Pěšky z Ústí nad Labem na Sněžku, 177 km za 97 hodin a 12 minut

    0
    128

    Dojít pěšky z domova v Ústí nad Labem na nejvyšší českou
    horu Sněžku byl můj dlouholetý cíl. V roce 2001 se mi první
    pokus nepovedl, pokračování mi čtvrtý den znemožnil skřípnutý nerv
    v noze a prudké výstřely bolesti s každým krokem. Nyní, po
    13 letech, nastal pokus číslo 2 a tentokrát vše klaplo
    perfektně…

    Po úvodních týdnech prázdnin 2014, které jsem strávil na chalupě a
    které byly sice pěkné, ale postupem času už moc monotónní a stejné, jsem
    se rozhodl, že je potřeba oživit čas letní dovolené nějakou pořádnou
    akcí a to jak jinak než ve sportovním duchu. Přemýšlel jsem buď
    o nějaké větší cestě na kole a nebo o pěším pochodu
    z domova v Ústí na Sněžku. Nakonec vyhrála právě tato pěší
    varianta. Rozhodnuto, pokusím se dojít z centra Ústí nad Labem na
    Sněžku v mých oblíbených Krkonoších. Byl jsem tam již
    nesčetněkrát, ale vždy jsem měl někde v koutku duše myšlenku dojít
    tam pěšky z domova.

    Nechce se mi jít samotnému a tak kontaktuji několik známých, kteří by
    teoreticky mohli připadat v úvahu, aby šli se mnou. Výsledek jsem ale
    stejně tušil dopředu a dopadlo to přesně podle předpokladů, ujít skoro
    200 km přes různá pohoří s těžkým batohem na zádech za
    nějakých 5 dní, to nechce nikdo. Partnerka Eva, která kdysi před lety
    přešla Pyreneje o délce 780 km za 5 týdnů, už
    z takovýchto bláznivin vyrostla a má už jiné priority a také
    nepřipadá v úvahu. Nakonec však přeci jen seženu parťáka, je to
    o generaci mladší, teprve 15-letý Pavel, můj známý, který je naopak
    pravý nadšenec do podobných akcí a sám mi před prázdninami říkal, že
    kdybych něco podnikal, mám se ozvat. Už byl se mnou dříve na několika
    větších výletech pěšky i na kole a tak mám vyzkoušeno, že kondici,
    vytrvalost i morálku má dobrou a i přes relativně nízký věk by
    mohl tuto náročnou akci zvládnout.

    DEN 1.: ÚSTÍ NAD LABEM – ŽANDOV (okres Česká Lípa,
    35 km)

    Scházíme se ve čtvrtek 31. 7. ve 12:00 v poledne v centru
    Ústí nad Labem na Mírovém náměstí, dělám startovní foto (Pavel se
    fotit nechce, není to jeho oblíbená disciplína být focen, takže fotí
    pouze mne) a přesně ve 12:02 vyrážíme. Na zádech těžké batohy, odhadem
    kolem 15 kg, každý si neseme stan, spacák, karimatku, náhradní
    oblečení, náhradní boty, lahev s pitím, nějaké jídlo a další
    věci, takže batoh je nepříjemně těžký. Máme před sebou necelých
    200 km převážně hornatou krajinou, nejprve budeme muset překonat
    České středohoří, potom Ještědský hřbet před Libercem, Jizerské hory
    za Libercem a samozřejmě celé Krkonoše. Trasa tedy povede velmi atraktivní
    krajinou, ale skoro žádnými rovinami. Pokud všechno půjde ideálně podle
    plánu, mohli bychom dobýt Sněžku za pět dní, v horším případě za
    šest. Bereme to jako akci částečně turistickou, ale rovněž jako akci
    sportovní, tedy žádné flákání, zdržování, ale především jít, jít
    a zase jít a ukrajovat kilometry a blížit se do Krkonoš a ke Sněžce.

