy poletím letadlem buď do Istanbulu a odtud autobusem do Tabrízu,
nebo přímo do Teheránu. Samozřejmě s přestupem.
Zítra Vám povím, jak zajímavé je vyplňovat íránské vízum a co jsem
objevil při podrobném studiu islámu. Zatím se mějte hezky a
plánujte…vždyť, kdo by nechtěl cestovat dvakrát?
P.S. Rád bych touto cestou poděkoval Petru Kavalírovi, který mi věnoval
pár hodin svého času, zapůjčil Lonely Planet, podrobnou mapu Íránu a
potvrdil mé tušení, že Írán je bezpečná a nádherná země. Strávil
tam na podzim 2006 celý měsíc, takže jeho dojmy jsou více než
aktuální.