    První kilometry jdeme po cyklostezce podél řeky Labe směrem
    k Děčínu a nasazujeme velice rychlé tempo, již za hodinu a tři
    čtvrtě máme za sebou 11 km a jsme v Malém Březně, kde dáváme
    půlhodinovou pauzu v altánku u cyklostezky. Svačíme a upravujeme
    výstroj, já například kvůli vedru zkoušel jít bez ponožek, ale holá
    noha si říká o náznak puchýřů a tak tuto variantu zavrhuji a
    oblékám ponožky. Za Malým Březnem přichází zásadní zvrat, odbočujeme
    z rovné cyklostezky a vydáváme se prudce do kopce překonat České
    středohoří. Z nízké výšky kolem 130 m n m. u řeky Labe se
    musíme během pár kilometrů dostat až na vrchol Bukové hory ve výšce
    683 metrů. Více jak půlkilometrové převýšení na necelých šesti
    kilometrech délky! Stoupáme celí propocení, batohy na zádech nás tíží,
    ale makáme a před čtvrtou hodinou jsme na Bukovce. Následuje chvíle oddychu
    na Humboldtově vyhlídce a pak pokračujeme dále, směrem
    k severovýchodu, k údolí řeky Ploučnice, což je ale ještě dost
    daleko. Nejlepší to je po bývalé, dnes již zrušené, modré turistické
    značce. Nezastaví nás ani různé oplocené louky a ani cedule o zákazu
    vstupu na pozemky. Vždyť co se stane, projdeme jen kousek přes louku, aniž
    bychom udělali jakoukoliv škodu a pak se zase napojíme na nějakou
    oficiální cestu. Jenže chyba lávky, najednou se z luk
    z čistajasna vynořuje nějaký farmář a míří to k nám a co že
    to děláme na jeho pozemcích. Nemá cenu nic zapírat ani dělat blbé,
    narovinu říkám, že jsme si to chtěli zkrátit a mysleli, že cesta přes
    jeho louky bude otázkou pár minut chůze a budeme pryč. Farmář chovající
    krávy vidí, že nejsme žádní pobudové, ale vcelku solidní lidé a
    neškodní turisté a tak se ztrácí jeho počáteční přísnost a vyvádí
    nás přes své nekonečné louky ještě asi kilometr k silnici a
    povídám si s ním o jeho farmaření. Pokračujeme na Rychnov a
    Merboltice, u Merboltic je rozhledna Strážný vrch a na loukách vedle
    rozhledny jsem plánoval dnešní nocleh. Pavel už toho má ke konci dne dost,
    ale ještě ho přemluvím, že to zkusíme dojít až do Žandova, kde je
    autokemp a kde budeme mít zázemí ve formě sprchy, jídla, pití atd.
    Motivuji ho, že to, co ujdeme navíc dnes, nebudeme muset jít zítra a tak
    těsně po osmé večer jsme v autokempu Slunce za obcí Žandov mezi
    Benešovem nad Ploučnicí a Českou Lípou. Ušli jsme 35 km, což je
    dobrý výkon na to, že jsme začali ve 12 hodin v poledne a cestou
    se škrábali na vrchol Bukové hory. Autokemp je spíše drobný, lidí je
    v něm málo, pár lidí v chatkách a kromě našich stanů jen dva
    další větší stany. To mi vyhovuje, žádný velký ruch, aspoň bude klid
    na spaní. Navíc mají krásně zrekonstruované sociální zařízení a
    sprchy a vše září absolutní čistotou. Po našem příchodu se pomalu
    začíná šeřit, takže program je jasný – postavení stanů, nějaké
    jídlo a pití koupené ve zdejším stánku, pak luxusní teplá sprcha
    v dokonale hotelově čistých nových umývárkách a jít spát.


    Start v Ústí nad Labem na Mírovém náměstí


    Cestou na Bukovou horu


    Jediný, kdo se nechal zlákat na cestu, navíc rád a s velkou
    chutí,byl 15-letý Pavel


    Kopce a krajina Českého středohoří


    Výhled z Bukové hory – Humboldtovy vyhlídky směrem
    k Ústí


    Natírání vysílače Buková hora…


    Krajina od Bukové hory směrem k severovýchodu


    Opouštíme Ústecký kraj


    Klidný autokemp v Žandově

    DEN 2.: ŽANDOV – HAMR NA JEZEŘE (45 km)

    Vstáváme kolem osmé, balíme stany a batohy a opouštíme kemp. Rád bych
    došel dnes do autokempu v Hamru na Jezeře, ale je mi jasné, že je to
    dálka a že je to odvážné přání. V centru Žandova kupujeme jídlo a
    putujeme údolím Ploučnice směrem k České Lípě. Dnešní etapa by
    měla být nejméně hornatou, ale zato bude dlouhá. Navíc nezbývá, než do
    České Lípy jít po silnici, jiná možnost není. Je to tedy taková
    nezáživná otravná část, navíc nohy – chodidla, od dlouhé chůze po
    pevném povrchu, když k tomu připočteme i včerejšek,
    nepříjemně bolí. V obci Stružnice alespoň odbočujeme na nějaké
    místní asfaltové cesty a uhýbáme tak z hlavní silnice, kde jezdí
    i plno kamionů. Jdeme teď přibližně souběžně s hlavní
    silnicí, na tu se napojíme zpět až těsně před Českou Lípou. V Č.
    Lípě jsme v půl dvanácté, počasí je teplé, letní, slunečné a
    dáváme zde pauzu. Jsme přibližně v polovině cesty mezi Ústím a
    Libercem, zdaleka však nejsme v polovině mezi Ústím a Sněžkou.

    Po poledni se vymotáváme z České Lípy a jdeme po červené
    turistické značce směrem k Mimoni. Žizníkov, Heřmaničky, vcelku
    pěkný kraj. Ráz krajiny se změnil, jsme pryč z Českého středohoří
    a nyní jsme v Máchově kraji nedaleko Máchova jezera. Pro zdejší
    oblast jsou typické borové lesy. Na konci obce Brenná, u posledního
    domečku, sedí nějací místní lidé před domem, popíjejí pivo a dávají
    se s námi do řeči, kam jdeme. Mysleli si, že do Mimoně na vlak. Když
    jsem ale řekl, že z Ústí nad Labem na Sněžku a že od včerejšího
    poledne máme za sebou už 60 km a dalších asi 130 je
    v dalších třech dnech před námi, pán málem upustil pivo a prudce na
    mne vykřikl, až jsem se lekl: „Ty vole ale tak teď si mě
    nasral.“ Myslel to přátelsky, ale byl to takový místní výpitka,
    jehož životní obzory končí za hranicí vesnice a chtěl tím dát najevo
    svůj údiv. Bylo to vtipné. Mimoni se nakonec úplně vyhýbáme, zkracujeme
    si cestu přes rozsáhlé posekané louky se stovkami balíků slámy a
    blížíme se ke kopci Ralsko. To je náš dnešní orientační bod, musíme se
    dostat za něj na druhou stranu. Včera to byla Buková hora a zítra to bude
    Ještěd. Ke konci dne toho zase Pavel začíná mít dost, ani ne tak fyzicky,
    ale s chodidly a patami. Jeho tempo se zpomaluje, ale bojuje a snaží se.
    I on má velkou motivaci na Sněžku pěšky z Ústí dojít. Dnešní
    cíl Hamr na Jezeře je ale ještě daleko, dnešní etapa je dlouhá. Kopec
    Ralsko obcházíme ze západní strany a v obci Noviny pod Ralskem děláme
    pauzu u turistické atrakce „Průrva Ploučnice.“ Řeka
    Ploučnice si zde razí cestu přes umělý vodní tunel ve skále. Závěr
    dnešního dne vede přes Stráž pod Ralskem, přímo kolem zdejší věznice,
    dále kolem místní velké vodní nádrže a do sousedního Hamru na Jezeře,
    rekreační obce ležící u velikého populárního Hamerského jezera.
    Pavel dnes poslední kilometry už sotva klopýtal kvůli namoženým
    chodidlům, ale nakonec to zvládl. Ušli jsme dnes 45 km a celkově od
    včerejšího poledne 80!

    V Hamru se stejně jako včera v Žandově ubytováváme
    v autokempu, rozdíl je ale obrovský. V Hamru je veliký a i z
    hlediska celé republiky populární kemp, jsou tu stovky lidí, skoro stovka
    stanů, naprosto narváno, u recepce je fronta, jak se postupně
    přijíždějí ubytovávat další a další rekreanti, stojíme tedy asi
    dvacet minut, než přijdeme na řadu se zaplacením a mezitím se za námi dál
    tvoří fronta z nově najíždějících dalších a dalších aut!
    Hrůza, to přesně nemám rád, zlatý včerejší zapadlý tichý kemp
    v Žandově! Nechápu, jak tu někdo takhle chce třeba týden být,
    připomnělo mi to fotky ze socialistických rekreací. A lidé tu
    vypadají všichni spokojeně, jako že si užívají super dovolenou.
    A někteří mají i hodně drahá auta za půl milionu za milion a
    užívají si tu spokojenou dovolenou natěsnaní stan vedle stanu
    s dalšími stovkami lidí. Pánské sprchy jsou tu jen tři, z toho
    fungují dvě. To na ty stovky lidí je samozřejmě absolutně nedostačující
    a tak je raději sprcha zpoplatněna dvacetikorunou, aby to hodně lidí
    odradilo a nebyly tam desetimetrové fronty. My jsme ale po téměř
    padesátikilome­trovém pochodu ulepení a sprchu uvítáme a tak
    neváháme dvacku dát. Pak už jen ve večerním šeru najít v borovém
    lesíku mezi stovkou stanů zrovna ty naše dva a jít načerpat síly na
    zítřejší další kilometry.


    Řeka Ploučnice u Žandova


    Žizníkovský rybník za Českou Lípou


    Odpočinek u osady Heřmaničky


    Přes louky míříme směrem k Mimoni


    Hrad a kopec Ralsko v pozadí


    Průrva Ploučnice


    Autokemp v Hamru na Jezeře (mnohem více zaplněný, než působí
    z fotky)

    DEN 3.: HAMR NA JEZEŘE – BEDŘICHOV (35 km)

    Ráno můžeme vyjít z kempu až v devět, protože v tolik
    hodin se otevírá recepce, kde nám vrátí zálohu, že jsme neztratili
    klíček od sociálky. Už ráno v devět je ale u recepce opět
    fronta a přijíždějí další auta s dalšími zájemci o rekreaci.
    Rychle odtud pryč! Čeká nás dnes jak jinak než náročný program –
    musíme vystoupat téměř až na vrchol Ještědu skoro do tisíce metrů, pak
    sestoupit dolů do Liberce, projít pěšky celý Liberec a pak začít stoupat
    do Jizerských hor. V té části Jizerek v blízkosti Liberce není
    žádný kemp a tak dnes pravděpodobně budeme muset nocovat někde
    v přírodě. Nemáme tedy dané pevné místo, kam bychom chtěli a
    potřebovali dojít, rád bych však skončil někde v okolí
    Bedřichova.

    První kilometry vedou podél Hamerského jezera a pak se zanořujeme do
    borových lesů, kterými vedou krásné nové asfaltové cyklostezky, pro
    cyklisty opravdu ráj. Nás však z chůze po pevném povrchu hodně bolí
    chodidla, puchýře, paty, polštářky pod prsty a každé došlápnutí bolí.
    Za hodinku a půl jsme v příjemné obci Osečná, Ještěd už je přímo
    před námi a kousek za Osečnou začíná prudké stoupání nahoru, ve velmi
    pěkných lesích. Dostáváme se tak do nějakých 900 metrů nad mořem,
    kousek pod vrchol. Dnes máme oba dva velkou krizi co se týká stavu chodidel,
    síly by byly, ale chodidla jsou namožená plná puchýřů a otlaků a všeho
    možného a každé šlápnutí bolí, zvláště po nějakém štěrku,
    kamínkách a podobně. No nic, zatnout zuby a pokračovat…

    Z Ještědu scházíme dolů do Liberce a ten musíme celý projít na
    opačnou stranu do Lidových sadů, kde začíná cesta do Jizerských hor.
    Jééé, jak by bylo pohodlné sednout tady pod Ještědem v Horním
    Hanychově na konečné tramvaje na linku číslo 3 a nechat se dovézt
    přes celý Liberec na opačnou konečnou, která je právě v Lidových
    sadech… Ale ne, máme velkou touhu dojít z domova z Ústí na
    Sněžku kompletně celou trasu pěšky a tak jdeme kolem tramvajových kolejí
    dolů do centra a kolem nás každou chvíli provokativně projede tramvaj
    mířící do Lidových sadů. My ale odoláváme a tak 9 km chůze přes
    Liberec poctivě absolvujeme zhruba dvě hodiny pěšky. Poprvé se mění
    zásadně počasí, po dosavadních pěkných dnech přichází silný
    přívalový liják a bouřka. Přečkáváme to v autobusové zastávce,
    naštěstí to má rychlý konec a zase se časí. To je dobře, dnes budeme
    spát neznámo kde někde v terénu.

    Po dobrém začátku má Pavel k večeru tradiční krizi a tak
    potřebuje v Lidových sadech před stoupáním do Jizerských hor delší
    pauzu. Svačíme a vycházíme v půl šesté večer směrem vzhůru.
    V sedm jsme v Bedřichově, dáváme si polévku a ještě stoupáme
    výše, směrem k chatě Královka a rozhlížíme se po nějakém dobrém
    místě na spaní. To nakonec nacházíme v lese na měkké pěkné trávě
    jen malý kousek před Královkou. Jsme tedy už v Jizerských horách,
    dnes jsme ušli 35 km, celkově již 115 a pomalu půjdeme do finiše.
    Za dva dny bychom mohli být na Sněžce. Stavíme naše stany, je už šero a
    zvedá se prudký vítr. Ten byl nakonec celou noc, stromy nad námi hučely ve
    větru o sto šest. Také byla v noci kdesi v dáli bouřka a
    blesky osvětlovaly krajinu. Bylo to ale daleko, hrom nebyl slyšet
    žádný.


    Hamerské jezero v sobotu dopoledne, v dálce vlevo je slabě
    vidět Ještěd – za 4 hodiny budeme u jeho vrcholu


    Cyklostezky v okolí Hamru na Jezeře


    Lesy při stoupání na Ještěd


    900 metrů nad mořem kousek od vrcholu Ještědu


    Liberec – radnice


    Bedřichov


    Nocleh v lese za Bedřichovem – nedělní ráno

    DEN 4.: BEDŘICHOV – KRKONOŠE-Pančavská louka (40
    km)

    Je neděle 3. srpna, na dnešek hlásili, jak jsem si přečetl
    v mobilu, velmi silné bouřky a přívalové srážky. To by pro nás
    nebylo nic příjemného. Ráno je ale klidné, noční vítr také utichl, je
    oblačno a dobré turistické počasí. Přes Hrabětice míříme na rozhlednu
    Slovanka, jde se nám dobře, chodidla, puchýře ani paty nebolí zdaleka
    tolik, jako včera. Klesáme do Josefova Dolu, děláme nákup a pauzu, bude
    nás teď čekat dlouhé stoupání až na Jizerku.

    Počasí se jasní a začíná být štiplavé dusno a přibývají typické
    bouřkové mraky. Je to ale ještě všechno daleko a tak vyrážíme do kopce
    směrem na Mariánskohorské boudy a k Protržené přehradě. Kolem ní to
    v poslední době zcela předělali, vykáceli velkou část lesa a
    dělají z Protržené přehrady takový velký turistický magnet. Já to
    tu léta pamatuji jako takové zarostlé romantické místo a to se mi líbilo
    více. Nenadělám ale nic. Je zde plno turistů, krátce posvačíme a
    pokračujeme po žluté značce k osadě Jizerce. V dáli už je
    slyšet bouřka, předpověď počasí asi vyjde. Nakonec to stíháme dojít na
    Jizerku akorát ve chvíli, kdy se spouští veliký liják a přichází silná
    bouřka. Podle radaru v mobilu to asi bude trvat dlouho, jdeme se tedy
    schovat do jedné horské chaty na oběd. Prší stále a tak to natahujeme,
    přiobjednáváme si ještě pití, čaj…

    Potom déšť přeci jenom slábne a když už je jen drobný a bouřka
    pryč, vydáváme se po červené značce podél řeky Jizery do Harrachova.
    Původně jsme plánovali skončit dnes v autokempu v Harrachově, ale
    je nám jasné, že to bychom pak zítra přes den nestihli na Sněžku dojít.
    A nebo stihli někdy večer a už bychom nestihli jet domů do Ústí a
    museli bychom ještě řešit nějaký nocleh zítra. A jelikož se
    cítíme dobře, nohy jsou v lepším stavu, než včera, Pavel nemá dnes
    svoji podvečerní krizi, oba se shodujeme, že půjdeme dnes ještě za
    Harrachov přes Mumlavské údolí nahoru do hor. Tam je na Pančavské louce
    takový pěkný dřevěný přístřešek na rozcestí U čtyř pánů a
    tam bychom chtěli přenocovat.

    Nijak se tedy v Harrachově nezdržujeme a vcházíme do Mumlavskéo
    údolí. Cesta přes něj mi pokaždé přijde taková nekonečná, člověk už
    se těší nahoru na horské louky a pláně a kleče, ale ještě to dlouho
    trvá, než se probije celou táhlou dlouhou Mumlavou. Máme ale svižné tempo,
    je už pozdě večer, začíná být šero. Proto dáváme jen velmi krátkou
    pauzu na rozcestí zvaném Krakonošova snídaně a odtud prudce stoupáme na
    vrcholy. Les postupně snižuje výšku svých stromů až se změní
    v klečové porosty na horských loukách. Mám moc rád ten předěl,kdy
    člověk z lesa vystoupá do opravdové horské krajiny. Je už ale skoro
    tma, viditelnost slabá. Přesně ve 21:38 přicházíme na rozcestí
    „U čtyř pánů“ na Pančavské louce, přístřešek, se
    kterým jsme počítali na nocleh, je naštěstí volný (čímž jsem si
    uprostřed letní sezony nebyl jistý, občas turisté v těchto
    přístřešcích bivakují) a tak si můžeme rozložit spacáky pro poslední
    nocleh na naší cestě. Dnes jsme ušli 40 km, celkově 155 a zítra
    to najisto dorazíme na Sněžku a večer odjedeme domů.


    Chata Královka


    Rozhledna Slovanka


    Mariánskohorské boudy


    Protržená přehrada


    Stoupání k osadě Jizerka


    Osada Jizerka


    Most přes Jizeru před Harrachovem


    Harrachov


    Říčka Mumlava v podvečer


    Dřevený přístřešek večer na Pančavské louce – poslední
    nocleh

    DEN 5. – KRKONOŠE-Pančavská louka – SNĚŽKA!!!
    – PEC POD SNĚŽKOU (31 km)

    V dřevěném přístřešku ve výšce přes 1300 metrů
    vstáváme dnes úmyslně brzy, abychom stihli dojít na Sněžku a pak do Pece
    pod Sněžkou tak, abychom stihli kolem půl šesté autobus, na který nám pak
    navážou poslední vlaky domů, což bude dlouhá šestihodinová cesta a
    přijedeme před půlnocí.

    Vycházíme v sedm ráno, jdeme na nedaleký pramen Labe, odtud je to
    skok na českopolskou hranici v místě zvaném Česká budka a
    pokračujeme klasickou cestou po vrcholové červené značce přes Sněžné
    jámy, Mužské a Dívčí kameny, kolem vyhořelé Petrovy boudy až
    k velkému parkovišti u chaty Špindlerova bouda. Je příjemné
    oblačné turistické počasí, první dvě hodiny jsme nepotkali jediného
    člověka, to bylo moc brzo ráno. U Špindlerovky, kam přicházíme
    v půl desáté, je ale lidí veliká spousta, do toho akorát přijely dva
    autobusy s dalšími lidmi, odevšad se valí plno lidí. A to je
    ještě brzo dopoledne. Vypadá to, že vrcholová cesta česko –
    polského přátelství bude dnes úplný Václavák a lidí stovky všude
    kolem. Z tohoto důvodu a také proto, že jsem tuto trasu šel
    v poslední době mnohokrát a Pavel jí rovněž zná, rozhodujeme se pro
    změnu. Bude to náročnější, ale zajisté s menším množstvím lidí
    a i pro nás samotné to bude změna. Sestoupíme teď ještě
    o 200 výškových metrů níže k Boudě u Bílého Labe a
    pak budeme šplhat do pořádného dlouhého kopce směrem k Luční
    boudě.

    Podle dohody tak činíme, cesta k Boudě u Bílého Labe je
    příjemná a rychlá, mírně klesáme,lidé skoro žádní. Krátce
    posvačíme a pak se vydáváme bojovat. Máme za sebou kolem 170 km, na
    zádech těžké batohy, jsme pátý den na cestě a tak je to samozřejmě boj.
    Dře to, ale jde to. Pomalu, ale plynule, postupujeme údolím Bílého Labe
    vzhůru, je to pěkná cesta, nemám ji tak nakoukanou, už jsem tudy nešel
    dlouho. Nakonec vybojujeme stoupání až na vrcholové louky a přesně
    v poledne jsme u Luční boudy. Já tedy dříve, ale čekám na
    Pavla, na toho přišla krize, kromě chodidel už i celková únava a tak
    poslední kilometry naší výpravy už byly pro něj fyzicky velkým bojem. Ale
    nikdy neměl nejmenší pomyšlení to vzdát a hrozně si přál Sněžky
    vlastními silami pěšky z domova z Ústí nad Labem dosáhnout.
    Všechna čest!

    Před Sněžkou se napojujeme zpět na hlavní vrcholovou červenou značku a
    i když jsem byl na Sněžce už asi 15 až 20 krát, tolik lidí
    jsem tu v životě nezažil. Byly to dnes obrovské davy, především
    Poláků, Čechů podstatně méně, co se valily na vrchol.

    Vlastní výstup po řetězové cestě je náročný sám o sobě, Pavel
    po více než 170 km ušlých v 15-ti letech musel únavou asi
    třikrát při výstupu odpočívat, čekal jsem vždy na něj, abychom dosáhli
    vrcholu Sněžky společně. Stalo se tak 5. den naší cesty, v pondělí
    4. srpna 2014 ve 13 hodin a 14 minut, čili po 97 hodinách
    a 12 minutách od našeho startu v centru Ústí nad Labem. Poctivě
    počítané kilometry se zastavily na hodnotě 177 km. Je to tam! Zvládli
    jsme to a to dokonce za 5 dní, což byla ta nejideálnější možná
    varianta. Defacto se dá říci, že jsme to zvládli za 4 dny –
    začali jsme ve čtvrtek v poledne a skončili v pondělí kousek po
    poledni.

    Máme velkou radost, ale na Sněžce je takový mumraj lidí a blázinec,
    v české poštovně je taková zácpa, že se nedá projít ani dovnitř
    ani ven, že se na Sněžce nezdržujeme dlouho a vydáváme se na sestup.
    Musíme stihnout v Peci v půl šesté ten autobus. To by ale neměl
    být problém, máme velkou časovou rezervu. Obřím dolem prudce klesáme
    v nadmořské výšce a míříme do Pece pod Sněžkou. Máme hlad a chuť
    na pořádné jídlo, zastavujeme se hned v první chatě pod Obřím
    dolem. Když ale vidíme jídelníček, kde chtějí za polévku skoro
    60 Kč, čaj stojí kolem padesátky a běžné jídlo tak 150 –
    180 Kč, vzdáváme to a pokračujeme dále v chůzi. Každá
    z dalších chat po cestě měla ceny postupně nižší a nižší a tak
    jsme nakonec na kraji Pece do jedné zapadli a za příznivé ceny se pořádně
    najedli. Byla to zasloužená odměna po předchozích výkonech. Akorát se
    spustil veliký přívalový liják a tak jsme se trochu zdrželi. Déšť
    naštěstí skončil akorát po páté hodině, kdy už jsme potřebovali chatu
    opustit a dojít do centra Pece na autobus. Tímto jsme měli pěší putování
    definitivně za sebou, ušli jsme 186 kilometrů, prošli sedm okresů ve
    třech krajích, překonali několikerá pohoří. Domů do Ústí jsme přijeli
    po 23. hodině s příjemným pocitem, že se nám akce výborně vydařila
    a náš odvážný cíl dojít pěšky z Ústí nad Labem na Sněžku
    v krátkém čase pár dní se nám podařil splnit.


    Přístřešek na Pančavské louce v pondělí ráno


    Cestou k prameni Labe


    Pramen Labe


    Cestou ke Sněžným jamám


    Sněžné jámy


    Sněžné jámy


    Cesta směrem k Petrovce


    Údolí Bílého Labe


    Svahy nad údolím Bílého Labe


    Pohled zpátky směrem k údolí Bílého Labe


    Luční bouda a Sněžka


    Vrcholové horské louky


    Sněžka už je blízko


    Ještě blíž…


    Úplně blízko…


    Závěrečné stoupání


    Stoupající davy


    Je to tam – vrchol!!! Došli jsme sem z Ústí!!!


    Vrcholové foto nesmí chybět…


    Pavla jsem také přesvědčil k vrcholové fotce


    Cíl dosažen!

    Předchozí článekCentrum Paříže
    Další článekTallinn
    Zdravím! Tak tedy pár slov o mne: je mi třicet let, mé největší zájmy jsou sport, turistika, příroda a nezávislé cestování. Volný čas nejraději trávím někde na pěší túře na horách, v lesích a podobných pěkných místech v krajině. Vezmu batoh, dojedu někam vlakem či busem, vystoupím na nějakém zapadlém nádraží a udělám si pěkný pěší výlet, třeba i vícedenní s přespáním venku. V oblibě mám např. Kokořínsko, České středohoří, Jizerky, což je dáno mimo jiné mým bydlištěm na severu Čech, takže se v těchto lokalitách často pohybuji. Mám rád všechny možné sporty (tři roky jsem učil tělocvik) a velmi rád si zahraju fotbálek, tenis, hokej, projedu na kole atd. Pokud to jde, neustále někde cestuji, samozřejmě bez cestovky. Nejsou to žádné převratné cesty, že bych třeba šest měsíců trávil v pákistánských horách či amazonském pralese, to zdaleka ne. Ale přesto jsou mé cesty relativně dobrodružné a nevšední, alespoň v porovnání s lidmi v mém okolí, kterým obvykle stačí jet jednou do roka k moři na pláž. Najel jsem v zahraničí 40 tisíc km autostopem, bývaly doby v čase studia, kdy jsem si jel třeba v únoru jen na víkend na otočku stopem do Chorvatska, Itálie či na výlet do Španělska. Sám jsem jel transsibiřskou magistrálou k Bajkalu, do Mongolska a Číny, jiný rok zase do jižního Kazachstánu. Nedávno jsem projel Albánii ze severu na jih. Nejraději mám oblast za polárním kruhem - Laponsko, především jeho finskou část. Tam jezdím v posledních letech téměř neustále a nyní tam i dlouhodobě, střídavě s pobytem v ČR, žiji a pracuji. Laponsko mám moc rád, miluji ty nekonečné borové lesy, protkané čistými jezery a řekami, minimální osídlení, čistý vzduch, pohled na rašeliniště a močály, nikam nespěchající soby, v létě polární den, v zimě plno sněhu bez oblev a břeček... Mnohadenní putování laponskou divočinou, kdy člověk jen zřídka potká někoho jiného a je třeba vzdálen dva až tři dny pochodu od nejbližší zapadlé silnice, to je pro mne radost. Laponsko je oázou klidu a míru a nejrozsáhlejším územím zachovalé divoké přírody v Evropě. Zároveň i lidé v severských státech mi jsou velmi blízcí svou mentalitou, mám s nimi mnohé společné.